Kinsley

Věděla jsem, že jsem jiná, ale prostě mi nedocházelo, jak moc.

Moje matka Elena utekla od mého otce, když jsem byla novorozeně. Týral ji a ona jedné noci utekla se mnou v náručí v obavě, že nás zabije.

Zoufale vběhla do lesa a zažila největší děs svého života, když se před ní objevil vlk a proměnil se v muže.

„Jsi moje družka, konečně jsem tě našel,“ řekl jí v extázi.

Pro mou matku byli vlkodlaci součástí fantasy světa. Ale když jí ten úžasný muž začal vše vysvětlovat a vzal ji do své smečky, už do něj byla zamilovaná.

Smečka Lunastone lidi nevítala, ale tenhle vlkodlak, Garrick, byl důležitý bojovník, a pro některé vlkodlaky bylo těžké najít své družky. Takže mou matku přijali... a mě také, protože jsem přišla s ní.

Garrick se okamžitě stal mým otcem a choval se ke mně, jako bych byla jeho vlastní dcera. Když si ostatní vlkodlaci stěžovali na přítomnost lidí ve smečce, vždycky se nás zastal.

„Měly by se chovat slušně a pomáhat smečce, jak jen to půjde,“ řekl Vactor, alfa smečky. Tak jsme to dělaly. Ona i já jsme pomáhaly omegám s domácími pracemi, i když byl Garrick proti.

Věci se dramaticky zlepšily, když moje matka otěhotněla. Smečka potřebovala víc členů, takže když porodila mé bratry – dvojčata, všichni byli nadšení. Dvojčata se už dlouho nenarodila, takže každý s radostí přivítal mé bratry, Brookse a Bryce.

Milovala jsem představu, že budu velká sestra a budu se o ně starat jako o vlastní. Bohužel jsem byla ještě dítě, když matka po porodu onemocněla a nakonec zemřela.

Můj otec byl zdrcený a chvíli si všichni mysleli, že také zemře žalem. Ale nehodlal nás nechat samotné; miloval nás všechny tři a musel za nás bojovat.

Tak jsem se stala jediným člověkem ve smečce. A po smrti mé matky se mnozí ve smečce začali ptát, proč tam vlastně pořád jsem.

Zpočátku jsem si toho nevšímala, protože otec na mě vždycky dával pozor a bránil mě. Ale postupem času jsem si to začala uvědomovat – ty pohledy, smích, když jsem prošla kolem, ty narážky.

„Je to jen slabý člověk, další krk na krmení, který se neumí bránit.“

„Navíc se podívejte, jak je tlustá! Musí nám vyjídat všechny zásoby!“

„Je to jen přítěž a k ničemu,“ slýchala jsem je říkat.

Jak jsem vyrůstala, pomáhala jsem otci s bratry, zatímco on trénoval bojovníky. Vlkodlaci byli velmi aktivní a hbití; trénovali od útlého věku a jejich těla byla atletická a fit. Já na druhou stranu... já jsem taková zrovna nebyla.

Byla jsem na prahu puberty a viděla jsem, jak se mé tělo začíná měnit. Byla jsem buclatá holčička, ale jak jsem stárla, začaly se u mě objevovat křivky a zaoblenější tvary.

Snažila jsem se najít své místo ve smečce, ale dočkala jsem se jen odmítnutí. Do noci jsem pomáhala omegám, ale ani ty mě neměly rády. Schovávaly mi oblečení, kradly mi věci a já pak doma tajně plakala.

Byla jsem na samém dně společenského žebříčku a nikdy se to nemělo zlepšit. Protože... jak jsem mohla přestat být člověkem? Jak jsem mohla přestat být tím, kým jsem?

„Jestli nás někdy napadnou nepřátelé, ona padne jako první,“ smály se holky v mé třídě. Neměla jsem žádné kamarády a nikdo se se mnou nebavil.

„Představte si tu tlustoprdku, jak utíká a chytnou ji toulaví vlci!“

„Ti budou mít hostinu, až ji budou žrát!“ říkali ostatní a smáli se.

„Nikdy nebude mít druha, kdo by mohl mít takovou smůlu, aby byl jejím druhem?“

Otec mi vždycky říkal: „Nevědí, co mluví, Kinsley... jsi úžasná dívka a jsem si jistý, že to jednou uvidí.“ Ale věděla jsem, že to tak snadné nebude. V tomhle světě šlo jen o sílu a o to, mít svého vlka, a já nic z toho nikdy mít nebudu. Ale co mě bolelo nejvíc... bylo to, že nikdy nebudu mít druha.

Vztahy mezi vlkodlaky a lidmi jsou velmi neobvyklé. Snívala jsem o tom, jaké by to bylo mít druha, společníka, který by mě miloval takovou, jaká jsem, bezpodmínečně.

Mým jediným útočištěm byl otec a bratři. Milovala jsem, když jsem mohla vzít dvojčata do lesa a vyprávět jim to málo, co jsem si pamatovala o matce. Také jsme pozorovali zvířata a obvykle se na nás přišli podívat vlci.

„Vidíte to? To jsou vaši vlčí předkové, ale oni se nemění v lidskou podobu.“

„Budeš mít taky svého vlka, Kins?“ zeptal se mě Bryce a já se na něj smutně usmála.

„Ne, maličký, ale z vás budou velmi silní vlci.“

„Zan nám říkal, že budeme bojovníci jako tatínek!“ řekl Brooks vesele, zatímco z dálky sledoval vlky.

„Bude nás potřebovat, až se stane alfou, určitě můžeš být taky bojovnice, Kins!“ řekl nadšeně Bryce.

Zander Thorne. Syn alfy Vactora a budoucí alfa smečky.

Byl starší, silný kluk. Už jako teenagera ho všichni poslouchali. Byl chytrý, respektovaný a milovaný. Co se mě týče... choval se, jako bych neexistovala.

Viděla jsem ho, jak se směje vtipům, které o mně ostatní dělali, a když jsem mu uklízela pokoj, ani mě nevnímal. V podstatě jsem pro něj byla míň než nic.

Byla jsem tak ztracená v myšlenkách na Zana a na to, jak byl přitažlivý, na jeho modré oči a silné paže, že jsem si ani nevšimla, že vlci zmizeli, dokud jsem neuslyšela hluk.

„Co to bylo?“ zeptala se jsem.

Dlouho jsme nezažili útok, ale vždycky se našli toulaví vlci, kteří se pokoušeli ovládnout naše území. Nevím, jestli to byl instinkt nebo strach, ale popadla jsem kluky a začala utíkat.

„Kins, co se děje?!“ křičeli. Slyšela jsem hlasité kroky a vytí a musela jsem udělat drastické opatření. Našla jsem největší strom a vytáhla děti nahoru do větví.

„Děti! Lezte, jak jsme to vždycky cvičili, do těch nejvyšších větví,“ řekla jsem jim. Milovaly lezení, tak jsem se snažila, aby to vypadalo jako hra.

„Pojď taky, Kins!“ volali na mě. Když jsem se dostala na první větev, uviděla jsem je: Toulavé vlky, jak útočí. Nemohla jsem se spojit se smečkou, tak jsem začala křičet, jak nejvíc jsem mohla.

„Jdou na nás, útočí toulaví vlci!“ křičela jsem v zoufalství. Náhle se mě jeden vlk pokusil zachytit, zatímco jsem dál lezla. Viděla jsem jeho ostré zuby, jak na mě vrčel.

V dálce jsem slyšela pokřik smečky, jak se připravuje k boji. Bála jsem se o našeho otce, který bude určitě v první linii.

Ale najednou jsem uviděla něco zvláštního: přicházeli další vlci, organizovanější, se skvrnitou srstí. A nevypadali jako toulaví. Povzbuzovali ostatní a zdálo se, že ukazují na určitá místa útoku, ale sami se do boje nezapojili.

…

Když jsme se konečně vrátili ke smečce, viděla jsem, že to byl hrozný útok. Když nás otec uviděl živé a zdravé, vypadal, že se mu ulevilo.

„Kins! Ó, děti!“

Uviděla jsem alfu a jeho syna se zraněními z bitvy. Vlci vyli; bylo tam mnoho raněných a mrtvých. Byl to divošský útok.

„Kde byla ta lidská samice?!“ zeptal se alfa Vactor, třesoucí se strachy a hněvem.

„Byla jsem v lese a viděla jsem, že se blíží útok... křičela jsem, co to šlo, ale...“

„Kdyby tak byla vlkodlak, mohla nás zachránit!“ začal říkat jeden vlkodlak a slyšela jsem, jak s ním ostatní souhlasí.

„Moje dcera zachránila své bratry a ochránila se!“ vykřikl můj otec a postavil se před nás. Bratři byli vyděšení a schovávali se mi za nohama.

„Ona nám přinesla tohle neštěstí!“

„Jak příhodné, že tu nebyla, když toulaví vlci zaútočili! Všichni vědí, že lidé jsou zrádní!“ křičeli ostatní.

„Nebyli to jen toulaví vlci! Byli tam i... jiní vlci, kteří vypadali jako z jiné smečky... měli skvrnitou srst a byli organizovaní, ne jako ti toulaví...“ vysvětlovala jsem.

„Myslíš nás?“ objevil se další alfa. Kruger byl vysoký a blonďatý.

„Tvé narážky jsou velmi vážné, člověče. Jediní vlci se skvrnitou srstí jsou ze smečky Sanguine Talons a ti byli jediní, kdo nám přišel na pomoc,“ řekl můj alfa. Teď se na mě všichni dívali ještě hůř.

„Ale to je to, co jsem viděla!“ řekla jsem v zoufalství.

„Je to jen člověk! Nezná naše způsoby!“ křičeli ostatní. Neměla jsem žádné svědky kromě svých bratrů, ale ti byli tak malí.

„Ohrozila jsi všechny. Ovládej se, člověče,“ nařídil alfa Kruger.

„Jen se snažím pomoct...“ ale věděla jsem, že mi to nepřísluší, byla jsem nikdo. Oni byli alfové. Nemohla jsem zpochybňovat jejich postavení a rozhodnutí. A v tu chvíli promluvil Zan.

„Jak se opovažuješ soudit našeho spojence? Je to čistokrevný alfa! Jsi jen člověk, který nás ani nedokázal včas varovat! Neumíš utíkat, neumíš se před nikým bránit, jsi pro nás jen přítěž!“ zakřičel vztekle. Viděla jsem mu v očích nenávist a hněv.

„Je to k ničemu, tlustá lidská nula!“

„Je to lhářka!“ křičeli ostatní.

…

Příštích pár dní jsem strávila v žaláři, zatímco se otec snažil za mě přimluvit, ale marně.

„Vyženou tě ze smečky, Kins... bylo to rozhodnutí alfy, smečka Sanguine Talons na odchodu trvala,“ řekl mi. Viděla jsem mu v očích vztek i smutek.

„Můžu jít k babičce... do nedalekého města, do Fairhavenu,“ řekla jsem.

„Půjdeme s tebou, dvojčata i já,“ řekl mi s přesvědčením, a já propadla zoufalství.

„Ne, ne... musíte zůstat. Vlk, který opustí smečku, je toulavý. Dvojčata tu budou v bezpečí. Jen buďte opatrní...“

Později té noci vzali mé věci a spálili je přede mnou, zatímco jsem plakala.

„Oďveď ji pryč, synu... a ať se nikdy nevrací,“ řekl alfa Vactor.

Zan mě popadl za paži a dotáhl mě k hranici území. Signalizovala jsem otci, aby nic nedělal, zatímco jsem zoufale sledovala dvojčata.

„Ne! Ne, Kins je naše sestra!“ křičeli v slzách.

„Jsi přítěž, smečce bude bez tebe líp. Nic pro nás neznamenáš! A on ani není tvůj otec! Vrať se ke svým lidem, ty prašivý člověče!“ řekl mi Zan nenávistně.

Byla jsem teenager, v podstatě ještě dítě. A odcházela jsem, sama, směrem k městu. Srdce jsem měla těžké bolestí. Teď jsem byla vyděděnec, bez rodiny. Podle nich hloupá, prolhaná holka, co je k ničemu.

To byl den, kdy se všechno změnilo. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu součástí vlkodlačího světa. Ale minulost se ke mně měla vrátit tím nejhorším způsobem.