Ticho je ta první věc, co mě nasere.

Žádné křupání papírových okvětních lístků pod mýma botama. Žádná nasládle nemocná hniloba držící se u prahu mých dveří. Žádná připomínka toho, že někdo tam venku si koledoval o smrt a myslí si, že jsem dost hloupá na to, abych si tu hrála na vystrašenou malou omegu.

Hm.

Zírám na podlahu přede dveřmi mého pokoje. Jen leštěný mramor. Tentokrát žádná kytice scvrkl