Když si uvědomím, že tu nejsme sami, má Malakai prsty už hluboko ve mně. A zvuk, který mi uklouzne ze rtů, také není zrovna nevinný.

Z balkonu dole koutkem oka zahlédnu pohyb – bojovníci přešlapují, vzhlížejí nahoru, předstírají, jako by neviděli, co se děje, ale žalostně v tom selhávají. Jeden z nich si odkašle, a uši mu zahoří až do ruda.

„Eh, možná bychom měli dát králi a jeho...“ na sucho polk