Malakai je přes mou hruď rozvalený jako obzvlášť těžká deka, obličej zabořený do ohybu mého krku, jeho pomalé dechy mi zahřívají kůži. Paže mě drží na místě, a soudě podle toho, jak ztuhne při sebemenším zvuku, není úplně ve spánku – vlastně nikdy není.

Prohrábnu prsty jeho zacuchané tmavé vlasy, marný pokus o jeho uklidnění, i když moc dobře vím, že se nanejvýš za deset minut probudí, svaly napja