Kinsley

S bratry jsme si užili fajn den, ale jak se blížil čas mého rande, začali se chovat divně.

Brantleyho znali; byl to normální kluk, ale mně připadal velmi přitažlivý. Teprve jsme spolu začínali chodit, nic vážného.

„Slyšela jsem venku nějaký hluk. Myslím, že to musí být vlci. Nechali jste jim tam jídlo, jak jsem vám řekla?“ zeptala jsem se dvojčat, ale byli neobvykle potichu a nervózní.

„Půjdu se podívat,“ řekla jsem.

„Kins... možná by sis přes to měla vzít župan...“ řekl Brooks a díval se na mé oblečení. Měla jsem na sobě krátké šortky a halenku. Možná to bylo trochu odvážné. U dveří jsem zaslechla zavrčení.

„Sakra, musí mít hlad,“ řekla jsem, popadla župan a vynesla nějaké zbytky ven. Viděla jsem nějaké stopy, ale nic jiného.

Měla jsem na sobě ty červené sametové šaty, o kterých mluvila Brielle. Jak jsem si myslela, zvýrazňovaly mé křivky.

„Vypadáš... dobře,“ řekli bratři ustaraně. Co s nimi bylo?

Své blonďaté vlasy jsem měla stažené na stranu a rty namalované červenou rtěnkou. Když jsem si oblékala kabát, dala jsem jim poslední instrukce.

„Tak... Brantley by tu měl být každou chvíli. Doufám, že se vrátím brzy,“ řekla jsem jim. S Brantleym jsem se ještě nedostala do fáze... společného spaní.

Slyšela jsem zatroubení. „To musí být on!“ řekla jsem vesele a šla ven. Když jsem otevírala dveře auta, zdálo se mi, že ve tmě vidím vlčí oči a slyším zavrčení.

„Ahoj Kins... vypadáš krásně,“ řekl Brantley a políbil mě na tvář.

„Díky, ty taky vypadáš skvěle,“ odpověděla jsem.

Byl to vysoký, svalnatý muž se světle hnědými vlasy. Byl vtipný a dokázal mě rozesmát, ale občas vypustil z pusy věci, aniž by nad nimi přemýšlel. Myslela jsem si, že je to dobrá partie, a někdy jsem si říkala, co vlastně dělá s holkou, jako jsem já. Hodně se toho stalo a já... já o sobě pořád smýšlela trochu moc skromně.

Myslela jsem si, že by mohl mít jakoukoli ženu, kterou by si usmyslel, ale on mě pořád zval ven, takže to muselo něco znamenat, ne?

Jeli jsme do restaurace v nedalekém městě. Když jsem si sundala kabát, cítila jsem, jak mě sjíždí pohledem po celém těle.

Normálně jsem se nepovažovala za moc přitažlivou ženu a teď jsem nevěděla, co si počít s tím pohledem, který mi věnoval.

„Je to tu moc hezké, Brantley. Děkuju.“

„Říkala jsi mi, jak jsi v posledních dnech tvrdě pracovala, tak jsem si řekl, že si zasloužíš hezké rande.“

Poslouchala jsem jeho historky a smála se nahlas. Brantley obvykle mluvil hodně o sobě a na můj život a na to, jak se mám, se zeptal jen občas. Ale v tu chvíli mi to pomáhalo myslet na něco jiného.

„Dneska vypadáš vážně sexy...“ řekl, vzal mě za ruku a políbil ji. Viděla jsem, že se mi dívá do výstřihu, a byla jsem nervózní.

Musela jsem říct... nelíbilo se mi, že celou noc nespustil oči z téhle části mého těla.

Hloupě jsem se snažila zahalit, když vtom si někdo odkašlal... a já cítila, jak blednu, když se před naším stolem objevil on. Nebyl to nikdo jiný než Zan.

Co to má sakra být?

„Kinsley, rád tě vidím,“ řekl hlasitým, chraplavým hlasem.

Pěsti měl pevně zaťaté. Nemohla jsem si pomoct a zvedla k němu oči. Zan měl na sobě jen tričko a džíny... ale vypadal, jako by právě slezl z mola.

„Zandere... Co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.

Viděla jsem, jak zatajil dech, když jsem vyslovila jeho jméno; doteď jsem se jeho jmenování prakticky vyhýbala.

„A vy jste kdo?“ zeptal se Brantley a vzhlédl k tomu úžasně pohlednému muži, který na mě mluvil. Neměla jsem tušení, co Zan odpoví, tak jsem ho raději předběhla.

„Je to známý z místa, kde jsem dřív bydlela,“ řekla jsem nervózně.

„Byl jsem víc než známý...“ řekl. Podívala jsem se na něj s hrůzou.

Ale uvědomila jsem si, že se děje něco ještě podivnějšího: za mým bývalým alfou nebyli nikdo jiný než moji bratři.

Brooks a Bryce se tvářili rozpačitě, jako by tam vůbec nechtěli být. Nechápala jsem, co se děje, výslovně jsem jim řekla, aby zůstali doma; sice už byli dospělí, ale obvykle mě poslouchali.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se. Tentokrát odpověděl Zan.

„Já... měl jsem chuť se najíst někde jinde a tvoji bratři byli tak laskaví a doporučili mi tohle místo,“ řekl.

Dvojčata o tomhle místě nevěděla... takže existoval jen jediný důvod, proč tu byli: protože tu bylo mé rande.

„Ó, Brooks a Bryce! Moje drahá Kins o vás a vašem otci pořád mluví,“ řekl Brantley s širokým úsměvem, díval se na mé bratry a přitom mi nepouštěl ruku. Viděla jsem, že Zanův pohled teď spočívá na našich spojených rukou.

„Ahoj... těší nás,“ řekli oba nervózně a vrhali kradmé pohledy na svého alfu.

„Pánové... tudy, prosím...“ řekl číšník a usadil je... přímo vedle nás.

Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo.

„No, vypadá to, že máme společnost,“ řekl Brantley. Chystala jsem se navrhnout, abychom se přesunuli jinam, když vtom číšník přinesl jídlo.

Viděla jsem, jak si Zan klidně objednává několik chodů, zatímco moji bratři vypadali, že by se nejraději propadli do země. Já si přála, aby se země propadla pod nimi všemi třemi najednou.

Měla jsem dojem, že tu nechtějí být a že je Zan donutil... ale k čemu?

„Kde jsme to skončili? Aha, už vím! Říkal jsem ti, že dneska vypadáš úžasně. Vždycky se mi líbí, když si dáš záležet na tom, abys vypadala co nejlépe, a myslím, že je hrozně důležité, když žena ví, jak se obléknout, víš? Jak vyzdvihnout své přednosti...“ řekl Brantley a já vedle sebe uslyšela zavrčení, které mě vyděsilo.

Oba se otočíme k vedlejšímu stolu a vidím, že Zan studuje jídelní lístek. Pusa se mu prakticky klepe. Dvojčata vypadala úzkostně.

„Pardon, to jsem byl já. Mám hroznej hlad a kručí mi v břiše! Však víte, jsem zrovna v růstovým spurtu!“ vyhrkl Brooks zjevně nervózně. Jak mohl něco takového říct?

„Já taky! My obvykle děláme všechno stejně, víte? Dvojčata!“ dodal Bryce k té trapnosti s nuceným smíchem. Nevěřícně jsem na ně zírala.

„Kluci! Co si lidi pomyslí, že se o vás špatně starám a nechám vás hladovět? Vždyť jste jedli před pár hodinami!“ zašeptala jsem jim naštvaně. Vypadali vystresovaně a zběsile kroutili hlavami.

„To samozřejmě ne!“

„Vaříš skvěle, ségra!“

„Jo, vážně úžasně, nikdy jsem nic lepšího nejedl!“ Překřikovali se jeden přes druhého, zatímco já na ně jen zírala. Skoro jsem zapomněla na svou večeři, jak jsem sledovala ten cirkus, co se kolem mě odehrával. Zan i Brantley na mě upřeně hleděli. Když jim přinesli jídlo, bratři ho do sebe naházeli, jako by nebylo žádné zítra.

„Je to pravda, miláčku?“ zeptal se Brantley s úsměvem.

Vždycky jsem si myslela, že se mu nějakým způsobem líbím, ale po tomhle zvláštním rande se o mě zajímal víc než dřív.

„No... dělám, co můžu...“

„Měla bys mi někdy něco uvařit... nejlépe snídani,“ řekl tiše, aby ho slyšela jen já. Ale neměl ani tušení, že sedí vedle tří vlkodlaků s velmi dobrým sluchem.

Zčistajasna jsem uslyšela tříštění skla. Když jsem se otočila, vedle Zana ležely střepy rozbité sklenice. Číšník přišel a nepořádek rychle uklidil.

Zbytek večera proběhl tak, že mi Brantley házel různé narážky, až příliš mi zíral do výstřihu a vyprávěl mi všechno o svém životě, takže na mě prakticky nezbyl čas.

Jo, a taky tam byl Zan, který vrčel a dělal narážky na mou minulost a na to, jak dobře se známe, čímž naznačoval, že si je vědom naší konverzace víc, než by měl být.

Moji bratři mlčky snědli všechno, co před nimi leželo, a dívali se z jedné strany stolu na druhou, jako by sledovali ping-pongový zápas.

To mučení konečně skončilo. Ani jsem si nedala dezert. Chtěla jsem jen domů. Když mě Brantley vysazoval, vrhl na mě svůdný pohled.

„Měl jsem docela zvláštní, ale velmi zajímavou noc,“ řekl, naklonil se k polibku, přitáhl si mě k sobě, vzal mě za paže a přejel rukou po mých odhalených zádech.

Nebyl to sladký polibek. Byl majetnický. Nikdy předtím mě takhle nelíbal. V dálce jsem zaslechla nějaký rozruch, ale v polibku jsem pokračovala, dokud jsem se neodtáhla, když jsem nabyla dojmu, že chce něco víc. Rozloučila jsem se a šla dovnitř.

Práskla jsem dveřmi a sedla si na gauč, kde jsem naštvaně čekala na příchod svých bratrů. Chudáci dvojčata vešli se svěšenými hlavami, věděli, co je čeká.

„Můžete mi vysvětlit, co to sakra mělo znamenat?!“ vyjela jsem na ně.

„Každý den dřu jako kůň! Chci jen chvilku klidu a trochu zábavy! Výslovně jsem vám řekla, abyste zůstali tady! A co dostanu?!“

„Blbej a blbější mi vlezli do večeře, přímo doprostřed rande, a ještě k tomu s tím jejich protivným alfou!“ křičela jsem na ně. Vypadali kajícně.

„Promiň, my...“ začal Brooks, ale pak ztichl.

„Vy co?“ zeptala jsem se a uslyšela jiný hlas.

„To já... byla to moje chyba.“