Brány citadely se za mnou s prásknutím zavřou.

Ne metaforicky. Ne poetickým, symbolickým způsobem. Ne, ony kurva doslova prásknou. Studené železo. Hlasité řinčení. A já, stojící venku jako nějaká vykopnutá fanynka, která se opovážila snít příliš vysoko.

Kurva.

V uších mi příliš hlasitě zvoní z toho, jak moc jsem ještě před pár vteřinami vzlykala. Kolena se mi třesou, štěrk se mi zařezává do kůže,