První věc, které si všimnu, je to ticho.

Ne ten děsivý, očekávající druh ticha, co se rozpíná před bouří. Ne, tohle je absolutní. Je to to ticho, které vysaje vzduch z místnosti, udusí vás při tom, a tlačí na hrudník jako činka. Přesně takový druh ticha nás obklopuje.

Tuláci, kteří se smáli, když ze mě před několika minutami vymlacovali duši, teď stojí v pozoru. Hlavy mají skloněné, oči odvrácené.