„Nehýbej se, nedýchej, nenech se chytit.“

Počítám každý krok, jako by to byly zkurvený granáty.

Jedna. Dva. Tři.

Gideonovy boty šoupou o tvrdé dřevo, pomalu, jako by věděl, že někdo v téhle zasrané skříni tají dech. A ten někdo jsem já.

Křeče mi svírají kolena. Páteř mám tak silně přitisknutou k zadní stěně, že přísahám, že se ze mě stává kus nábytku. Snažím se nemyslet na to, jak hlasitě mi tluče