"Kdo... kdo jsi?" zašeptala jsem sotva slyšitelně a ruka se mi s třesem zastavila ve vzduchu.

Vlk – ne, tohle stvoření bylo větší než jakýkoliv vlk, kterého jsem kdy viděla – zíral na mě. Jeho červené oči žhnuly jako žhavé uhlíky a protínaly stíny lesa. Ale nebyla v nich žádná zběsilost. Žádná touha po krvi. Místo toho z nich vyzařovalo... poznání. Jako by mě znal.

Mé prsty se otřely o jeho srst dřív, než jsem se stihla zastavit. Byla jemná. To mě rozhodilo ze všeho nejvíc. Na zvíře takové velikosti působila jeho srst pod mým dotekem jako samet.

Opřel se o mou ruku. Jenom trochu. Ale stačilo to k tomu, aby mi srdce vynechalo úder.

"Co to k čertu..." zamumlala jsem si pod vousy. Tohle bylo šílené. Mohl mi během vteřiny utrhnout ruku, ale neudělal to.

Místo toho se nechal dotýkat.

Ruka mi sklouzla po jeho krku a na okamžik jsem zapomněla na krev, která špinila jeho tlamu. Ale když můj pohled sjel níž, ten pohled mě zasáhl jako facka.

Krev. Karmínové pruhy lesknoucí se v měsíčním svitu. Jeho zuby, srst – k čertu, dokonce i země kolem něj – byly zborcené důkazy jeho úlovku.

Rukou jsem cukla zpátky, jako bych sáhla do ohně.

Vlkovy uši se přitiskly k masivní lebce a jeho oči pohasly. Udělal krok vzad a mírně se nahrbil, jako by to odmítnutí fyzicky bolelo.

Byl... smutný?

Ne. Naprosto ne. Nebudu litovat krví zbrocenou bestii, která právě zavraždila můj jediný zdroj útěchy v téhle bohem zapomenuté smečce – zatraceného jelena. Mého jelena.

"Skvělý," zasyčela jsem a rozhodila rukama. "Jako by nestačilo to odmítnutí od Cassiana přede všemi, teď si hraju na terapeuta vraždícího vlka. Fantazie."

Vlkovi cukly uši.

A pak zavrávoral.

Ztuhla jsem a sledovala, jak se pod ním podlomily nohy. Chytil balanc, než stihl dopadnout na zem, ale to úsilí bylo vepsáno do celého jeho třesoucího se těla.

V tu chvíli jsem to uviděla.

Ta rána.

Srst na boku měl slepenou krví, která tu ránu až doteď skrývala. Ale jak se zvíře pohnulo, hnusné, rozedrané okraje potrhané tkáně se staly nepřehlédnutelnými. Kapala z ní krev a tvořila kaluž v hlíně pod ním.

"Do prdele," zamumlala jsem a to slovo mi vyklouzlo dřív, než jsem se mohla zastavit.

Vlkův pohled se do mě znovu zabodl, jeho červené oči stále hořely, ale teď už měkčeji. Prosebně.

A v tu ránu moje panika ustoupila do pozadí a na její místo nastoupilo něco jiného.

"Proč zrovna já?" povzdechla jsem si a pomalu si dřepla. Kolena mi drhla o hrubou lesní půdu, jak jsem se plížila blíž. "Ze všech Omeg ve smečce si vybereš zrovna tu, která se právě veřejně ztrapnila, aby se postarala o tvoje chlupatý problémy."

Vlk se ani nepohnul, jen mě sledoval.

"Tohle je tak stupidní," zamumlala jsem. Ruce se mi vznášely nad jeho bokem a znovu se třásly. "Nekousej mě, jasný? Přísahám, jestli sebou i jen špatně škubneš, já... já..."

Vlk si odfrkl.

Odfrkl. Jako bych to byla já, kdo se chová absurdně.

"Oh, takže ty teď vtipkuješ?" Zpražila jsem ho pohledem, ale mé ruce se nezastavily. Srst kolem rány byla lepkavá od krve a tržná rána byla horší, než jsem si myslela. Byla hluboká. Příliš hluboká na to, aby něco tak velkého vůbec ještě stálo na nohou.

Roztrhla jsem lem svých šatů, látka povolila snadno. Vlkovi při tom zvuku cukly uši, ale zůstal klidný.

"To ale neznamená, že jsme přátelé," varovala jsem ho a přitiskla mu provizorní obvaz na bok.

Trhl sebou a v hrdle mu zahučelo tiché zavrčení.

"Hej, nebuď!" Můj hlas se zachvěl, ale necouvla jsem. "Chceš moji pomoc, nebo ne?"

Vrčení ustalo.

"To jsem si myslela." Zavázala jsem obvaz tak pevně, jak jsem jen dokázala, a ignorovala přitom lepkavost jeho krve na svých prstech. Žaludek se mi obracel, ale pokračovala jsem dál.

Když jsem skončila, sedla jsem si na paty a zírala na něj. Vlk mi pohled oplácel a jeho ocas se nepatrně zavlnil.

"Není zač," řekla jsem stroze.

Naklonil hlavu a sledoval mě s takovou intenzitou, až mi z toho naskakovala husí kůže.

"Ty nejsi jen obyčejný vlk, že ne?" Ta slova ze mě vyklouzla, aniž bych je mohla zastavit.

Vlk pomalu zamrkal, jeho červené oči se leskly, jako by mi rozuměl.

A na okamžik, jen na prchavý okamžik, bych přísahala, že se ušklíbl.

Vlk na mě zíral a jeho karmínové oči zjemněly způsobem, který vůbec neladil s jeho obrovskou, zkrvavenou stavbou těla. Ocasem slabě zavrtěl, tichá prosba o něco, co jsem nebyla schopná mu dát. Má ruka se třásla ve vzduchu.

Dotýkat se ho mi po tom všem, co udělal, připadalo špatné, ale jeho pohled se do mě vypaloval a vyčkával.

"Jdi," zašeptala jsem téměř neslyšně.

Uši mu cukly a světlo v jeho červených očích pohaslo. Z hrdla se mu vydralo tiché zakňučení, než konečně zavřel oči a stočil se do trávy, jako by to vzdal.

Neodvážila jsem se tam otálet.

Srdce mi v hrudi divoce bušilo, když jsem ho obcházela, každý instinkt ve mně křičel, abych si udržela odstup. Moje ruce našly bezvládné tělo mého jelena, jehož teplá krev mi ušpinila prsty. Hrdlo se mi sevřelo, ale potlačila jsem vlnu nevolnosti.

"Omlouvám se, Leni," zamumlala jsem a zvedla ho do náruče. Leniho váha mě táhla dolů, ale nemohla jsem ho tu jen tak nechat. Ne pro mrchožrouty, ne pro toho vlka, aby to dokončil.

Každý krok pryč od toho vlka byl těžký. Nezaútočil na mě. Mohl mě roztrhat na kusy jako mého jelena, ale neudělal to. Nechápala jsem to a štvalo mě to víc než cokoliv jiného. Vlci prostě... nenechávali věci jen tak být. Ne takhle.

Dorazila jsem na mýtinu poblíž bratrova hrobu, kolena se mi podlamovala, když jsem jelena jemně položila na zem. Lopata, kterou jsem tu schovávala opřenou o strom, byla zrezivělá, ale pevná. Popadla jsem ji a začala kopat do hlíny topornými, trhavými pohyby.

Nepřemýšlej. Prostě kopej.

Lopata narážela do země s každým bodnutím, rychleji, silněji. Pot mě štípal v očích, ale odmítala jsem zastavit. Hruď jsem měla sevřenou – plnou něčeho příliš obrovského a odporného, co jsem nedokázala pojmenovat. Zatlačila jsem to hluboko dolů, s každou přibývající hromádkou hlíny. Ta jáma byla dost hluboká. Jen tak akorát hluboká.

Spustila jsem jelena do hrobu, ruce se mi třásly, když jsem mu opřela hlavu do hlíny, jako by se snad mohl ještě probudit.

"Neměla jsem tě sem brát," řekla jsem a hlas mi přeskočil. "Myslela jsem si, že budeš v bezpečí."

Prsty jsem mu spočinula na srsti, než jsem se donutila ho zasypat hlínou. S každou lopatou se mi dýchalo hůř, jako bych pohřbívala kousek sebe samé.

Když bylo hotovo, klekla jsem si k hrobu, ruce pokryté zaschlou krví a zeminou. "Sbohem, Leni," zašeptala jsem.

Ale nedokázala jsem ignorovat vtíravou myšlenku, která se mi vkrádala do hlavy. Ten vlk – proč se zastavil? Proč mě nezabil, když k tomu měl příležitost?

Vstala jsem a oprášila si hlínu z rukou. Nohy se rozešly dřív, než jsem je stihla zastavit, a nesly mě zpátky na místo, kde jsem ho nechala. Mýtina se mi vynořila před očima a já lapila po dechu.

Nebyl tam.

Ale na místě, kde předtím ležel ten vlk, teď ležel muž. Muž. Jeho tělo se choulilo v hlíně a kolem něj se tvořila kaluž krve, jako by se v ní snažil utopit. Tmavé vlasy měl zcuchané, košili roztrženou, odhalující hluboké, zubaté rány podél jeho trupu.

Cítila jsem, jak se mi zastavilo srdce.

To byl ten vlk.

Je to odpadlík.

Klekla jsem si k němu, ruka se mi třásla, když jsem mu odhrnula vlasy z tváře. Je nádherný, a bojím se to říct, ale snad ještě nádhernější než Cassian – ostrá čelist, vysoké lícní kosti a rty, které snad vytesal sám bůh. Kdyby tu nevykrvácel, asi bych zírala déle.

"Kdo k čertu jsi?" zamumlala jsem a prsty mi sklouzly k ráně na jeho boku. Byla hluboká, takový typ zranění, které ho mohlo zabít hned dvakrát.

Oční víčka se mu zachvěla a ze rtů mu uniklo tiché zasténání. Ten zvuk byl hluboký, drsný, jako by vycházel ze samotných hlubin pekla.

"Do prdele," zasyčela jsem a ohlédla se přes rameno. Kdyby ho tu někdo našel, mysleli by si to nejhorší. Odpadlíci ve smečce Brookstone žádné slitování nedostávají. A pokud by ho vyslýchali, jen Bohyně ví, jestli by s těmito zraněními vůbec přežil.

Měla bych zavolat Gamu. To by byla ta zodpovědná věc. To je to, co by měl člen smečky udělat.

Ale když jsem se na něj podívala – jeho hruď se jen mělce zvedala a klesala, z ran stále kapala krev – nedokázala jsem to.

"Sakra," zanadávala jsem a ruce se mi vznášely nad ranou na jeho boku. Jestli něco neudělám, do svítání to nepřežije.

"Tohle budu litovat," zamumlala jsem si pod vousy. Ale nebyl čas na pochybnosti. Musela jsem jednat.

Během mé hlídky on neumře.

Ne dnes.

***

Jeho váha na mém rameni způsobovala, že každý krok působil, jako bych tahala pytel plný mokrého cementu do kopce. Jeho tělo bylo pevné, těžší, než jsem čekala, a páchlo krví a lesem. Když jsem dorazila na smečkovou ošetřovnu, ruce mi hořely, jako by byly v jednom ohni.

Nečekala jsem na pozvání a rozrazila dveře. Ostrý pach antiseptik mě udeřil a zaštípal v nose, když jsem vklopýtala dovnitř.

"Gamův oblíbenec," zamumlala smečková doktorka a ani nevzhlédla od desek ve své ruce. Její drátovité vlasy měla stažené do drdolu, který vypadal, jako by s ní bojoval už celé dopoledne.

Svalila jsem toho muže na židli a snažila se ho usadit tak, abych ho neupustila na zem. "Je zraněný," řekla jsem a ignorovala její rýpnutí. "Potřebuje pomoc."

Doktorka – doktorka Clara ke mně střelila pohledem, tmavé oči se jí zúžily, když na něm přistály. "A kdo přesně je 'on'?" zeptala se, její hlas byl ostrý podezřívavostí.

Zaváhala jsem a nutila se nasadit klidný výraz, i když mi srdce divoce bušilo v hrudi. "Je... hm," Kurva, mysli Sienno. Mysli.

Odpadlík? Ne, to samozřejmě říct nemůžu.

Příbuzný? Vědí, že mi žádná rodina nezbyla!

Hm...

"Můj přítel. Je to můj přítel." Ach, do prdele s tím.

To upoutalo její pozornost. Desky s klapnutím zaklapla a zvedla obočí. Dobře, to je prostě neúcta, není to tak, že bych po odmítnutí nedokázala někoho sbalit. "Tvůj přítel?"

"Ano," řekla jsem a napřímila se. "Vztah na dálku. Ze zámoří. Psali jsme si dopisy roky." Ztěžka jsem polkla a nutila svůj hlas, aby se nezachvěl. "Právě se vrátil, aby mě navštívil. Můžete mu prostě pomoct?"

"Ale tys byla přece se synem Alfy, Cassianem." Zvedla obočí. Spolkla jsem knedlík v krku, když jsem si vzpomněla, co se stalo včera v noci. Zatnula jsem zuby: "No, on je už dlouho s Valentinou a všichni vědí, že jsou do sebe zamilovaní. Proč bych nemohla mít někoho taky?" trvala jsem na svém.

Její skepse byla jasná jak facka. Viděla jsem to ve způsobu, jakým se její pohled zdržoval na mé tváři a hledal ve lži nějakou trhlinu. Ale místo aby se vyptávala dál, pokrčila rameny. "Fajn. Gamův oblíbenec má jednu volnou vstupenku. Přiveď ho sem."

Převalila se přes mě úleva, když začala připravovat gázu a antiseptikum. Neodvážila jsem se říct jediné slovo, zatímco čistila a obvazovala jeho rány. Krev prosákla první vrstvou obvazů, ale Clara pracovala s nacvičenou účinností a její tvář neprozrazovala žádné emoce.

"Je stabilizovaný," řekla po chvíli a zauzlovala poslední obvaz kolem jeho hrudi.

"Stále ale v bezvědomí."

Přikývla jsem a kousla se do vnitřku tváře, když jsem na něj zírala. Jeho obličej byl bledý, zohavený čerstvou ránou podél lícní kosti, ale pod tou krví a modřinami vypadal... dokonale. Silná čelist, tmavé řasy spočívající na jeho kůži jako tahy tuší. Nevypadal jako někdo, kdo by sem patřil. Rozhodně ne jako někdo, kdo by patřil do smečky Brookstone.

"Vyhýbej se průšvihům," varovala mě Clara.

"Proč?"

"Říká se, že Král Alf se pohřešuje. Proslýchá se, že odpadlíci po celém území řádí a že ho možná zabili."

Cože? Král Alf?

Clara po mně střelí posledním pohledem, než opustí místnost. Dveře za ní cvakly a já s ním zůstala sama.

Pomalu jsem vydechla a popadla z pultu misku s horkou vodou a hadr. Ruce se mi třásly, když jsem látku ždímala. Byl příliš nehybný, příliš tichý a každý můj instinkt mi říkal, že jsem ho měla nechat v lese. Ale něco na něm – jeho pach, to, jak se mi jeho vlk podřídil bez boje – mě to přitahovalo jako můru k ohni.

Jenom proč?

"Kdo k čertu jsi?" zašeptala jsem a přitiskla mu látku na obličej. Špína a zaschlá krev mizela v pruzích a odhalovala víc z jeho rysů. Vypadal starší, možná po třicítce, mnohem starší než já. Jeho rty byly pootevřené a pravidelné zvedání a klesání jeho hrudi mi napovídalo, že se drží, ale jen stěží.

Pokud Král chybí, pak on musí být...

"Pravděpodobně jsi jeden z těch odpadlíků, co se snažili unést Krále Alfů, že jo? Nevím, proč jsi tady," pokračovala jsem hlasem, který byl sotva šepotem. "Nebo proč se tvůj vlk... přede mnou sklonil. To není normální. Nic z toho není normální." Látka v mé ruce se ponořila do misky a já ji znovu vyždímala, sledujíc, jak se voda zbarvuje do červena.

"Co ode mě chceš?"

Neodpověděl, samozřejmě. Jeho sakra přitažlivá hlava se mírně svezla na stranu a já si povzdechla, otírajíc mu pot z čela.

Tohle byla chyba. Obrovská chyba fatálních rozměrů. Kdyby to Alfa zjistil, kdyby to zjistil Cassian –

"Sienno!"

Při zvuku Cassianova hlasu mi ztuhla krev v žilách. Ozýval se z chodby a s každou slabikou byl blíž.

Do prdele.

Upustila jsem hadr do misky a myšlenky mi běžely o závod. Dveře nebyly zamčené. Vrhla jsem se do stínů a vtiskla se do úzkého prostoru mezi skříněmi se zásobami. Srdce mi bušilo o žebra, když dveře zavrzaly a otevřely se.

"Kde je?" vyštěkl Cassian venku. Jeho hlas byl hluboký a nebezpečný, takový, jaký používal, když byl vytočený k nepříčetnosti a hledal někoho, na koho by to mohl svalit.

"Ošetřuje svého přítele na dálku," řekla Clara věcně, zjevně nevykolejená jeho přítomností. "Proč?" dodala.

Ach bože, Claro, proč jsi to říkala?

"Cos to právě řekla?" vyštěkl Cassian.

Jsem totálně v prdeli.