Seru na to, chodí hrozně rychle. Ty jeho nohy by měly zastavit, nebo mi dojde dech, než mu stačím říct své.

„Ach, do prdele.“ Zakopnu o kámen, jedna bota mi vyklouzne. Spěchám za ním s jednou botou v ruce.

„Malakai! Poslouchej!“ křičím a ztrácím poslední zbytky ohledů na všechny spící členy smečky. Ten parchant.

Snad ho kopnu do ksichtu.

Když ho následuji do citadely, nemluví. Ani se neohlédne. Pr