Slovo „budižkničemu“ zdůraznil velmi důrazně, s nádechem provokace. Jak mluvil, úmyslně se k ní přibližoval. Jeho mrazivě chladná aura kolem ní ještě více zhoustla.

Celia nepříjemně ustoupila, a po chvilce nedůvěry jeho slovům uvěřila. Koneckonců se o Julianovi říkalo, že je příliš ošklivý a brutální, ale tento muž nebyl ošklivý ani v nejmenším. Navíc Julianova vila nebyla přístupná lidem mimo jeho rodinu nebo speciálním hostům, jako byla ona.

Takže to skutečně mohl být Julianův bratranec.

„Je to váš bratranec. Prosím, nemluvte o něm takhle.“

Lze předpokládat, že i Julian to měl ve své rodině těžké. Celia se neubránila pocitu soucitu. I když byla rodina Sterlingových společensky na vrcholu, s Julianovou situací soucítila. V posledních letech si musel projít peklem.

Julianovy hnědé oči překvapeně bleskly. Nečekal, že tato ošklivá žena řekne něco takového.

Nemohl si pomoct a znovu si ji prohlédl. Rozcuchané vlasy, brýle s černými obroučkami, ušpiněné, dlouhé bavlněné oblečení a ofina na čele tak hustá, že jí téměř zakrývala oči. Na její strhané tváři bylo dokonce pár drobných skvrnek. Byl to pohled, který vzbuzoval až odpor.

Slyšel, že jeho snoubenka má být krásná jako rozkvetlá růže. Ale tato žena byla něco úplně jiného.

Nebylo možné, aby tato ošklivka byla jeho opěvovanou snoubenkou.

Ale rodině Sterlingových bylo jedno, jestli je žena, která si ho vezme, ošklivá nebo krásná, hlavně že to byla žena, která mu může dát dědice. Bylo by jim to jedno, i kdyby museli vybrat jinou.

Navíc Julian neměl v plánu chovat se k ní jako k manželce. Potřeboval jen jednoduchou a rychlou transakci.

S temným zábleskem v očích Julian natáhl ruku a přitiskl Celii na postel. V jeho hlase byl neskrývaný opovržení a zlomyslnost. „Nikdo tu není. Nemusíš nic předstírat. S tvým vzhledem jsi pravděpodobně stále panna. Proč to nezkusit? Mohl bych se k tobě chovat mnohem lépe než ten mrzák!“

Když domluvil, natáhl se přímo k ní. Chystal se dotknout jejího pasu.

Už skoro.

Facka!

„Vypadni!“ Celia do té facky vložila veškerou svou sílu. „Nemyslete si, že jsou všichni tak špinaví jako vy. Máte štěstí, že váš bratranec ještě nedorazil. Okamžitě odejděte a já budu předstírat, že se nic nestalo. Nebo chcete dostat další?“

Ačkoliv se snažila zůstat klidná, třesoucí se ruce ji prozrazovaly. Křečovitě sevřela prostěradlo pod sebou a zhluboka, přerušovaně vydechla.

Co to proboha právě zažila?

Cestou sem si představovala, jak ošklivý Julian asi bude, jak moc je doopravdy znetvořený a postižený. Ale nikdy nečekala, že se setká s něčím takovým.

O její svatební noci k ní do pokoje přijde cizí muž a říká jí takové věci. A ten muž je dokonce bratranec jejího manžela!

Zatnula čelist a přinutila se k němu vzhlédnout. ‚To zvládneš, Celie,‘ povzbuzovala se v duchu. ‚Máš na to.‘

Julian byl na okamžik ohromen, protože nečekal, že by si na něj tahle ošklivka dovolila vztáhnout ruku.

Zatvářil se nevrle. Z jeho těla sálal trpký chlad. „Žádná žena se mě nikdy neodvážila udeřit.“

„Tak tuhle považujte za svou první!“ otřásla se Celia.

Během toho zápasu jí spadly brýle a odhalily pár nečekaně jasných a pronikavých očí. Její chvějící se řasy prozrazovaly napětí a strach majitelky. „N-nepřibližujte se!“

Julian se náhle zastavil a na vteřinu v něm začalo hlodat svědomí.

Urovnal si sako a chladně na ni pohlédl. „Můžeš tu dál čekat na toho ‚budižkničemu‘.“

Prásk!

Teprve když se dveře zavřely, Celiiny napjaté nervy trochu polevily.

Za dveřmi.

Když se bodyguard blížil k hlavní ložnici, uviděl na Julianově tváři červený otisk dlaně. Na jeho bledé pleti byl ten šrám neuvěřitelně viditelný. I poloslepý by ho viděl na kilometr.

Bodyguard na moment ztuhl, než řekl: „Pane Sterlingu... Vaše tvář...“

Julian se dotkl tváře a stroze odsekl: „Narazil jsem do dveří.“

Odkdy mají dveře pět prstů?

Ačkoliv byl jeho důvod pochybný, bodyguard se neodvážil dál vyptávat.

Místo toho mu uctivě podal složku: „Tady jsou osobní informace paní Sterlingové.“

Julian složku otevřel a uviděl jméno Celia Ashfordová.

Zajímavé. Jméno té ošklivky je Celia, což znamená vznešená. Přitom je drzá jako opice. Jak ironické!

Její matka byla ještě zajímavější. Chová se k nevlastnímu synovi a dceři jako k drahokamům, zatímco ke své vlastní dceři je krutá. Opovrženíhodné!

Listoval dál dokumentem, zamračil se a zeptal se bodyguarda: „Je opravdu taková hlupačka?“

Bodyguard přikývl.

„Prověř to znovu.“

Když mluvila, vyjadřovala se jasně a spořádaně. Navíc Julian nikdy neviděl hlupáka, který by se dokázal tak prudce ohradit a bránit se muži v takové situaci.

Při té vzpomínce ztratil klid a vrazil složku bodyguardovi do rukou. „Jestli mi nedodáš přesné informace, tak se ani nevracej!“