Kinsley

„Jdeš domů?“ zeptal se mě náhle a přistoupil blíž.

Proč ho to sakra zajímalo?

„Ano...“ řekla jsem, pokračovala v chůzi a snažila se od něj dostat co nejrychleji. Ale během pár vteřin mi byl po boku.

„Chceš, abych tě... doprovodil?“ zeptal se. „Víš... je tma a...“ Byla jsem v koncích.

„Je to kousek a tohle je bezpečné město,“ odpověděla jsem.

Ale on šel pořád vedle mě. Zastavila jsem se a podívala se na něj. Vypadal ustaraně.

„O tom, co se stalo... nemělo se to... ostatní alfové byli velmi hrubí...“ řekl a udělal ke mně další kroky, zatímco já o dva ustoupila.

„Neliší se to od toho, jak se ke mně vlkodlaci chovali v minulosti, takže mě to nepřekvapuje,“ řekla jsem. Viděla jsem, že se mu moje odpověď nelíbila. Ale byla to pravda.

„Kins, já...“

„Kinsley,“ řekla jsem pevně.

Nevěděla jsem, co ten muž chce, ale zdálo se, že nechápe, že v jeho blízkosti být nechci.

„Prosím?“ zeptal se se zmateným výrazem.

„Jmenuji se Kinsley.“

Měl na tváři zvláštní výraz a všimla jsem si, že se dívá na mou tašku. Najednou mi došlo, o co jde.

„Aha, chceš zpátky svou košili? O to jde?“ zeptala jsem se. Stál tam s otevřenou pusou, zatímco jsem ji vytáhla z tašky a podala mu ji.

„Nechtěla jsem si ji nechat, nejsem zlodějka. Jen jsem ji chtěla vyprat, než ti ji ráno vrátím,“ řekla jsem, když si ji bral.

„Není potřeba...“ řekl se zamračením. Pak ke mně s ustaraným pohledem natáhl ruku. „Bolí to? Měla by sis to zakrýt... dávej na sebe pozor... nehojíš se tak rychle a...“

„Jo, já vím... nejsem vlkodlak, jen obyčejný člověk,“ řekla jsem a ucukla rukou. Vypadalo to, že svých slov lituje.

„No... ještě něco? Jestli ti to nevadí, odcházím. Nemusím tě obsluhovat a podlézat ti. Tady už nejsem tvoje servírka, jen normální občan,“ vyštěkla jsem.

„To bych nikdy...“

„Prostě... mě nech na pokoji,“ řekla jsem a odešla domů, aniž bych se otočila. Slyšela jsem ho povzdechnout, jak udělal pár kroků za mnou. Ale brzy to vzdal.

…

Když jsem vešla dovnitř, bratři mě přišli s úsměvem pozdravit. Najednou se jim ve tvářích objevil zvláštní výraz.

„Proč jsi cítit alfou Zanem?“ zeptal se Bryce.

„To je dlouhá historie, o které teď nechci mluvit. Ale přinesla jsem zbytky z restaurace, tak si uděláme hezkou večeři,“ řekla jsem poté, co jsem každého z nich políbila. „Jdu se osprchovat.“

Když jsem vylezla ze sprchy a zamířila do kuchyně, všimla jsem si, že se dvojčata tváří divně. Brooks se pořád díval z okna.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se. Chovali se, jako by se nic nedělo. Podívala jsem se z okna a neviděla jsem absolutně nic. ‚To budou vlkodlačí záležitosti,‘ pomyslela jsem si.

Příští ráno jsem si vybrala sukni a k ní ladící halenku; myslím, že ani sám Silas si nevšimne, že nejsem v uniformě. Když jsem ráno dorazila do restaurace, přivítala mě hrozná zpráva. „Věříš tomu, že starosta pořádá speciální večírek na počest příjezdu těch ředitelů? Říká, že chce město zviditelnit! Není to fantastické?“ zvolala vesele Brielle.

Vím, že měsíční bohyně mě neuslyší, protože nejsem vlkodlak, ale... Vážně?

Den byl noční můrou. Alfa Varg kritizoval mou práci, jak jen to šlo, ale nějak jsem to zvládla.

„Toulaví vlci se úplně vymkli kontrole a musí být zlikvidováni!“

„Rada nám musí pomoct, skoncovat s tím,“ slyšela jsem je, jak si mezi sebou říkají. A nevěděla jsem proč, ale celou dobu jsem na sobě cítila Zanovy oči.

„Takže... co si vezmeš na sebe?“ zeptala se mě Brielle, opřená o bar se snivým výrazem ve tváři.

„Co si mám vzít na sebe na co?“

„Na ten večírek, ty popleto! Je to dneska!“ řekla nadšeně.

„Do háje!“ ulevila jsem si nahlas.

„Být tebou... vzala bych si ty červené šaty, co jsme kupovaly spolu... ty s tím pěkným výstřihem, víš které... ty, ve kterých vypadáš jako mořská panna,“ řekla a spiklenecky na mě mrkla.

„Nemám v úmyslu tam chodit... bratři jsou doma, tak chci zůstat s nimi...“ řekla jsem, právě když šel kolem Silas.

„Promiňte, holky, starosta právě volal a ptal se, jestli bychom mohli s tím večírkem pomoct. Vím, že makáte jako šrouby, ale je to jen na pár dní a plat je vynikající,“ řekl. Chtělo se mi umřít.

…

Moji kolegové už odešli do budovy radnice, kde se akce konala. Všude byl shon a ruch, všichni jsme byli v plném nasazení.

Byla jsem v restauraci sama, když mě v jedné z chodeb někdo překvapil. Srdce mi vynechalo, když jsem si uvědomila, že je to alfa Varg.

„Podívejme se, koho tu máme... tu lhářku! Pověz mi, jaký je to pocit, nechat se vykopnout z jedné z nejdůležitějších smeček v regionu a skončit jako špinavá služka?“ ušklíbl se a prakticky mě zahnal do kouta.

„Je to slušná práce a jsem obklopena dobrými lidmi. To je víc, než můžu říct o svém životě předtím,“ řekla jsem.

Zavrčel. „Vy lidé opravdu nemáte žádný pud sebezáchovy! Jsi nevděčná mrcha!“ Přitiskl se na mě svým tělem a jeho pohled mě děsil.

„Pusť... mě...“ řekla jsem a celá jsem se třásla. Zasmál se a přistoupil ještě blíž.

„Jsi jen člověk, ale... musím říct, že s časem jsi zkrásněla. Řekněme, že vlkodlačí ženy... nejsou tak štědré... ani není tolik za co je chytit,“ řekl a položil mi ruku na bok. Byla jsem jako zkamenělá.

„Kinsley, jsi v pořádku? Potřebuju tě tady,“ zaslechla jsem Silase a bylo jasné, že si všiml, jak mě ten muž obtěžuje.

„Ano, Silasi...“ řekla jsem a využila příležitosti, abych se od alfy Varga vzdálila. Slyšela jsem, jak se mi za zády směje.

„Tihle muži... Doufám, že brzy odjedou. Buď opatrná, Kins, a dohlédni na holky,“ řekl. Teď už mě nechtěl nechat samotnou.

…

„Můj bože, jestli jsem si myslela, že tihle chlapi vypadají dobře, tak... teď vypadají ještě líp! Tak sexy... to je neuvěřitelný!“ rozplývala se Brielle a červenala se, když pozorovala ty svalnaté muže v jejich formálnějším oblečení.

„Brielle, slib mi, že se s těmi muži nezapleteš,“ řekla jsem a dívala se na ni skoro prosebně.

„Proč, co je špatně?“

„No, víš... mocní muži... se obecně o ostatní nestarají... zvlášť o ženy,“ řekla jsem nervózně.

„Ty něco víš, viď? Já tě znám! Pověz mi pravdu.“ Jasně, řeknu jí, že jsou to nadpřirozené bytosti, které nenávidí lidi a mohly by ji zabít jednou ranou.

„Vím jen to, že moji bratři s jedním z nich pracovali a říkali mi nějaké... divné... věci... jasný?“ řekla jsem a snažila se ji přesvědčit.

„Dobře, asi máš pravdu. Budou si chtít jen dělat legraci z měšťáků, jako jsme my,“ vzdychla si.

„Je to ale škoda... ti chlapi vypadali skoro jako... vlkodlaci,“ řekla. Zůstala jsem stát jako opařená.

„Cože?!“

„Však víš! Takové ty vlkodlačí příběhy... sexy, divocí alfové...“ řekla a kousla se do rtu.

„Ty čteš takové věci?“ Přikývla a lehce se začervenala.

„Někdy jsou docela peprné. A kdyby takoví vášniví a sexy muži opravdu existovali, vypadali by přesně jako tihle ředitelé. Hlavně ten tmavovlasý krasavec, co z tebe nespouští oči,“ řekla.

Protočila jsem panenky.

…

Večírek probíhal dobře a zdálo se, že se všichni baví. Chystala jsem se vynést odpadky, když jsem ucítila, že mě někdo sleduje. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že je to Zan.

Měl na sobě tmavou košili, která na něm vypadala jako přilepená, a džíny, které vypadaly, jako by byly ušité na míru. Vypadal tak dobře. Dřív to byl sexy teenager, ale teď je prostě nesnesitelný.

Skvělé, vypadá to, že dnešek je dnem, kdy mě pronásleduje hned několik alfů. To musí být nějaká karma.

„Co chceš?“ zeptala jsem se.

„Proč jsi cítit Vargem?“ zeptal se nazpět rozzlobeně. Viděla jsem jeho betu, Vance, jak stojí kousek stranou jako stín.

„To není tvůj problém,“ odpověděla jsem a mířila zpátky dovnitř. Zůstal stát uprostřed dveří.

„Co to děláš?“ dotírala jsem na něj. Zdálo se, že hledá správná slova.

„Nemáš se k alfům přibližovat... k nikomu,“ řekl.

„Ty si myslíš, že jsem k němu přišla já, že jsem ho hledala?“ zeptala jsem se. Změnil postoj a teď vypadal ustaraně.

„Udělal ti něco? Ublížil ti?“

„Do toho ti nic není.“

„Prostě se mnou mluv, Kinsley, prosím,“ prosil a popadl mě za zápěstí, aby mě přitáhl blíž.

„Co to děláš? Pusť mě!“ řekla jsem, ale tlak na mém zápěstí sílil.

„Nepřiblížíš se k žádnému alfovi, rozumíš?“

„Věř mi, vím, že nikdo z vás nemá v úmyslu nic dobrého! Teď mě pusť, bolí to!“ řekla jsem a prala se s ním. Okamžitě mě pustil a s úzkostí se na mě podíval. Odkráčela jsem pryč a mnula si prsty a zápěstí, abych zmírnila bolest.

„Hajzle...“ zašeptala jsem, ale jsem si jistá, že mě slyšel.

…

„Díky, Kins! Odvedla jsi skvělou práci!“ zavolal Silas na rozloučenou.

„Máš nějaké plány na víkend?“ zeptala se Brielle.

„Budu si užívat víkend s bratry. A taky mám zítra... rande,“ řekla jsem a nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmát. Skoro jsem na to zapomněla, dokud mi nepřišla esemeska od Brantleyho.

„Ó! Do toho, holka, hodně štěstí!“ zvolala vesele. Kdesi v dálce jsem zaslechla zavrčení. Uviděla jsem Zana, jak na mě nenávistně zírá.