Celia seděla před toaletním stolkem a mlčky čekala, až jí vizážistka nanese make-up.

Její oči byly bez života a mysl prázdná. Všechno jí připadalo bezúčelné a pusté.

Náhle se dveře rozletěly a dovnitř vběhla její matka Helena. Když uviděla Celiiny rozcuchané vlasy a dlouhý šedý kabát, který ladil s jejím popelavým výrazem ve tváři, okamžitě vzplanula hněvem.

„Sterlingovi jsou tady. Proč ses ještě nepřevlékla?“

Celia si posunula brýle s černými obroučkami na kořeni nosu a otočila se k matce. Vypadala sklíčeně. „Mami, vážně to chceš udělat? Opravdu chceš, abych se provdala za snoubence své sestry?“

Bylo to tak. Dnes byl její svatební den.

A muž, kterého si měla vzít, byl snoubencem její starší sestry.

Helena cítila, že tímto krokem dělá obrovskou chybu, a tvář jí úzkostí zbělela.

Sterlingovi čekali venku. Kdyby se dozvěděli, že nevěsty byly vyměněny v poslední chvíli, způsobilo by to obrovské potíže. Jediná chyba by mohla zničit celou jejich rodinu!

Helena se strachem podívala ke dveřím. Potom přistoupila k Celii a klekla si na zem. Oči se jí zalily slzami. „Celie, vím, že tohle uspořádání nechceš. Ale prosím tě. Tvá sestra si zaslouží něco lepšího. Nemůžeme ji nechat vzít si toho muže a zničit jí život. Jsi její sestra. Proč jí prostě nepomůžeš!“

Celiiny beznadějné oči postupně chladly. Nemohli nechat její sestru vzít si toho muže a zničit jí život, tak tam místo ní posílali ji.

Copak se nebáli, že se zničí život i jí?

Celia pohlédla na ženu, která před ní klečela. Uvěřil by někdo, že tato žena je její vlastní biologická matka?

Ačkoliv byla Helena její matkou, upřednostňovala děti zesnulé bývalé manželky svého muže až do té míry, že byla ochotna hazardovat se životem vlastní dcery.

Helena moc dobře věděla, že snoubenec Celiiny sestry je ošklivý a impotentní, ale přesto chtěla, aby si ho Celia vzala.

Za dveřmi bylo slyšet naléhavé hlasy služebnictva. „Paní, Sterlingovi jsou nahoře.“

Helena znervózněla ještě víc. „Celie, prosím...“

„Dobře. Stačí.“ Celia nenatáhla ruku, aby Heleně pomohla ze země. Lhostejně řekla: „Vstaň. Půjdu tam.“

Tentokrát ke své rodině ztratila veškeré naděje.

Když o ni nestála ani její vlastní matka, proč by to měla vyčítat cizím lidem?

Když otevřela dveře, uviděla skupinu neznámých bodyguardů. Byli chladní a vážní, dívali se na ni bez špetky zájmu.

Tak tohle byli lidé, které Sterlingovi poslali, aby ji vyzvedli.

Dnes se měla provdat za někoho, kdo jí nedopřeje svatbu ani přítomnost ženicha.

„Jdeme,“ řekla a sešla dolů jako první. Bylo jí jedno, jestli se s ní někdo přijde rozloučit.

Vyšla ven a posadila se přímo do Mercedesu, který pro ni přijel.

Rodina Sterlingových byla nejbohatší a nejvlivnější rodinou ve městě Veridia. Jejich jediný dědic, Julian Sterling, byl znetvořený a zůstal impotentní poté, co byl před více než deseti lety unesen.

Od té doby se na veřejnosti neobjevil. Nikdo nevěděl, jak vypadá, ale proslýchalo se, že je brutální a ošklivý. A říkalo se, že žádná žena, která vstoupila do jeho domu, neodešla živá.

Byl snoubencem její sestry a nyní i jejím manželem.

Celia se opřela o okno a nepřítomně hleděla ven, zatímco se jí srdce rozpadalo na miliony kousků.

Není většího žalu než zlomené srdce způsobené zradou vlastní rodiny.

I kdyby to byl ďábel, bylo to jedno. Jen potřebovala uspokojit potřeby své rodiny, splnit jejich přání.

Vlastní matka ji bez špetky zájmu či smutku pohodila nestvůře.

Byla na tomto světě úplně sama.

…

Po příjezdu k Julianově vile ji bodyguardi odvedli do pokoje a pak všichni odešli.

Celia se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Nebyl tady.

Posadila se na postel a povzdychla si. Nevěděla, co s jejím životem bude.

Teprve když se obloha za oknem úplně zatměla, dveře se znovu otevřely.

Celia otočila hlavu a matně uviděla vysokého, statného muže, jak vchází dovnitř.

Zavřel dveře a rozsvítil.

Celia si rukou zastínila oči před oslepujícím světlem. Pak zvedla hlavu, aby se podívala na muže před sebou.

V tu ránu ztuhla.

Nebylo to proto, že by ten muž byl děsivě ošklivý, ale proto, že byl neuvěřitelně pohledný!

Byl tak krásný, až ji z toho oči přecházely!

Tmavý oblek obepínal jeho vysoké, svalnaté tělo. Pár dlouhých nohou k ní sebevědomě kráčel.

Jeho obličej měl hluboké a dokonalé rysy, jako mistrovské umělecké dílo.

Julian se na Celii několik sekund díval a mírně svraštil obočí. „Pěkně ošklivá.“

Řekl to klidným tónem, z jeho hlasu nebylo znát žádné emoce.

Celia na něj šokovaně hleděla. To, že o ní řekl, že je ošklivá, ji moc netrápilo. Jen se na něj podívala s obranným výrazem a zeptala se: „Kdo jste?“

Kdo byl tenhle muž? A proč přišel do jejího pokoje hned první svatební noc?

Jeho inkoustově černé zorničky vyzařovaly ostré světlo a jeho hlas byl hluboký. „Ty nevíš, za koho ses provdala?“

Jak se přiblížil, z jeho chladného dechu jí přeběhl mráz po zádech.

Jeho mocná aura ji mírně dusila a v srdci cítila tlak. Přesto se narovnala a řekla: „Samozřejmě, že to vím. Člověk, kterého si beru, se jmenuje Julian Sterling!“

Julian ta slova slyšel a ostrost v jeho očích postupně zmizela, nahrazena stopou pochopení. Další žena, která věřila fámám, odsouzená k sňatku s „ošklivým a impotentním“ mužem.

Ale ve srovnání s ostatními ženami se její výraz zdál až příliš klidný. To Juliana zaujalo.

Usmál se a choval se vyrovnaně. „Takže ty jsi moje švagrová? Jsem Nolan, Julianův bratranec. Hádám, že o svatební noci nikdo nechce být s takovou budižkničemu, ani ty ne!“