"UTÍKEJ!"

Začíná to pokaždé naprosto stejně.

Hlas mého otce křičící za našimi zády ve chvíli, kdy mu ten poslední odpadlík podřízl hrdlo: "Utíkej, Sienno! Prostě utíkej!" Utíkám pryč se svým bratrem, jeho ruka svírá tu mou tak pevně, že sotva cítím prsty. Za námi se ty zvuky – ne, to vrčení – přibližují.

Plíce mi hořely. Chtěla jsem zastavit. Ale nemohla jsem.

Les kolem nás se rozmazával, stromy se míhaly v pruzích temnoty a světla, zvuk tlap dopadajících na zem byl čím dál hlasitější, blíž a blíž.

"Nezastavuj!" Hlas mého bratra byl zoufalý, ale jeho stisk polevoval. Ohlédla jsem se přesně včas, abych zahlédla záblesk srsti a zubů, než se to na mě vrhlo – Ne!

Probouzím se s trhnutím a lapám po dechu, srdce mi divoce buší v hrudi.

Do prdele, zase ten hloupej sen.

Cukla jsem sebou a rukama plácla do papírů rozházených všude po Cassianově stole. Sen se rozplývá do šedivě osvětlené kanceláře, papíry jsou poseté nápisy "Čtvrtletní přehledy smečky Brookstone", orazítkované jeho úhledným rukopisem.

Technicky vzato, všechno je to moje práce.

Svaly mě bolí ze spaní v téhle krkolomné pozici a já ze sebe vydám zasténání, napůl z bolesti a napůl proto, že jsem byla tak pitomá a usnula tu.

Tři hodiny spánku. Není to zlé, vzhledem k tomu maratonu nočních můr, který poslední dobou běhám.

Samozřejmě tu není žádný Cassian, aby si dělal své vlastní úkoly. To by bylo na budoucího velkého Alfu smečky Brookstone zřejmě až příliš mnoho práce, nedej bože.

Promnu si oči a snažím se to setřást. Už jsou to roky, ale zdá se, že vzpomínka na tu noc nikdy nezmizí. Pokaždé, když zavřu oči, je to, jako bych tam byla zpátky a utíkala lesem, ze kterého není úniku.

Než se vůbec stihnu protáhnout, dveře kanceláře se s bouchnutím rozletí a dovnitř vtrhne Valentina. "Sienno, jsi připravená? Dneska je ten velký večer!" Její hlas je samé vzrušení, ale já to tak necítím. Ani trochu.

Hodí po mně zmačkané šaty, jako by to bylo něco, co má větší cenu než prach, který na ně nakonec sedne.

Zamračím se na ně. "Co... to je?"

"Ale no tak," obrátí Valentina oči v sloup, "Cassian je pro tebe koupil. Myslel si, že budeš nadšená, vzhledem k tomu, že je to na dnešní Zatmění měsíce." Její slova jsou sladká jako jed, a jakmile domluví, sklopí zrak ke svému vlastnímu úlovku – hromadě tašek v náručí, které praskají ve švech pod náporem oblečení. Luxusního oblečení. Nového oblečení. Mnohem víc oblečení, než kdy vůbec unnosí.

Žaludek se mi obrací, ale zatnu zuby. "Takže pro mě jen jedny šaty, co?"

Pokrčí rameny. "Nejsi naštvaná, že ne? Všechno je to na dnešek. Tohle je tvoje velká šance." Našpulí rty, ze kterých doslova odkapává předstíraná nevinnost. "Chci říct, kdo ví, možná dostaneš jako druha nějakého smečkového válečníka nebo tak něco? A neboj se, že by byl Cassian dneska večer nějak rozptylovaný; já se o něj postarám."

"Jasně," zamumlám a popadnu ty šaty, jako by to byla leklá krysa. "Budu se snažit nebýt příliš dojatá."

Valentina mě sotva vnímá, je příliš zaneprázdněná obdivováním svého odrazu v Cassianově zrcadle a točí se v jedněch ze svých vlastních pitomých šatů. Ona má tašky, pozornost, náklonnost – dokonce i nejlepší kamarádku. Je zvrácené sledovat ji, jak se chová tak jemně a křehce, zatímco Cassian se ke mně chová jako... no, jako ke své sekretářce. Jako k někomu, kdo jen zabírá místo.

Jsem proboha jeho zasraná přítelkyně.

Dveře se znovu otevřou a stojí v nich on, sám Cassian, s tím svým klasickým, namyšleným úsměvem Alfy na tváři. Vždycky byl tím nejnádhernějším mužem svého věku v celé smečce. Přejede pohledem místnost a jeho pozornost se zaměří na Valentinu, jako bych v tom prostoru vůbec neexistovala. Srdce se mi sevře, když se ke mně otočí s unaveným výrazem.

To je v pořádku. To je v pořádku.

"Sienno, už jsi s těmi dokumenty hotová?"

"Jo," řeknu a snažím se znít znuděně. Chci říct, není to tak, že bych kvůli jeho pitomý práci přicházela o hodiny spánku, že?

"Hodná holka," řekne a poplácá mě. Do tváří mi okamžitě stoupne karmínová červeň. Sotva o mě zavadí pohledem, když prochází kolem, jeho pozornost se upíná na Val, která se teď pod jeho pohledem natřásá. "Sienna mi opravdu pomohla. Omlouvám se, že jsem ti nemohl pomoct ani s tím nočním studiem, co jsme dělali." Valentininy oči posmutněly bezmocí, když vzhlédla ke Cassianovi. Cassian si ji přitáhne do objetí. "Neboj se, ty jsi všechna pomoc, kterou bych kdy potřeboval," odpoví. Srdce mi divoce buší, zatímco svírám šaty, které mi koupil.

Jsou to jen blízcí přátelé. Jsou to blízcí přátelé. Blízcí přátelé.

"Jsi připravená?" zamumlá spíš k Val než ke mně, ale určitě k sobě mají prostě jen takhle blízko.

Přikývnu, když Cassian přistoupí blíž ke mně a rukou mi odhrne vlasy z tváře. "Budeš v pořádku," řekne tiše, skoro jako by mu na tom záleželo. Ale vždycky je mezi námi tahle propast, zeď, u které nevím, jak ji zbourat. Zatímco s Val to dokáže s naprostou lehkostí.

Možná to vlastně ani nechci.

"Běž se obléct," dodá a pohlédne na hodinky. "Obřad začíná za hodinu. Nenech všechny čekat."

Snažím se nedívat na to, jak se zdržuje, jak jeho ruka o něco déle hladí její paži. Žaludek se mi svírá, to podezření, které jsem se tak urputně snažila ignorovat, znovu probublává na povrch. Cítím ji, tu sžíravou žárlivost, jak se do mě zatíná, ale spolknu to.

Teď není ta správná chvíle.

Ale...

"Valentino, mohla bys nás na chvíli omluvit?"

"Cože? Proč?" zeptá se s obočím zvednutým v podráždění. "Potřebuji si jen o něčem promluvit se svým přítelem." Kladu důraz na to poslední slovo, ačkoli vlastně ani nevím proč. Valentina by přece nikdy nic takového neudělala, že?

"Sienno, co to do prdele děláš?" procedí Cassian skrz zuby a podívá se na mě. "Chce ti zrovna pomoct a ty ji vyhazuješ z místnosti?"

"Chci se jen na něco zeptat, Cassiane. Ty a Val... je tu něco, co bych měla vědět?"

Cassianova tvář ztemní: "Chováš se absurdně. Nic se neděje. Je to jen kamarádka – navíc dlouholetá, dávno předtím, než jsi vůbec přišla, abys věděla. Kdybys byla alespoň trochu jako ona, nebylo by tak vyčerpávající se tě tu snažit udržet."

Zírám na něj a cítím to povědomé bodnutí odmítnutí. Jen kamarádka. Nemělo by to bolet, ale bolí. Přikývnu a snažím se udržet hlas klidný. "Aha, dobře. Já – omlouvám se, že jsem se ptala."

Čelisti se mu zatnou a na okamžik si myslím, že by mohl říct ještě něco, ale on se otočí na podpatku. "Dokonči to tu," vyštěkne, "a přestaň všechno překombinovávat."

Cassian vyrazí z kanceláře, zabouchne za sebou dveře a nechá mě tam stát zmrzlou na místě. Snažím se nemyslet na to, jak jeho slova bodají, ale ony se drží, visí ve vzduchu jako nějaký puch. Příliš žárlivá, řekl. Příliš citlivá.

Mé ruce se automaticky přesunou ke stohu dokumentů na jeho stole. Začnu je rovnat a nutím se soustředit.

Udělej tu práci. Dokonči to. To je to jediné, na čem záleží. K ničemu jinému se stejně nehodím.

***

Noc padá hustá a chladná, ten typ chladu, co se usazuje v kostech. Celá smečka je shromážděná venku a připravuje se na Zatmění měsíce. Vidím je všechny shromážděné kolem mýtiny, oblečené ve všech možných odstínech elegance, každá látka je jemná a leskne se ve svitu měsíce.

Prsty žmoulám látku těch šatů, těch, které mi Cassian "daroval". Jsou ošuntělé, dokonce i ve srovnání s těmi nejobyčejnějšími věcmi, které na sebe Valentina hodí, když se nudí. Ale co, je to lepší než nic, říkám si.

A na koho se tu vlastně snažím udělat dojem?

"Cassian je pro tebe koupil. Smiř se s tím."

Nebyly jako Valentinina róba – ta její se třpytila v měsíčním světle, odkapával z ní luxus a fakt, že Cassian koupil tyhle šaty pro nás dvě a ty rozdíly jsou prostě... Z rtů mi unikne povzdech a zatahám za lem svých šatů. To je v pořádku, Sienno. Přece by jedny šaty nezměnily tolik věcí mezi námi.

"Proč tu vůbec je?"

"Hádám, že pořád doufá, že bude obdařena vlkem, co?"

"Teda, na někoho jako je ona, kdo se o to snaží už deset let, mi to v tuhle chvíli přijde už jen k politování."

Nemám čas se ohradit; obřad začíná.

Jeden po druhém se vlci kolem nás začínají proměňovat, těla se kroutí, svaly se napínají, jak jim srst proráží kůží, jako by to dělali už tisíckrát.

Měla jsem se proměnit už před lety, a přesto se to z nějakého důvodu nikdy nestalo, dokud jsem nedospěla. Každý rok se účastním těhle obřadů a doufám, že svého vlka konečně dostanu ven.

Gama byl tak laskavý, že mě tu zaregistroval jako Omegu, když jsem poprvé dorazila bez sebemenšího náznaku rodiny – byla jsem sirotek bez jakéhokoli zázemí.

"Argh!" řvaly děti, když s bolestí padaly k zemi.

Stojím tam a srdce mi buší až v krku. Možná jsem se toho letos neměla účastnit. Vždycky to bude úplně stejné. Budu tu stát, zatímco oni všichni se promění do svých vlků, a já –

Čas se zpomalí a pak, jako by někdo přepnul vypínač, ucítím, jak mnou projede vlna změny.

"Ach!"

Svět se nakloní, když padnu na všechny čtyři, kosti se mi přeskládávají, končetinami se mi plíží bodavá bolest. Bolí to. Bolí to! Cítím každičkou svou kost, jak s prasknutím zapadá na místo, a křičím, dokud už nemůžu dál.

Do prdele! Dokázala jsem to! Po všech těch letech jsem se konečně proměnila!

Jak mé čtyři tlapy dopadnou na studenou hlínu, vzhlédnu a můj zrak padne na Cassiana.

Už se proměnil, ačkoli jen z formálnosti, jeho obrovský hnědý vlk se tyčí nad ostatními a dívá se přímo na mě.

Přímo na mě.

Druh!

Šok se prožene davem jako tichá přílivová vlna. Slyším lapání po dechu, cítím jejich pohledy, ale jediné, na co se dokážu soustředit, je Cassian. Můj druh.

Můj druh.

Okamžitě se přeměním zpět do lidské podoby, srdce mi buší tak hlasitě, že to přehlušuje všechny ostatní zvuky. Lpíc na posledních zbytcích důstojnosti, které mi zbyly, vytáhnu si šaty zpátky na ramena a zavrávorám vpřed, srdce mi tluče stejným dílem radostí i děsem. "Cassiane!" zavolám a udělám krok dopředu.

Ale on couvá, srst na hřbetě naježenou, cení zuby dokonce i ve své lidské podobě. "Ne. To není možné."

Ztuhla jsem. "Co – co tím myslíš?" Jsem jeho přítelkyně, ne? Neměl by být šťastný, že jsme si souzeni?

Odfrkne si: "Družka Omega? Tohle – tohle se nemůže dít. To je vtip. Není šance, že bych tohle přijal. Tebe."

Valentina vystoupí vpřed, její hlas je tichý, až příliš tichý, jako bych byla nějaké zraněné zvíře. "Cassi, nebuď tak drsný," řekne a natahuje se ke mně, jako bych se měla každou chvíli rozsypat. "Ona si tohle nevybrala..."

Kráčí ke mně, nehty se mi zařezávají do paže, když mi pomáhá na nohy. Nebylo to ale vůbec jemné; bylo to hrubé, téměř majetnické, jako by si značila své území.

Zatvářila jsem se bolestí, paží mi projela palčivá bolest, a aniž bych přemýšlela, ruku jsem vyškubla. Byl to čistý reflex. Valentiny oči se rozšířily a zavrávorala zpátky k zemi. "Ach! Já – omlouvám se, Sienno... Chtěla jsem ti jen pomoct!"

Valentininy oči se rozšířily, než se jí začaly plnit slzami. Ne, to jsem nechtěla... Než jsem vůbec stihla mrknout, Cassianova ruka na mně přistála.

"Ty!"

Zavrávorala jsem, štípnutí facky mi zvonilo v uších a ústa se mi naplnila kovovou pachutí krve. Opravdu právě...

Svět se na okamžik zatočil, hlava se mi nárazem otočila na stranu a šepot davu se změnil ze šoku v něco mnohem temnějšího. Nedokázala jsem se soustředit na jejich tváře, jen na pulzující horkost na své tváři a drtivé ponížení, které kolem mě vířilo.

"Jak se opovažuješ, ty zasraná Omego!" odplivne si, než zavře oči a otočí se ke krvavému měsíci, který visí nad námi. "Já, Cassian Thorne, syn Alfy smečky Brookstone..."

Oči se mi rozšíří uvědoměním, co to dělá. "Ne... Ne, nedělej to. Prosím..." Doplazím se k jeho nohám, v očích se mi hromadí slzy. "-tě odmítám, Sienno Vanceová, jako svou družku a budoucí Lunu."

Do prdele.

Zavrávorám dozadu, celým mým tělem vybuchne bolest, ostřejší než ta facka, a trhá mi vnitřnosti jako nůž. Takhle to tedy bolí, když je člověk odmítnut?

Vidění se mi mlží a šepot sílí, topí mě, dokud neslyším nic jiného než hučení krve ve svých uších. Každý nádech je utrpení, každý krok chyba.

"Zaslouží si to,"

"Ona si myslela, že ji opravdu miluje?"

"No, aspoň dostal ty jedničky, co chtěl, než ji odmítl, ne?"

Ne... Ne!

Tak běžím.

Vítr mě šlehal do tváře, jak jsem se drala mezi stromy, větve mi drásaly kůži. Bosé nohy dopadaly na hlínu, ale já nezastavila.

Sotva si všímám, když se terén stává nerovným, kořeny mi chytají kotníky, větve mi drásají kůži.

Vím naprosto přesně, kam mířím – nepotřebuji přemýšlet dvakrát.

Hrob mého bratra.

Jediné místo, kam mohu utéct od smečky a dýchat, aniž bych měla pocit, že mě něco drtí.

Mrtví jsou lepší společnost.

Když dorazím na malou mýtinu, měsíc už visí vysoko na obloze a vrhá bledou, strašidelnou záři na hromadu hlíny, která je stále příliš čerstvá. Padnu vedle ní na kolena, hlína se mi lepí na vlhké stopy po slzách na tvářích. Ticho tíží mé trhané oddechy.

Sotva zaslechnu tiché křupnutí listí za sebou. Když se otočím, uvidím svého ochočeného jelena, Leniho, jak ke mně kráčí, oči doširoka rozevřené, zvědavé. Přitiskne svůj čumák k mému rameni, je měkký a teplý, uzemňuje mě tím způsobem, který dokáže jen on. Pohladím ho po hlavě.

"Víš, Leni," zašeptám drsným hlasem, "-možná jsem tě měla poslechnout. Zvířata mají lepší instinkty než lidi. Tys věděl, že Cassian znamená jen problémy."

Dloubne do mé ruky a já se skoro zasměju. Skoro.

Ale ten okamžik netrval dlouho.

Jeho hlava prudce vystřelí nahoru, uši mu zacukají a zírá do temné linie stromů. Všechny chlupy na krku se mi zježí a moje ruka zamrzne uprostřed hlazení. Otevřu ústa, abych ho zavolala zpátky, ale on už uhání pryč.

Vystřelím na nohy, klopýtám za ním a ve tmě volám jeho jméno. "Leni! Leni, vrať se!"

Po zádech mi přejede mráz, mé smysly najednou vnímají každý šelest, každý náznak pohybu mezi stromy. Můj dech se sráží v mlhu, srdce mi buší v hrudi jako kladivo.

Mezi stromy se rozlehlo hluboké, hrozivé zavrčení, které mi zavibrovalo až v kostech. Zatajila jsem dech, a než jsem vůbec stihla zpracovat, co se děje, ze stínů vybuchl obrovský černý vlk a pohnul se se smrtící přesností.

Můj jelen neměl ani čas zareagovat. Vlk se vrhl kupředu, jeho čelisti se s brutálním křupnutím sevřely kolem jeho hrdla. Krev vystříkla na trávu.

"Ah!"

Zalkla jsem se výkřikem a pozpátku se odtáhla tak rychle, jak mě nohy nesly. Ten vlk byl... obrovský. Větší než jakýkoliv vlk, kterého jsem kdy viděla, s hladkou černou srstí, která se leskla ve svitu měsíce, a očima, jež žhnuly prudkou červenou barvou. Byla to esence nočních můr – syrová, nezkrocená síla vyzařující nebezpečí s každým krokem. A mého jelena zabil, jako by to nebylo nic.

Než jsem stihla zareagovat, vlk se vrhl vpřed. Měla jsem stěží čas vykřiknout, než zabořil zuby do mého jelena a krev vystříkla po zemi. Zavrávorala jsem dozadu a padla do hlíny ve chvíli, kdy bezvládné tělo jelena dopadlo na zem.

Pak se ty karmínové oči... otočily na mě.

Kradmo ke mně postupoval a hluboko v hrdle mu vrčelo. A je to tady. Takhle umřu. Odmítnutá svým druhem a roztrhaná divokým zvířetem uprostřed ničeho.

Jeho červené oči se upřely do mých.

Klopýtám dozadu, rukama narážím na hlínu a snažím se odplazit pryč. Ale mé končetiny se zdají zbytečné, země pod mýma nohama se točí, zatímco vlk se plíží blíž a jeho oči ze mě nespouští zrak. Nedokážu ani křičet, nevydám ze sebe ani hlásku.

Je teď blízko, tak blízko, že cítím jeho dech, horký na své tváři. Měl by vrčet, chňapat po mně, trhat mě na kusy.

Ale on to nedělá.

Pomalu otevřu oči, abych se setkala s těmi karmínovými.

Místo toho nakloní hlavu, zkoumá mě a pak, s hlubokým duněním, které skoro zní jako... předení, mi olízne tvář.

Drsnost jeho jazyka mě zaškrábe na kůži.

Co to do prdele?

Vlk zavrtí ocasem, jednou, dvakrát, skoro jako by byl – šťastný?

Mrknu a zírám do těch červených očí.

Bohyně... co se to děje?