Nemůžu tomu uvěřit.

„Jsi si jistá?“ zeptám se sotva slyšitelným šeptem. Puls mi buší v hrudi tak silně, jako by se mi chtělo srdce vydrápat ven, abych se o tom mohla přesvědčit na vlastní oči.

Podá mi noviny s chmurným výrazem ve tváři. „Je to na titulní straně. Podívej se sama.“

Nepodívám se. Nemůžu. Nohy mě ponesou dříve, než si to stačím uvědomit.

Hlas doktorky Clary mi stále zní v hlavě, i když už spěchám zpátky do svého pokoje. Chodba mi připadá delší než obvykle a každý můj krok je těžký pod tíhou milionů myšlenek, které do mě narážejí najednou.

Nezvěstný? Alfa král? Jak?

Můj sen – ta jediná věc, na které jsem lpěla, důvod, proč jsem se prohrabávala každou stopou, kterou jsem k smrti svých rodičů našla – mi protéká mezi prsty.

Rozrazím dveře a prásknu jimi za sebou. Hruď se mi svírá, jak se snažím popadnout dech. Neztrácím čas – jdu přímo ke komodě a prudce otevřu spodní zásuvku, kde mám schovaný svůj zápisník.

Je starý a ošoupaný, rohy stránek jsou ohnuté od let neustálého listování. Uvnitř jsou poznámky, mapy a útržky informací, které jsem za ta léta shromáždila o Svrchované smečce. O Alfa králi.

A o mé rodině.

Listuji stránkami a očima přejíždím načmáraný rukopis. Ty kousky do sebe nezapadají, ale já vím – vím – že tu něco je. Něco, co mi uniklo.

V hlavě mi zní bratrův hlas, drsný a tichý, když jsme tehdy seděli schoulení k sobě v Neutrální divočině a hledali jídlo, jen pár dní před jeho smrtí, kdy nás napadli.

„Svrchovaná smečka to udělala. Zabili ho. Zabili tátu.“

Zatřesu hlavou a pevně zavřu oči. Jsou to roky, ale pořád si nemůžu vzpomenout na všechno. Jen střípky – příliš roztříštěné, než aby dávaly smysl, a příliš ostré na to, abych je mohla ignorovat.

Tenhle zápisník měl být mou cestou vpřed. Mou vstupenkou k odpovědím. A Alfa král měl být mou hlavní stopou.

Ale teď je pryč.

Klesnu na podlahu, tisknu si zápisník k hrudi a slzy mi stékají po tvářích. Všechno to na mě dopadá – roky pronásledování stínů, naděje na něco víc než jen slepé uličky. A teď mám pocit, že mi to všechno uniká mezi prsty.

Nechám se pohltit pláčem a poprvé je mi jedno, jestli mě někdo slyší.

Když konečně zvednu hlavu od svých mokrých paží a otřu si obličej, uvidím ho.

Malakai stojí ve dveřích, svou širokou postavou se opírá o rám tak, že to vypadá, jako by se jimi snad ani nemohl protáhnout. Neříká nic, jen mě pozoruje s tím svým nečitelným výrazem.

Popotáhnu a hřbetem ruky si otřu tvář. „Jak dlouho už tam stojíš?“

Neodpovídá. Místo toho mírně nakloní hlavu, jako by se mě snažil pochopit.

Vypadá jako dítě. Jsou takoví všichni lidé s amnézií?

Z hrdla se mi vydere roztřesený smích, když se zvedám ze země. „No, to je trapné,“ zamumlám a znovu si otřu obličej. „Nemůžeš se k lidem jen tak plížit, víš?“

Pořád nic neříká a z nějakého důvodu mě to... uklidňuje. Jako bych se nemusela obhajovat.

Na okamžik zapomenu na všechno, kvůli čemu jsem plakala, jen díky tomu, že je tu on – cizinec.

Malakai vstoupí do místnosti a jeho pohled na mně visí, zatímco k němu kráčím. Obličej má stále pohmožděný, stopy po kopancích, které dostal dříve, vynikají na jeho olivové kůži. Bez přemýšlení natáhnu ruku a palcem přejedu po šrámu na jeho lícní kosti.

„Vypadáš hrozně,“ řeknu tiše.

Nepohne se. Necukne sebou. Jen na mě zírá, jeho smaragdové oči sledují každý pohyb mé ruky.

„Měla bych ti to vyčistit,“ zamumlám, ale můj hlas mi i mně samotné zní vzdáleně.

Vzduch je dusný, nasycený něčím, co nechci pojmenovat. Jeho dech je nerovnoměrný, mělký, každý zdvih a pokles jeho hrudi mě přitahuje blíž. Má ruka je stále na jeho tváři, prsty se dotýkám drsného strniště na jeho čelisti. Nepohnul se, neodvrátil pohled.

Co to dělám?

Ty smaragdové oči jsou past, jsou temné a neústupné, a já vím, že bych měla ucuknout, ale nemůžu. On nemrká, neuhýbá.

Puls mi buší do žeber a já se přinutím k ústupu, cítím, jak mě jeho pohled pálí na kůži. „Já, uh, skočím pro...“

Než stačím do mluvit, jeho ruka vystřelí a chytí mě za tu mou.

„Nepřestávej,“ zamumlá, jeho hlas je hluboký a téměř... prosící.

Přitáhne mou ruku zpět ke své tváři a přitiskne mou dlaň na svou tvář. Oční víčka mu klesnou a na okamžik vypadá... klidně.

Srdce se mi v hrudi zadrhne a mám pocit, jako bych zapomněla dýchat.

„Malakaji...“

„Sienno!“

Zvuk mého jména mě vytrhne z tranzu.

Trhnutím stáhnu ruku zpět a odklopýtám o krok od něj. „Já – musím jít pracovat!“ zakoktám a otočím se ke dveřím. „Hlavní hospodyně mě potřebuje.“

Ustoupím o další krok a zatřesu hlavou, abych si ji pročistila. „To je... to je práce. Musím jít.“

Když se otočím k odchodu, zachytím to – záblesk červené v jeho očích. Je to rychlé, jako blesk, ale nepochybné.

Je to stejná barva, jakou jsem viděla u jeho vlka, když jsem ho poprvé potkala v lese. Když zabil mého ochočeného jelínka.

„Mám ji zabít?“ zeptá se a nakloní hlavu. Jeho hlas je klidný, jako by se mě ptal, jestli chci čaj nebo kávu.

Ztuhnu. „Cože?“

„Tu, co tě volá,“ řekne prostě. „Bere tě ode mě.“

Sevře se mi žaludek.

„Cože? Ne,“ vyhrknu a vykročím zpátky k němu. „To máš v hlavě jen zabíjení? Jsi nějaký násilník?“

Z nějakého důvodu zavrtí hlavou, aby mi odpověděl.

„Nemůžeš jen tak – žádné zabíjení, jasné? Vůbec. Nula. Takové věci nesmíš říkat. A rozhodně je nesmíš myslet vážně.“

Chytím ho za obličej oběma rukama a přinutím ho, aby se na mě podíval. Jeho oči změknou, červená vyprchá a vrátí se k jejich krásné zelené barvě a na vteřinu vypadá téměř... provinile.

„Slib mi to,“ řeknu pevným hlasem.

Pomalým kývnutím, jako pokárané dítě, odpoví: „Dobře.“

„Sienno!“ zavolá služebná znovu, tentokrát hlasitěji.

Povzdechnu si, ustoupím a spustím ruce. „Zůstaň na ošetřovně u doktorky Clary. Nehýbej se. Nedělej – nedělej nic a rozhodně ji nechoď zabíjet nebo tak něco. Brzy se vrátím.“

Malakai neřekne nic. Jen mě sleduje, jeho pohled je těžký, zatímco couvám z místnosti.

Když konečně zahnu za roh, nohy mám jako z rosolu. Přitisknu si ruku na hruď a cítím zběsilý tlukot svého srdce.

Co se to sakra právě stalo?

***

Nádobí, nádobí a další nádobí. S velikostí smečky Brookstone je to nekonečné.

Naskládám další talíř do odkapávače a utírám si ruce do zástěry, když se z kuchyňských dveří ozve zachichotání.

„On je fakt venku, že jo? Cassian, jak honí nějakého toulavého vlka,“ řekne jedna z dívek, její tón je sladký jako sirup plný falešného obdivu.

„No, slyšela jsem, že je nepříčetný,“ přidá se další. „Jak se toulavec vůbec mohl dostat přes hranice?“

Ztuhnu a nastražím uši. Cassian. Toulavec.

Do hranic vstoupil kromě Malakaie další toulavý vlk?

„Pravděpodobně hledá Siennu,“ zašeptá ta první a obě vybuchnou smíchy.

Ohlédnu se přes rameno a skutečně, jejich oči se střetnou s mými, než dramaticky protočí panenky. Se smíchem odcházejí.

Zamumlám si pod vousy: „Jo, jen se smějte. Aspoň nejsem ta, co slintá nad chlapem, který ani neví, že existuju.“

***

Prádlo. Zasraný prádlo. Jestli existuje peklo pro Omegy, je to tohle – domácí práce, které nikdy nekončí, hierarchie, která vám nedovolí se ani nadechnout, a Valentininy nohsledky kroužící kolem jako supi.

Navrším si na ruce hromadu oblečení, koš si opřu o bok a jdu k sušičce.

Než tam stačím dojít, jedna z Valentinových přisluhovaček mi zastoupí cestu, na tváři má přilepený falešný úsměv.

„Potřebujeme sušičku na Valentinino oblečení,“ řekne a bez čekání na odpověď mi vytrhne koš z ruky.

Zatnu zuby tak silně, až se divím, že mi nepraskla čelist. „No samozřejmě,“ zamumlám pod dechem, protočím panenky a popadnu jiný koš.

Dívka na mě vrhne zlostný pohled, ale já na její reakci nečekám. Vyndám mokré oblečení z koše a zamířím na zadní dvorek. Věšet prádlo na slunce není ideální, ale je to lepší než se dohadovat s Valentininými uctívačkami.

Na dvorku je klid, slunce už stojí vysoko a pálí mě do kůže, když vkročím na trávu. Jediná volná šňůra na prádlo je až na samém okraji dvora, přímo u lesa. Skvělé. Protože být blízko potenciálního území toulavců je přesně to, kde chci být.

Dům smečky stojí kousek od hranice lesa, což je praktické i děsivé zároveň, když jste tu sami. Rozhlédnu se – žádné jiné Omegy tu nejsou. Jen já a prádlo.

První košile jde nahoru, pak další a další. Moje ruce pracují na autopilota, ale myslí jsem úplně jinde. Alfa král, moji rodiče, Svrchovaná smečka – všechno je to propletené jako klubko, které nemůžu rozmotat.

Svrchovaná smečka není jen smečka; je to impérium. Deset tisíc vlků, prakticky městský stát skrytý za svými hranicemi. Dostat se dovnitř bylo už tak nemožné a teď, když je Alfa král nezvěstný, mám pocit, jako by mi někdo zabouchl dveře přímo před nosem.

Povzdechnu si a připnu poslední košili na šňůru, když můj pohled zachytí pohyb.

Malakai.

Stojí v okně ošetřovny ve druhém patře, jeho stínová postava mě pozoruje.

Jeho postel musí být blízko okna, protože ho vidím jasně.

Mávnu a na rtech se mi objeví slabý úsměv. Jeho tvář se při pohledu na mě rozzáří... dokud neuvadne.

Zamávání mi neoplatí.

Místo toho se jeho oči stočí k lesu za mnou a mírně se zúží.

Po zádech mi přeběhne mráz, a než se stačím otočit, vítr se stočí a přinese s sebou hluboké, hrdelní zavrčení.

Ztuhnu.

Pomaly se otáčím, žaludek mi klesá, když ho uvidím – obrovský vlk vystupující z lesa. Srst má zplstnatělou, oči divoké a hladové a z tlamy mu odkapávají sliny.

Toulavec.

Nohy mám jako přibité k zemi, když udělá několik kroků směrem ke mně a jeho vrčení zesílí.

Sakra, sakra, sakra. Co tu dělá další toulavec—

„On je fakt venku, že jo? Cassian, jak honí nějakého toulavého vlka.“

V hlavě mi zní hlas té Omegy z dřívějška.

Srdce mi buší do žeber tak hlasitě, že to přehlušuje vzdálené zvuky Cassianova křiku.

„Tamhle je!“ zahřmí jeho hlas, ale je příliš daleko, než aby mi pomohl, a toulavec se teď dívá jen na mě.

Skrčí se k zemi, připraven k výskoku.

„Sienno!“ Cassianův hlas se nese přes obzor, ale já jsem příliš hluboko, než aby mě zachránil.

Toulavec vyrazí.

Nemůžu se pohnout. Moje tělo ztuhne, když se na mě řítí s vyceněnými zuby, připravený mě roztrhat na kusy.

Takhle tedy zemřu?

Čas se zpomalí, když se vymrští do vzduchu s tlamou dokořán.

Pevně zavřu oči a připravím se na náraz.

Ten ale nepřichází.

Místo toho se ozve odporné křupnutí, mokrý a násilný zvuk, následovaný těžkým žuchnutím.

Když otevřu oči, toulavec leží na zemi a má roztrhané hrdlo. Krev se rozlévá kolem jeho bezživotného těla, oči má stále otevřené a rudá tekutina se vpíjí do trávy i do mého prádla.

Vypadá to, jako by mu někdo – nechutně – vyrval hrtan.

Nad ním stojí muž, zády ke mně, a jeho široká ramena se s každým dechem zvedají.

Jeho ruka – ó Bohyně, jeho ruka – je zabořená v toulavcově hrdle a krev mu z prstů kape na zem.

„Cassiane?“ zašeptám, hlas se mi třese.

Otočí se.

Není to Cassian.

Je to Malakai.

„Malakaji,“ vydechnu, můj hlas je sotva slyšitelný přes zběsilý tlukot mého srdce.

Pomaly se otočí, a když se jeho oči střetnou s mými, už nejsou zelené. Jsou červené – karmínové. Jasná, planoucí a děsivá karmínová.

Jeho rty se zvlní do úsměvu, ostrého a dravého, jako by to, co právě udělal, nebylo nic hrozného.

Odklopýtám dozadu, hruď se mi svírá panikou. „Co... co jsi to udělal?“

Neodpovídá.

Jeho pohled sklouzne ke krvi na jeho rukou, pak zpět ke mně a jeho úsměv se o něco rozšíří.

V krku mám sucho, v hlavě mi víří myšlenky, zatímco dělám další krok zpět. Nevím, jestli mám utéct nebo zůstat stát, ale jedna věc je jasná – Malakai není jen nebezpečný.

On je smrtící.

A já ho pustila k sobě.