„Bennett je můj šéf,“ vyštěknu a chci si vzít telefon zpět, ale nedá mi ho, jako by to najednou byla tikající bomba. Můj hlas jen stěží skrývá vyčerpání, které mi tíží hruď.

Malakaiovy oči jsou jako zasraná bouře. Temné. Nebezpečné. Ticho předtím, než všechno lehne popelem.

„Šéf?“ Jeho tón je klidný – až kurva moc klidný – a poletí mi z něj mráz po zádech. „Co je to za šéfa, že ti píše o...“ Trhne