Jakmile Helena uslyšela slovo „švagrová“, tvář jí zčernala jako dno hrnce. Podívala se na Celii chladným a temným pohledem.

Kdyby pohledy mohly zabíjet, byla by si Celia jistá, že už leží dva metry pod zemí bez naděje na návrat.

Tentokrát by ji z té šlamastiky, kterou tenhle „Nolan“ způsobil, nevytáhl ani nejbohatší muž ve městě.

Celia v obrovském vzteku zatínala zuby. Do včerejší noci toho muže ani neznala. Proč se choval, jako by k ní choval nějakou starou zášť?

Snažil se ji snad ten muž nechat zabít?

Helena popadla Celii za ruku, dotáhla ji do haly vily a pak ji chladně pustila.

Podívala se na Celii s tváří popelavou vztekem: „Ten muž tě právě nazval švagrovou? To je Julianův bratranec?“

„Ano.“ V tuhle chvíli nemělo smysl lhát.

Facka!

Helena vlepila Celii facku vší silou.

Celiina hlava se stočila na stranu a v uších jí začalo bzučet. Kdyby neudržela rovnováhu, tou silou by se už zhroutila k zemi.

„Ty nemáš žádnou hanbu, že? Na co jsi myslela, když ses zapletla s bratrancem svého manžela hned první den po svatbě!“ Helena nenávistně zatnula čelist. „Jestli chceš umřít, tak se prostě jdi zabít! Klidně ti podám nůž! Ale neopovažuj se nás do toho tahat!“

Když se Helena odvrátila, Celia si sáhla na tvář, která ji stále pálila bolestí.

Chladně vzhlédla k Heleně: „Vážně? Myslíte si, že jsem ho políbila jako první? Ani se nezeptáte, co se stalo?“

Její drahá matka se o situaci ani nezajímala a rovnou ji označila za viníka.

Vždycky to tak bylo. Kdykoliv se něco pokazilo, bez ohledu na to, co se stalo nebo kdo za to mohl, Celia byla vždycky první na ráně.

Rozbitá váza? Určitě ji rozbila Celia.

Voda na podlaze? To ji určitě vylila Celia.

Pokazený výlet? To proto, že s námi jela Celia.

Její matka se ani neobtěžovala chtít po ní vysvětlení. Místo toho za ni mluvily urážky a rány.

„K ničemu“, „budižkničemu“, „potvora“ – matka na ni použila snad všechny druhy urážek, zatímco ty ostatní jen chválila. Kdyby Celia dostala korunu pokaždé, když ji matka za ty roky počastovala nějakým z těch jmen, byla by dneska miliardářka.

„Jeden je impotentní a znetvořený kus odpadu a druhý je normální a zdravý chlap. Já mám oči a ty máš oči. Každému by bylo jasné, koho si vybrat. Doufám, že jsi se svým ‚bratrancem‘ už nestrávila svatební noc?“

Ze schodiště se ozval jemný ženský hlas, mírný a tichý, ale plný zlomyslnosti.

Když Helena uviděla přicházet Portii, okamžitě k ní spěchala. Usmívala se od ucha k uchu. „Portie, už je ti lépe? Mám ti přinést šálek čaje? Nebo chceš ztlumit klimatizaci?“

Helena s ní jednala tak opatrně, jako by byla z jemného porcelánu, který právě vydražila v aukci.

„Díky, mami. Je mi mnohem lépe.“ Portia se nevinně usmála, ale v jejích očích byl záblesk, který prozrazoval všechnu tu zlomyslnost v jejím srdci.

Šla směrem k Celii. „Celie, naprosto chápu, jak se cítíš. Ale měla bys aspoň trochu myslet na naši rodinu a projevit trochu zdrženlivosti. Udělej to pro nás.“

Z okna v patře viděla Celii, jak se v autě líbá s nějakým mužem. To byl důvod, proč spěchala dolů. Co ji nepřekvapilo, bylo to, že Celia líbala muže, který nemohl být jejím manželem, ale že někdo vlastně líbal její ošklivou sestru!

Portia se pak otočila na Helenu a nevinně se zeptala: „Mami, nemám pravdu?“

Helena se okamžitě zazubila: „Samozřejmě, Portie, ty máš vždycky pravdu.“

Portia to slyšela a střelila pohledem po Celii. Ten záblesk v jejích očích nešlo přehlédnout.

Celia pevně sevřela ruce a semkla rty, aniž by se obtěžovala říct slovo.

Bylo těžké poznat, která z těch dvou dívek je Helenina vlastní dcera. Ostatně, kdo by se ke své vlastní krvi choval jako k odpadu?

Ale tohle byla její matka.

Za ty roky se Helena vždycky snažila získat v rodině Ashfordových pevné postavení a snažila se všem v tomto domě zavděčit čímkoliv mohla.

Ale její dcera pro ni byla jen břemenem, kterým je proklela, a udělala by cokoliv, aby ji odsunula na poslední místo, i kdyby to znamenalo obětovat vlastní krev.

Při pohledu na Celii Helenin úsměv zmizel a s hněvivou tváří se na ni podívala. „Celie, když ses přivdala do rodiny Sterlingových, musíš plnit své povinnosti. Nedělej naší rodině ostudu! Děláme to jen proto, že nám na tobě záleží.“

Že jim na ní záleží? Kdy jim na ní záleželo?

Záleželo jim na ní tak moc, že ji přinutili vdát se místo Portie?

Záleželo jim na ní tak moc, že si ani nevyslechli její vysvětlení a rovnou jí vlepili facku?

Celia sklopila oči a skrývala v nich opovržení. Stále se tvářila netečně jako rohožka. Klidným hlasem řekla: „Něco jste mi připomněla. A sice, že pokud uděláte něco, co mě naštve, mohla bych před Sterlingovými udělat nějakou hloupost. Nejsem si jistá, jestli by je to vyprovokovalo k něčemu proti naší rodině, ale nepokoušela bych mě. Jasné?“

Portia nečekala, že by Celia, která byla vždycky hloupoučká a uťápnutá, řekla něco takového. Zamračila se a zeptala se: „Jak to myslíš?“

„Přesně tak, jak jsi to slyšela.“ Celia vzhlédla, oči měla mírně přivřené, nečitelné jako obvykle.

Opravdu si mysleli, že se i dál nechá urážet jako služka?

Dřív to tak bylo. Předstírala pokoru ve snaze potěšit Helenu a získat si její přízeň. Rozhodla se tak chovat, aby naplnila matčina přání.

Koneckonců, neměla by být krev víc než cokoliv jiného?

Poté, co však Helena Celii donutila provdat se do rodiny Sterlingových místo její sestry, strach z matčina hněvu zmizel.

Teď už jí bylo jedno, jestli se matka rozzlobí, ani se jim už nesnažila zavděčit.

„Cože?“

Portia zatínala zuby. Byla zvyklá Celii komandovat, ale bylo to poprvé, co viděla tuhle ošklivku se bránit.

Byla tak naštvaná, že na Celii vrhla nenávistný pohled, než se otočila k Heleně: „Mami, jak tohle může vůbec říct?“

Helena samozřejmě v Celiiných slovech tu hrozbu slyšela. Ale protože předpokládala, že Celia nakonec stejně ustoupí jako vždycky, nasadila mateřský tón a přísně řekla: „Celie, omluv se své sestře!“