Zvon znovu odbíjí.

Zvuk tak hluboký, že mi duní v hrudním koši jako zasraný odpočet. Všichni se třesou a je mi jasné, že Malakaiův příjezd nečekali.

Převlek se na mě pořád lepí – kousavá zástěra, tuhý límec, sukně až na zem, kvůli které je běhání holá sebevražda. Zrovna si upravuju tu volánkovou věc na hlavě, když chodba venku najednou exploduje pohybem.

Služebné se kolem míhají jako krysy prchají