S námahou otevřu oči a ucítím na kůži studené prsty.

Ne, ne studené. Mokré.

Někdo mi otírá stehno.

Zamrkám. Všechno je příliš bílé. Strop se rozostří, než se mi objeví před očima – zlaté římsy, vysoké stěny, sterilní a tiché prostředí.

Trhnu sebou, nebo se o to alespoň pokusím, ale končetiny mám jako ze želé. Odpojené a bezvládné, jako by mě srazil náklaďák plný výčitek.

Na spodině lebky cítím tup