Probouzím se na tý zasraný podlaze.

Do prdele, já tu usnula? Zjistil někdo, že jsem se sem vloupala?

Není to moje postel. Ani můj gauč. Ani posraná židle. Ne, můj zadek je roztaženej na kurevsky studený, zaprášený podlaze Bennettovy kanceláře, tvář mám přilepenou k nějakým deskám, páteř ječí protestem a přímo před obličejem mám pár černých společenských bot.

A pak se ozve hlas.

"Ty kráso, Vanceová