Cesta do kanceláře Gamy Alistaira se zdá delší, než by měla být, převážně proto, že můj mozek prostě nedokáže zmlknout.

Proč to vlastně dělám?

Jsem v půlce chodby, když mi na to skočí odpověď: pocit viny. Pitomá, otravná vina, kterou cítí moje krvácející srdce.

Nezáleží na tom, že nevím, kdo Malakai doopravdy je. Nezáleží na tom, že jeho aura prakticky křičí nebezpečí, a to i s tou amnézií. Ne. Moje svědomí se rozhodlo, že za něj mám zodpovědnost, což je prostě fantastické.

"Odejde, jakmile se mu zhojí rány a vrátí se mu paměť," zamumlám si pod nosem. "Taková je dohoda, Sienno. Nevedeš tu žádnou charitu."

Jak se blížím ke kanceláři Gamy Alistaira, zevnitř se začnou ozývat zvýšené hlasy. Zpomalím krok a žaludek se mi stáhne, když rozeznám Cassianův ostrý tón.

"...a to jen tak necháš toho odpadlíka zůstat?" štěká. "Máš vůbec ponětí, kdo by to mohl být? Jaké má úmysly?"

Otočím oči v sloup. Samozřejmě, že Cassian zase vyšiluje.

Když vejdu do kanceláře, chodí tam jako zvíře v kleci, rozhazuje rukama a zuří. Gama Alistair naproti tomu vypadá, jako by měl každou vteřinou vyskočit z okna.

"Gamo," říká Cassian a praští rukama do stolu. "Tohle je riziko, které si nemůžeme dovolit podstoupit."

Gama neodpovídá. Jen si masíruje spánky a polohlasem si pod nosem mumlá něco, co hodně připomíná modlitbu za trpělivost.

"Já se o to postarám," pronese nakonec Gama Alistair znaveným tónem.

"To není nutné," vmísím se, vstupujíc naplno do místnosti. "Už jsem tady."

Cassian se prudce otočí, modré oči se mu zúží, když na mně přistanou. "Ty –"

"Ahoj," přeruším ho a protáhnu se kolem něj, abych se postavila před stůl Gamy Alistaira.

"Skvělé načasování," zabručí Gama a mnuje si spánky dál. "Zrovna o tobě mluvíme."

"Vždycky je mi potěšením," prohodím suše a nenuceně vpluju do místnosti.

Cassian se ke mně otočí, samé ostré hrany a vztek. "Dostaň toho odpadlíka pryč. Hned."

Ignoruju ho a zapíchnu to rovnou před stůl Gamy. "Malakai je můj přítel."

Místnost zahalí hrobové ticho. Na chvíli si říkám, že mi to prošlo. Pak se Cassian rozesměje, je to ostrý a zlomyslný smích. "Přítel? To je to nejlepší, na co ses zmohla?"

"Žárlíš?" odpálím mu zpátky a nakloním hlavu.

Krokne blíž, čelist se mu napne. "Jsi naprosto blouznivá, jestli si myslíš, že ti tohle někdo zbaští."

"Sienno," Gama Alistair je teď viditelně ve stresu. "Prosím tě, řekni mi, že pro tohle všechno máš logické vysvětlení."

"Mám," odvětím se sladkým úsměvem. "Ha, tak se ukaž." uchechtne se Cassian sám pro sebe.

Ignoruju ho a veškerou svou pozornost soustředím na Gamu Alistaira. "Utekl ze svojí smečky, jen aby mě viděl," prohlásím a hlas se mi lehce zlomí, zatímco předstírám popotáhnutí. "Je to... je to tak romantické."

Gama Alistair vypadá podezřívavě. Cassian vypadá, že má chuť do něčeho vrazit pěstí – s největší pravděpodobností do mě.

"A odkud přesně pochází?" zeptá se Gama Alistair a nakloní se dopředu.

"Ehm..." snažím se vyhrabat v paměti něco, cokoliv. "Ze... smečky Nightfall."

Cassian ze sebe vyštěkne smích. "Smečka Nightfall nemá odpadlíky. Zkus to znova, Sienno."

"Sklapni, Cassiane," vyjedu na něj a obrátím se k němu. "Ne všichni vedou svoji smečku jako diktaturu."

"Dost," zasáhne Gama Alistair a přetne naše dohadování. Dlouze mě zkoumá pohledem a obočí se mu krabatí. "Je to pravda, Sienno?"

Čas vytáhnout těžký kalibr.

Zhluboka se nadechnu, nechám ramena klesnout a předstírám vzlyk. "Miluje mě, Gamo. A po tom všem, čím jsem si prošla – po tom, co mě Cassian odmítl –" vrhnu na Cassiana výmluvný pohled. "Tohle je to nejmenší, co můžete udělat, abyste mi to vynahradili."

Gama Alistair si povzdechne a znovu si masíruje spánky. "Sienno..."

Gama se opře v křesle a obdaří mě pohledem, který jasně říká, že za tyhle sračky není dostatečně placený. "Jsi si tímhle jistá?"

Přikývnu a nasadím ten svůj nejlepší vykulený, tragický výraz. "Miluje mě, Gamo. Nedokázal beze mě vydržet. A vzhledem k mým zkušenostem se vztahy –" podívám se výmluvně na Cassiana. "Dlužíte mi to."

Gama Alistair dlouze a těžce povzdychne, jako by měl na ramenou tíhu celého světa. "Fajn. Budu informovat Alfu a Lunu, ale je to na tvoji zodpovědnost, Sienno. Jeden špatný krok a letí."

"Rozumím," odpovím a už se otáčím k odchodu.

"Ne tak rychle," vyštěkne Cassian a stoupne si přede mě. "Tohle ještě neskončilo. Moji rodiče to nedovolí."

Výraz Gamy Alistaira ztvrdne a jeho hlas spadne do tichého a nebezpečného tónu. "Přijímání členů smečky spadá do mých pravomocí, Cassiane. Jestli za mými zády půjdeš proti mně, budeš přímo zpochybňovat mou autoritu."

Vzduch v místnosti zhoustne, ale Cassian se nehádá. Místo toho se rozzuřeně vyřítí ven a práskne dveřmi tak silně, až se otřesou stěny.

Počkám vteřinku a pak si z tváře setřu falešnou slzu. "Díky, Gamo. Jste nejlepší."

Zabručí něco, co nápadně připomíná "Máš štěstí, že tě mám rád," zatímco se vytratím z kanceláře.

Když vyjdu ven, na dvorku je neobvyklý hluk, pozornost mi upoutá šum mnoha hlasů. Hlouček členů smečky se shromáždil blízko u fontány, jsou ke mně zády a zírají na něco – nebo na někoho – uprostřed.

"Co se to k čertu děje teď?" zamumlám a prodírám se davem.

Žaludek se mi začne svírat, když odstrkávám lidi z cesty, dokud se neprobojuju až dopředu.

Malakai.

Když proniknu tím kruhem, žaludek mi udělá kotrmelec. Malakai je uprostřed, celý zmáčený něčím, co vypadá – a smrdí – jako špinavá voda z vytírání. Cassianovi kamarádi ho obklopují, ušklibují se, zatímco do něj jeden z nich kope a míří na jeho obvázaný žaludek.

Do prdele.

"Kdo to kurva je?" zabručí jeden z nich.

"Dokonce ani nemá značku smečky Brookstone," přidá se další s tónem plným znechucení.

Malakai nereaguje. Prostě tam jen tak dřepí, jednou rukou si chrání obličej a druhou se opírá o zem. Má prázdný, apatický výraz, jako by tu bolest ani nevnímal.

Ruka mi vylétne k ústům a vydere se mi zalapání po dechu dřív, než ho stihnu zastavit.

"Přestaňte!" křičím a udělám krok dopředu.

Všechny oči střelí mým směrem, dav se mírně rozestoupí, když se ke mně skupina těch gaunerů obrátí.

"Co s tím hodláš dělat, Omego?" odfrkne si jeden z nich.

Něco se ve mně zlomí. Nepřemýšlím – prostě jen jednám.

"To za chvíli zjistíš," zavrčím a vykročím směrem k těm idiotům a k Malakaiovi.

Malakaiův pohled přelétne z dálky k mému, a poprvé v jeho očích něco vidím.

Jiskru.

Prodírám se poslední řadou přihlížejících, když poslední z Cassianových přátel odchází. Sotva vnímám jejich šuškání a padám před ním na kolena.

"Malakai," zašeptám a zlomí se mi hlas. Ruce se mi třesou, když k němu natahuji dlaně a snažím se mu setřít tu vodu z obličeje, jako by to mohlo nějak odčinit to ponížení. Samozřejmě že nemůže. Je naprosto promočený, vlasy má přilepené k čelu a po čelisti se mu táhne špína.

Vzhlédne ke mně se svým prázdným, odměřeným výrazem, jako by ani necítil ty kopance, které neustále dopadaly na jeho žebra.

"Co se děje?" Jeho hlas je tak klidný, zní až zvědavě, jako by se ptal na počasí.

Ztuhnu, v krku mi vyschne.

"Proč brečíš?" ptá se a mírně nakloní hlavu, jako bych byla nějaký hlavolam, který se snaží vyluštit.

Zasměju se, ačkoliv je to zvuk roztřesený. "Nebrečím. Jen mi – hm – spadlo něco do oka."

Malakai na mě zírá a nevypadá, že by mu to stačilo.

Pak se stejným, odtažitým tónem zeptá: "Mám je prostě všechny zabít?"

Atmosféra se během zlomku vteřiny změní v naprosto smrtící. Šumění davu utichne a vystřídá ho tísnivé ticho. Je to ten samý tlak, který Cassiana přiměl o krok couvnout v chodbě na ošetřovně, ten druh dominance, který ve vás vyvolává touhu odhalit krk a prostě se poddat.

Začínám přemýšlet nad tím, koho jsem to do naší smečky vlastně přivedla.

Nejde jen o to, co říká – jde o to, jak to říká – o tu surovou autoritu, co z něj sálá. Hruď se mi sevře, mé vlastní instinkty na mě křičí, abych se podřídila. Nevím, co za monstrum je, ale je to síla, kterou by se nikdo neměl opovážit zpochybnit.

"Ne," pronesu, ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Nakloní hlavu ještě o trochu víc, jako by si mě studoval. "Takhle neuvažuj. Nikdy."

Neodpoví, jen se na mě dívá, zatímco se stavím a beru ho za ruku. "Pojď, vrátíme se do pokoje."

Zamrká na mě a vůbec ho to nevyvádí z míry.

Otočím se k davu a zpražím pohledem členy smečky, co se tu dál poflakují jako supi. "Co je to s váma k čertu špatně?" vyštěknu. "Nemáte nic lepšího na práci, než šikanovat někoho, kdo zrovna vyšel z nemocnice?"

Pár z nich obrátí oči v sloup, někteří se trapně uchechtávají a koukají všude možně, jen ne na mě, ale nikdo nevydá ani hlásku – nikoho by nezajímala Omega, natož takový odpadlík.

"Ubohý," zamumlám si pod nosem.

Malakai mě nechá, abych ho vytáhla beze slova na nohy, a vedu ho zpátky do kanceláře doktorky Clary. Ta se rozvaluje v rohu, nohy opřené o stůl a listuje novinami. Pohled na to, jak tam tak sedí a je jí všechno jedno, mi pění krev.

"To jsi ho nemohla ani zkusit udržet vevnitř?"

"Zkoušela jsem to." Zabručí, aniž by k nám vzhlédla z novin.

"Od tebe bylo fakt milý starat se takhle o svýho pacienta," rýpnu si a můj hlas kape sarkasmem.

Aniž by zvedla zrak, povídá: "Podívej se na něj. Je větší než Cassian a Alfa smečky Brookstone dohromady. Co myslíš, že bych s ním asi udělala, kdyby se prostě rozhodl, že si půjde ven?"

Otevřu ústa, že začnu protestovat, ale zase je zavřu. Nemá pravdu. A jak neradostně to přiznávám, ani já bych ho bývala nedokázala zastavit.

"Ale i tak," zabrblám a směruju Malakaie, aby si sedl na kraj postele. "Trocha snahy by tě nezabila."

Povzdychnu si a zatáhnu Malakaie k posteli. "Sedni si," zamumlám.

Poslechne a zhroutí se na matraci jako dítě, co právě dostalo vynadáno. Vezmu ručník z pultu, stoupnu si před něj a rukama se prohrabávám jeho vlasy, které jsou nasáklé tou hnusnou vodou.

Dívá se na mě nahoru, tichý a nehybný, jako by na něco čekal.

"Mám už týhle smečky po krk," odfrknu si, vyždímám ručník a znovu mu otřu obličej. "Banda pitomců, co nemají na práci nic lepšího, než šikanovat člověka, který se ani nemůže bránit."

Malakai nereaguje. Prostě jen sedí a pozoruje mě jako dítě fascinované prvním sněhem.

Právě jsem uprostřed remcání, proklínajíc každého člena smečky pod vousy, když pocítím, jak se mi jeho paže obtočí kolem pasu. Zatají se mi dech a ruce se mi zastaví v jeho vlasech.

"Co to –"

Nakloní se dopředu, opře mi hlavu o hruď a ucho si tiskne přímo tam, kde mám srdce. "Živá," zamumlá; to slovo zní tlumeně, skoro dětsky. "Tepe."

Ztuhnu. Srdce mi bije proti jeho uchu, buší tak hlasitě, že ho určitě musí slyšet. Pomalu se otočím s vykulenýma očima k doktorce Claře.

"Je tohle normální? Přitom, ehm... při té amnézii?" zašeptám a gestikuluju směrem k muži přivěšenému k mému pasu jako ztracené štěňátko.

Doktorka Clara konečně zvedne oči od novin a na rtech se jí objeví ušklíbnutí. "Budeš si muset vycvičit svýho divokýho psa, zlatíčko," prohodí se smíchem a hned se zase vrátí ke svému čtení.

"Díky. Strašně užitečný," odseknu a protočím panenky.

Doktorka Clara zase popadne noviny a tváří se, že se jí to vůbec netýká, zatímco já tam stojím, jako dřevo, a Malakai mě drží. Tvář má zabořenou do mé hrudi, oči zavřené a já vnímám každičký úder svého splašeného srdce.

"Tak fajn, kamaráde," poplácám ho po rameni. "Zkusíme si z toho nedělat zvyk, jo?"

Zakroutím hlavou a snažím se nějak pochopit, co se to tu právě sakra stalo. Malakai se ani nehne a já si povzdychnu a rozhodnu se, že s ním prostě budu dál hrát tuhle hru. Vezmu si ručník, pracně mu suším vlasy a on dál drží ruku pevně okolo mě.

Až ve chvíli, kdy doktorka Clara z ničeho nic prudce poskočí a oči upírá jenom na noviny, mi puls vyletí do nebes.

"Co? Co se děje?" ptám se, a panika v mém hlase zazní ostře.

Pomalu se ke mně otočí se smrtelně bledou tváří. "Král Alf –"

"C-cože?" zašeptám.

"Král Alf je prohlášen za pohřešovaného,"

Ústa se mi pootevřou a zrak mi sklouzne k muži přede mnou.

Pohřešovaný?