Celia se podívala Heleně přímo do očí. Z jejího hlasu běhal mráz po zádech. „Omluvit se? Za co přesně bych se měla omluvit?“

V Heleniných vzpomínkách byla tahle její dcera jako malé dítě skutečně chytrá a krásná. Ale čím byla starší, tím byla ošklivější a hloupější.

Teď však poprvé uviděla v Celiiných očích tu ostrost a tato změna v jejím temperamentu ji naprosto zaskočila.

„Portio.“ Helena polkla a otočila se, aby Portii pošeptala: „Na dnešek zapomeňme, ano? Jestli je aspoň malá šance, že zešílela, pak se obávám...“

Přestože se Portii nechtělo, nezbývalo jí než nechat tu záležitost být.

Kdyby se Celia skutečně zbláznila, udělala nějakou hloupost a nakonec rozhněvala rodinu Sterlingových, všichni by se ocitli v ohrožení. Portia teprve včera unikla svému slizkému osudu s tím mrzákem a rozhodně se nechystala pokoušet štěstí podruhé.

Kdyby se Sterlingovi opravdu rozlítili, jak proboha by si mohli udržet svůj luxusní život v tomto velkém domě?

Když Celia viděla, že její matka i nevlastní sestra ohromeně mlčí, otočila se, vyšla nahoru do svého pokoje a začala si balit věci.

Na panství Ashfordových žila přes dvacet let, ale vzhledem k množství oblečení a věcí, které měla v šatníku, si tu vždy připadala jen jako návštěva.

Koneckonců se nedalo čekat, že by si její matka ve svém nabitém rozvrhu udělala čas, když se snažila zavděčit její nevlastní sestře, a obtěžovala se starat o ni.

Při pohledu na své šaty si ani nepamatovala, kolikrát už je na sobě měla.

Když s kufrem sešla dolů, hala už byla prázdná. Helena tam nebyla, aby se s ní rozloučila. Musela jí už mít plné zuby.

Ale Celii to bylo jedno. Čím dříve se z toho domu dostane, tím lépe.

Jakmile si však vzpomněla na Julianova „bratrance“, který na ni čekal u hlavní brány, zaváhala. Ten muž jí už způsobil tolik potíží. Nemohla mu dát další příležitost, aby něco zkazil.

Celia se na chvíli zamyslela a vilu opustila zadním vchodem.

Ačkoli netušila, proč o ni ten Julianův bratranec projevuje takový zájem, jednu věc věděla jistě – měla by se od něj držet co nejdále. Naštvat muže jako Julian Sterling se koneckonců rovnalo rozsudku smrti. Z toho by rozhodně nevyvázla bez úhony.

U přední brány Julian čekal dlouho, ale Celia stále nevycházela. Trpělivost mu docházela.

Co jí u všech všudy tak trvá?

Najednou se mu v mysli vybavila včerejší složka a mírně se zamračil. Není přece možné, aby se ta ošklivá ženská nechala šikanovat vlastní rodinou, ne?

Jakmile ho to napadlo, mimoděk si sáhl na tvář, kterou mu vlepila facku, a chladně si odfrkl.

Ta žena byla jako divoká šelma. Nevypadala jako někdo, kdo by se nechal jen tak utiskovat.

Přesto se však nedokázal zbavit nepříjemného pocitu u srdce.

„Nechtěl byste jít dál, pane?“

U auta se ozval jemný hlas. Julian se podíval z okénka a spatřil ženu s jemnými rysy, která elegantně stála vedle vozu.

Portia při pohledu na mužovu tvář strnula.

Předtím viděla Celii a nějakého muže, jak se v autě líbají, ale do obličeje mu neviděla. Myslela si, že by mohl být docela k světu, ale nečekala, že bude ten muž tak pohledný a elegantní.

Jak mohl tak výjimečný muž najít zalíbení v Celii, té hloupé a ošklivé vesničance?

Možná se na něj Celia sama vrhla jako první.

Zdálo se však, že udělala dobře, když vyšla ven zkusit své štěstí.

Její myšlenky však neunikly Julianovým očím.

Ušklíbl se. „Kdo jste?“

„Jsem Celiina starší sestra. Můžete mi říkat Portia.“ Julianova lhostejnost jí vůbec nevadila. Krásní muži přece mívají sklon k aroganci a nezájmu.

Portia?

V Julianových očích se blýsklo. Teprve teď si vzpomněl, že v rodině Ashfordových jsou dvě dcery.

Kromě Celie tu byla ještě ta druhá, jeho laciná snoubenka.

Většina lidí říkala, že Portia je krásná jako květina rozkvétající na slunci, ale teď, když ji viděl, nebyla to úplně jeho krevní skupina. Celiin ošklivý vzhled mu byl příjemnější.

Už neměl trpělivost se s ní bavit a s výrazem bez emocí se zeptal: „Kde je Celia?“

„Ona... hm... asi se ještě balí ve svém pokoji. Poprosila mě, abych přišla dolů a vyřídila vám, ať jdete dál.“ Portia si nechtěla nechat tuto příležitost ujít. Všichni členové rodiny Sterlingových měli bohatství i postavení, nemluvě o tom, že byli neuvěřitelně pohlední.

Julian, který jasně prohlédl její úmysly, se neubránil úšklebku.

Že by ho ta ženská skutečně pozvala dál?

V tuhle chvíli už nejspíš dávno utekla!

Ani se neobtěžoval věnovat Portii další pohled. Prostě zavřel okénko a okamžitě odjel. Na falešné zdvořilosti neměl čas.

Portia nestihla říct ani slovo, jak ji tam nechal v oblaku prachu. Za svůj život potkala tolik mužů a všichni byli vždycky okouzleni její krásou a grácií. Ale nikdy se k ní žádný muž nechoval tak chladně.

Okamžitě zmodrala vzteky.

…

Celia se vrátila přímo do malého bytu, který si pronajala.

Když byla na vysoké škole, bydlela na koleji. Později, když odpromovala a nastoupila na stáž, si pronajala byt stranou od rodného domu.

Přestože pokoj nebyl plný luxusních věcí, rozhodně to byl nový začátek. A nebyla v něm cítit ta prázdnota jako v tom doupěti.

V tomto bytě mohla alespoň klidně dýchat, což na panství Ashfordových nešlo.

Kdyby ji Helena celou dobu nedržela v domě jako v pasti, aby se místo Portie provdala za Juliana Sterlinga, nikdy by tam nevkročila.

Julian stejně ve vile nebyl a vidět ji nechtěl. Tak co by se stalo, kdyby zůstala tady?

Shodou okolností jí to mohlo ušetřit spoustu nepříjemností.

Když se doma zabydlela a vybalila si pár věcí, bylo už odpoledne. Rychle se znovu přichystala a plánovala vyrazit na nákup.

Bydlela v jedné známé chudinské čtvrti ve Veridia City, kde byla špatná doprava a mísili se tam dobří lidé se zlými.

I když okolí nebylo nic moc, bylo to jediné místo, které si mohla dovolit.

Jakmile zabočila do uličky, uslyšela hlasitou ránu.

PRÁSK!

Byl to výstřel?

Neměla čas situaci rozpoznat, když vzhlédla a uviděla před sebou bílou dodávku, která se na ni nekontrolovaně řítila jako vzteklý pes.

Světla jí blikala do očí a ona na okamžik šokem strnula. Teprve když byla dodávka jen pár centimetrů od ní, konečně uskočila stranou.

Dodávka se však nezastavila. Dveře se náhle otevřely a zevnitř vyskočil vysoký muž.

Skryl hlavu a odkutálel se přímo k Celiiným nohám.

Celia se chystala ustoupit, ale muž náhle vyskočil a přitiskl jí ke spánku něco studeného. Jeho hluboký hlas jí byl povědomý: „Dostaň mě odsud, rychle.“

Když Celia vzhlédla, aby muži jasně viděla do tváře, v šoku vykřikla: „Nolane!“