Jeho hlas mnou práskl jako bič.

„Sienno?“

Prudce otevřu oči.

Dýka se mu třese nad hrudí, obě mé ruce jsou křečovitě sevřené kolem jílce. Jeho karmínové oči jsou otevřené, ostré, i když na něm ještě lpí spánek, a upírají se na mě, jako by mi chtěl přibít duši k místu.

Nemůžu dýchat. Hruď se mi zvedá, slzy se řinou silněji a kapou na jeho kůži. Stékají po svalech a dolů po hrudní kosti. Pohled se mi