Kinsley

Moje babička zemřela a já jsem už léta žila jako člověk. Byla pro mě vším – mou kotvou, mým průvodcem. Tvrdě jsem pracovala, snažila se šetřit peníze a vybudovat si lepší život, ale bylo to těžké.

„Dneska máme úplně narváno! Ale mám dvě skvělé zprávy,“ zavolal Silas, můj šéf. Pracovala jsem v malém bistru ve městě, na místě, které mi připadalo jako malá rodina. Měla to být jen dočasná práce, dokud nenajdu něco lepšího... ale no, pořád jsem tu byla.

„Ta první,“ pokračoval Silas, „je, že dostaneme nové uniformy.“

„Díky bohu! To staré oblečení nesnáším!“ zasténali moji spolupracovníci, hlavně Brielle – moje nejlepší kamarádka.

„Vypadáme v tom hrozně! V těchhle hadrech si nikdy nenajdu přítele,“ dodala a já se zasmála. Byla krásná, štíhlá, s dlouhými vlnitými vlasy splývajícími po zádech. Vypadala jako milá holka.

„A za druhé,“ řekl Silas a pro dramatický efekt ztišil hlas, „čeká nás důležitá událost – summit pro nějaké velké generální ředitele, byznysmeny... Však víte, důležité lidi.“

„Panebože!“ vypískla Brielle nadšeně.

„Noví lidé ve městě!“ vykřikl další kolega a v bistru to najednou začalo bzučet energií.

„Jen doufám, že budou sexy, mladí a bohatí,“ řekla Brielle s úšklebkem.

„Já jen doufám, že ty nové uniformy budou mít i v nadměrných velikostech... a že to nebudou minisukně, ty moje punčocháče... však víte,“ zamumlala jsem.

„Děláš si srandu, kámoško? Vážně? Vraždila bych pro tvoje křivky! Hlavně pro tvůj bujný dekolt! Jsem si jistá, že z tebe ti ředitelé budou paf,“ řekla a hravě do mě bokem drcla. Pořád jsem byla ta holka s nadváhou, kterou všichni ve smečce opovrhovali: tlustá, nula, slaboch. Ne že bych se tam někdy vrátila. Ne, už nikdy. Byla jsem prostě... já. Kins. Ta osamělá blonďatá holka se širokým hrudníkem, kulatými boky a silnými stehny. Holka, která nikdy nebude mít druha, i když tady o vlkodlacích nikdo nic nevěděl. Ale žila jsem svůj život, pryč od nich... tak šťastně, jak jsem jen dokázala.

Ale když jsem se tu noc vracela domů, uvědomila jsem si, že nejsem sama. Pořád mám v životě důležité lidi.

„Věc jedna a Věc dvě! Co tady děláte?“ zavolala jsem a se smíchem jsem běžela obejmout své bratry – dvojčata. Tak moc vyrostli – v mých očích to už byli obři.

„Samozřejmě že jsme se na tebe přišli podívat!“ řekl Bryce a zazubil se.

„Táta tu měl nějaké vyřizování a my jsme tě chtěli navštívit!“ dodal Brooks. Neřekl to, ale já to věděla – naše odloučení pro ně bylo stejně těžké jako pro mě. Chyběli mi každý den. Pohlédla jsem za ně a uviděla otce, jak vystupuje z auta.

„Ráda tě vidím, tati,“ řekla jsem a pevně ho objala.

Můj táta. Moji bratři. Moje rodina.

Už jsem neměla babičku. Neměla jsem matku, ani druha, ani smečku. Ale měla jsem je. Přijeli na návštěvu hned, jak se věci ve smečce uklidnily. Snažili se nás rozdělit, ale nepovedlo se jim to.

„Broskvičko,“ řekl otec vřelým hlasem. „Jak si dokážeš představit, kluci chtěli přijet ve své vlčí podobě. Chtěli tě vidět už několik dní, ale museli trénovat.“

„Jsem tak ráda, že jste tady. Stýskalo se mi po vás.“

„Moje krásná holčička...“ zašeptal a znovu mě objal. A v jeho očích jsem si opravdu připadala krásná. Později, když jsme spolu myli nádobí, jsem se jen tak mimochodem zeptala.

„Pracujete na nějaké dohodě s jinou smečkou?“ Otcův výraz se změnil.

„Ne, Broskvičko. Máme problém s toulavými vlky.“

„Sakra...“

„Vymyká se to kontrole. A... tady ve Fairhavenu se bude konat setkání alf.“

„Tady? Ve Fair... ahá.“ Pak mi to docvaklo. Ti ředitelé, ti velcí byznysmeni. Teď, když jsem o tom přemýšlela, to dávalo smysl. Tohle město bylo jednou z mála neutrálních zón pro více smeček.

„Jen buď opatrná, dobře?“ varoval mě otec. „Nenech se nikým obtěžovat. Možná popros Silase o den volna. Tvoji bratři budou nablízku. Opatruj se, Broskvičko. Tvoje máma by byla pyšná na to, jaká žena se z tebe stala. Nikdy na to nezapomeň: že jsi statečná, moje statečná holka.“ Políbil mě na tvář a nechal mě samotnou s mými myšlenkami.

„Je to jen setkání alf,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem si tu noc lehala do postele. „Většina vlkodlaků si mě ani nebude pamatovat.“

Ráno začalo chaosem. Všude jsem viděla zásoby, Silas se snažil, aby bistro vypadalo lépe než kdy jindy. Bylo jasné, že ti alfové mají peníze. Byli arogantní, ale bohatí.

Políbila jsem bratry na rozloučenou a spěchala do bistra, kde už přípravy na velkou událost – takzvaný summit ředitelů – běžely v plném proudu.

„Dělejte! Přineste ty stoly!“ křičel někdo.

Zhluboka jsem se nadechla. Byl to prostě další den. Další akce.

A přesto jsem měla pocit – že se blíží něco velkého.

„Pití je tady!“

„Jídlo je hotové!“ V bistru bylo tak rušno, že jsem se cítila provinile, když jsem jen pomyslela na to, že bych Silase poprosila o volno. Potřebovali mě, a v okamžiku, kdy vlkodlaci dorazili... přísahám, cítila jsem to hluboko v útrobách.

„Svatá dobroto... oni jsou... chci říct... kurva sexy,“ vydechla Brielle s otevřenou pusou. Všichni byli vysocí, ramenatí a neuvěřitelně přitažliví – tak, jak žádný lidský muž nikdy být nemůže. Vypadali jako modelové nebo celebrity.

„Sakra... odkud se tihle ředitelé vůbec vzali?“

„Pojďte, holky, máme spoustu práce,“ připomněl nám Silas a jeho hlas nás vrátil do reality.

„Myslím to vážně, Kins... viděla jsi je? Ti chlapi jsou obrovští a ty jejich svaly – naprostá umělecká díla. A ty tetování... panebože...“ Brielle se dramaticky ovívala.

„Kins, stoly už máme připravené, ale mohla bys stát u vchodu a vítat je?“ požádal mě Silas.

„Já? Já jen...“

„Prosím...“ dodal. Silas tu byl pro mou babičku i pro mě po celou tu dobu. Dlužila jsem mu to. Proti svému lepšímu úsudku jsem se ocitla u vchodu do bistra a cítila na sobě tucet párů pronikavých očí, jako bych byla v nějakém zatraceném cirkusu. Prohlíželi si mě odshora dolů, jako bych byla nějaký bezvýznamný hmyz. Vlasy jsem měla v nepořádku a moje uniforma byla stará a neforemná. Fantastické. Prostě fantastické.

„Dobrý den, vítejte! Prosím, pojďte za mnou,“ řekla jsem a s deskami v ruce jsem jim ukázala k jejich vyhrazeným místům. Ale vtom se mi zastavilo srdce.

Ne. Ne, to není možné. Prsty se mi třásly, když jsem četla jméno na seznamu.

„Zander... Thorne,“ zašeptala jsem, sotva schopná to vyslovit nahlas.

Ostatní alfové ustoupili stranou, aby ho nechali projít, a pak... jsem ho uviděla.

Syn mého bývalého alfy.

Měla jsem to vědět. Pokud se účastnily všechny smečky v oblasti, Lunastone tu nesměla chybět. Ale předpokládala jsem, že přijede jeho otec, ne on. Už musel převzít pozici alfy.

Zan ještě víc vyrostl a na rozdíl ode mě se stal jen ještě víc oslnivým. Tmavé vlasy měl dokonale upravené, světlé oči mu zářily sebevědomím. Jeho opálenou kůži a vypracované svaly nešlo přehlédnout a zpod límce vykukovala tetování, která naznačovala další kresby pod nažehlenou košilí. Byl vyšší než ostatní a pohyboval se se sebejistotou muže, který přesně ví, jak je mocný a přitažlivý.

Slyšela jsem, jak ženy vzdychají jen při pohledu na něj.

Pak jeho pohled spočinul na mně. Ve tváři se mu mihl zmatek. Nečekal, že mě tu uvidí... a z pohledu v jeho očích se mi sevřel žaludek. Podráždění. Odpor.

Instinktivně jsem ustoupila o krok zpět a zatajil se mi dech. Záblesky minulosti mě zasáhly jako rána do břicha – jeho ruce, jak mě vlečou z území, jak mě opouštějí v lese uprostřed noci. Moji bratři plakali. Můj otec prosil.

„Ne... ty...?“ Jeho hlas byl plný nevěřícnosti, jako by zíral na svou nejhorší noční můru.

Oči mu ztmavly, přejel mě pohledem od hlavy až k patě, než mírně odvrátil tvář, skoro jako by se... vyhýbal mému pachu.

Nenáviděl mě.

Stejně jako já nenáviděla jeho.

Ale proč? Co jsem mu kdy udělala?

„Nemožné...“ zamumlal. Přemýšlela jsem, kde asi jsou moji bratři, kdyby se něco stalo... Zan byl jejich alfa. Nemohli by nic dělat, pomyslela jsem si a při té představě se mi v žaludku udělal uzel.

Ale někdo na něj promluvil a vytrhl ho z transu. Zan zaťal čelist, celé tělo měl napjaté, jak se přesouvali ke svým místům.

Pak jsem uviděla někoho jiného: Smečka Sanguine Talons tu byla také. Krugerův syn, alfa Varg, vykročil vpřed s úšklebkem, ze kterého mi naskočila husí kůže.

„No tohle... copak to tu máme? Ta tlustá lidská samice? Ta zrádkyně?“ ušklíbl se a jeho hlas kapal záští.

Neodpovídala jsem. V krku jsem měla sucho, tělo se mi třáslo.

„Ještě tě neomrzelo strkat nos tam, kam nepatří? Nebo v tomhle ubohém městě vážně bydlíš?“

„Já... jen...“

„Tlustá děvka.“ Ta slova byla sotva zašeptaná, ale pocítila jsem je jako facku. Ostatní vlkodlaci se krutě zasmáli.

Bohyně... proč já?

Třásla jsem se, když se náhle objevil Silas a jeho ostré oči si změřily Varga, který rychle couvl.

„Jsi v pořádku, Kins?“ zeptal se Silas hlasem plným obav. Přikývla jsem. „Ty nové uniformy konečně dorazily. Trochu pozdě, ale jsou tady. Doufám, že se ti budou líbit.“ Podal mi ten úbor.

Sakra.

Ve chvíli, kdy jsem tu uniformu zvedla, jsem věděla, že je to katastrofa.

Sukně byla příliš krátká. Halenka – příliš těsná.

Převlékla jsem se a podívala se na sebe do zrcadla.

Och, ne.

Bílá látka mě obepínala a zvýrazňovala každou křivku. Prsa mi z ní prakticky přetékala a materiál byl tak průsvitný, že mi bylo vidět spodní prádlo.

Zděšeně jsem zasténala. „Jak mám v tomhle vyjít ven?“

Před ně.

Před něj.

Zaťala jsem pěsti.

Ale... on pro mě nebyl nic. A já pro něj nebyla nic.

Hluboce mi ublížil. Pravděpodobně si mě ani nepamatoval. Jo... tomu jsem musela věřit.

„Můžeš jít k čertu, blbej vlku!“ zamumlala jsem si pod vousy.

V tu chvíli, když jsem se sehnula, jsem uslyšela nezaměnitelný zvuk trhající se látky.

Ztuhla jsem.

Pomaly jsem se otočila k zrcadlu.

„Och ne...“ zašeptala jsem s hrůzou. Halenka mi vepředu praskla a byla jsem si jistá, že když se pohnu ještě víc, sukně dopadne stejně. Jak jsem mohla vyjít do práce polonahá? Byla jsem v háji.

Uslyšela jsem hluboké, výhružné zavrčení. Zatajila jsem dech a prudce se otočila. V otevřených dveřích stál...

Zander, alfa. Vypadal rozzuřeně a neuvěřitelně krásně.

Jeho pronikavý pohled na mně uvízl, čelist měl zaťatou, chřípí se mu chvělo. Oči mu ztmavly a přejížděly po mé odhalené kůži, mém spodním prádle a prsou, která se drala ven.

A pak znovu ten zvuk.

Hluboké, hrdelní zavrčení, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

Byla jsem mrtvá, tak strašně mrtvá.