Strach mě sežere zaživa.

Dveře se s vrzáním otevřou, kov drhne o kámen. Ten zvuk mi přejede po páteři jako zubaté ostří, ale zachovám povolený a prázdný výraz. Jim rozhodně nic nedaruju.

Jsem na řadě.

Věděla jsem, že to přijde, hned v tu chvíli, co Valentinu před hodinami pohodili zpátky do cely, zbitou a pomlácenou na kaši, s roztrhanými šaty a krví na rtu. Nevzlykala, nenaříkala jako ten pozorno