Neslyším ho.

Cítím ho.

Vzduch se změní. Tlak za mnou se svíjí, hustý a dusivý. Pak—jeho hlas. „Už mi neutíkej, zlato.“ Jeho hlas—tichý, zubatý—roztrhne mou paniku jako sirka přejetá po kosti suché kůře.

Nedýchám. Nemůžu.

Kurva.

Teplo jeho těla mě pálí na páteři, vůně borovice a kouře mě obtáčí jako oprátka.

Tělo se mi zablokuje.

Jako by mě narazili páteří do bloku ledu. Jako by si má krev pamatova