Potřebuju na vzduch.

Nejen proto, že mě dělí asi dvě minuty od toho, abych zakroutila hubeným krčkem Aurelie Solisové, ale protože moje šaty páchnou vínem, boty se mi zařezávají do nohou a já cítím Malakaiův pohled jako zasraný cejch na své kůži – dokonce i přes celý taneční sál.

Hudba je dost hlasitá na to, aby otřásala podlahou pod mými podpatky, ale sotva ji slyším přes příval vlastních myšlene