Jeho ruce jsou drsné. Ne kruté. Ne něžné. Prostě... zoufalé.

Prsty se mi zaryjí do zadních stran stehen a Malakai si mě vytáhne nahoru, jako bych nic nevážila. "Ach!" Dech se mi zadrhne, když se mi kolena instinktivně obtočí kolem jeho pasu a vzplane mezi námi žár – mezi mýma nohama, mezi našimi hrudníky, mezi tím, co do prdele jsme, a tím, v co jsme se proměnili.

Narazíme na hranu dřevěného stolu