(**Silas**)

Včerejší noc proběhla přesně tak, jak jsem předpokládal. Tedy, skoro. První část večera jsem strávil s prsatou brunetkou, jejíž jméno si nepamatuju. Možná to byla Trixie nebo Trina. Jsem si docela jistý, že to začínalo na T.

Seznámili jsme se na koktejlovém večírku, který pořádal jeden z mých investorů. Luxusní obleky a spoře oděné ženy na jachtě. Není to zrovna můj styl zábavy, ale chodím tam, kde jsou peníze. Moje partnerka pro ten večer se nakonec začala líbat s někým jiným, tak jsem si našel jinou.

Ta prsatá brunetka byla velmi odvážná, což se mi líbilo, a tak jsem ji vzal dolů do kajuty v podpalubí. Její šaty dopadly na podlahu ve chvíli, kdy se zavřely dveře. Žádné překvapení. Pak už klečela na kolenou a rozepínala mi pásek.

Bral jsem si ji na každém rovném povrchu v místnosti, v různých polohách, dokud nebyla udýchaná a vyčerpaná. Když jsem se oblékal, podala mi kousek papíru se svým číslem, který jsem cestou z jachty hodil do koše. Víc než splnila to, co mi slibovaly její oči, když se mým směrem podívala o několik hodin dřív.

Druhou část večera jsem strávil v posilovně ve svém střešním apartmánu, abych ze sebe dostal trochu frustrace a vyčerpal tělo. To nezabralo, tak jsem se osprchoval, oblékl se do klubu, kam často chodím, a pak jsem ošukal dvě žhavé blondýnky v soukromém salonku. Švédské trojky dají dost práce a já je opustil víc než uspokojené. Pak jsem šel domů a po další sprše jsem odpadl.

Fyzická námaha je už léta mým hlavním způsobem, jak přijít na jiné myšlenky. Dřív jsem začínal rána běháním, ale některá rána chodím do jedné fantastické tělocvičny, kterou jsem našel nedaleko svého apartmánu. Trénují tam zápasníci MMA z celého světa. Majitele dobře znám.

Mám sice vlastní posilovnu, ale dnes ráno chci, aby mě rozptyloval zvuk ostatních lidí v pozadí, a tak mířím do tělocvičny, abych se pořádně zapotil. Dnes ráno mě probudily noční můry z minulosti a opravdu by se mi hodilo nějaké rozptýlení.

I po letech terapie ráno stále odháním zlé sny. Tedy alespoň ta rána, kdy předchozí noc nespadnu do postele s někým jiným, nebo z extrémního vyčerpání, když celé dny nespím. Posledních pár let se to zlepšilo, ale doba, kterou jsem strávil jako voják, mě bude pronásledovat navždy.

Poté, co zaparkuju svůj truck u vchodu, zamířím dovnitř, abych začal svůj den. Zapíšu se u recepční, která si mě jako vždycky prohlédne dvojitým pohledem. Její oči kloužou po mé odhalené kůži, zatímco zvedám sportovní tašku z podlahy a mířím do šatny. Tetování na mých pažích a hrudi vždycky přitahují pozornost.

Na pravém bicepsu mám znak jednotek Army Rangers. Zbytek paže až do poloviny předloktí pokrývá rozkvetlá třešeň. V listech jsou ukryté malé kříže se jmény a daty. Nikomu, kdo si jich všimne, nikdy neříkám, co znamenají. Levou paži mi celou pokrývá tetování mnoha různých motivů. Tím nejvýraznějším je medailon svatého Michala.

Na spodní straně medailonu sedí jediná tygří lilie a v jejích okvětních lístcích je plynulým písmem vyvedeno jméno. Elara, ta dívka, dnes už žena, která si ocejchovala mou duši jako svou a už si ji nechala. Nechci ji zpět. Může si ji nechat.

Zamířím rovnou do šatny, abych si uložil tašku, a pak mávnu na majitele tělocvičny, Wildera, zatímco kráčím k těžkým boxovacím pytlům. Nasadím si jedno sluchátko a pustím se do úkolu, který mě čeká.

Rozptýlit sám sebe.

Fungovalo to asi hodinu, ale pak se mi do mysli vloudily myšlenky na to, kam v životě směřuju, zatímco jsem do pytle bušil hlava nehlava. Líbí se mi, kde se nacházím ve svém profesním životě.

To, co jsem dokázal se svými penězi, ze mě udělalo toho, kým jsem dnes. To a nekončící podpora mého nejlepšího přítele, ze kterého je teď můj obchodní partner. Vyrůstali jsme spolu, narukovali spolu do armády a pak z ní odešli, abychom společně dělali dobré věci.

Je to můj osobní život, co se blíží k bodu, z něhož není návratu. Pracovat, dokud můj mozek není příjemně otupělý, každou noc ošukat jednu nebo dvě různé ženy a pak jít domů do svého prázdného apartmánu. Je to osamělá existence. Existence, kterou si vnucuju sám.

Ačkoli život, který teď vedu, není to, jak jsem si svůj život představoval jako teenager. Tehdy jsem nikdy nepřemýšlel víc než na pár dní dopředu. Alespoň do chvíle, než jsem narukoval do armády, abych se dostal co nejdál od svého otce a ducha své matky.

Přemýšlel jsem o randění, jako že bych s někým randil vážně, ale vždycky se mi připomene, jak skončil můj poslední vztah. Ta sračka už se nikdy nezopakuje. Nerandím. Beru ženy ven, dopřeju jim příjemný čas a pak je šukám, dokud nekřičí moje jméno. Pak je nechám v jejich postelích, aby se z toho vyspaly, zatímco já jedu domů.

Někdy, když sedím sám ve tmě svého obýváku, si říkám, že jsem hrozná lidská bytost. To, co těm ženám dělám, je špatné, ale ony vědí, do čeho jdou, když souhlasí, že si se mnou vyjdou. Sakra, většina z nich mě o pozornost prakticky prosí.

S vyčištěnou hlavou vidím, že jsem ten boxovací pytel úplně zničil. Zamířím do šatny, abych se osprchoval, a pak nechám na Wilderově stole šek na zaplacení toho pytle. Cesta zpátky do centra do mého apartmánu je dlouhá, ale ještě víc mi pročistí hlavu.

Když dorazím do kanceláře, je skoro devět ráno. Moje husté černé vlasy jsou trochu rozcuchané, ale mně se to tak líbí. Na sobě mám námořnicky modrý oblek a pod ním bílou košili na knoflíčky, bez kravaty.

Moje sekretářka mě přivítá s úsměvem a mně neunikne ten chtíč v jejích očích.

„Pozastavte mé hovory, dokud nedorazí Caleb, pak ho pošlete ke mně do kanceláře.“

„Ano, pane.“

Posledních pár dní bylo hektických, protože jsme začali prošetřovat náš další podnikatelský záměr. Rozhodli jsme se koupit nemocnici, ale ta, kterou chceme, se nachází ve vážné finanční krizi. Máme plán, jak se z toho dostat, ale její majitel se s námi zdráhá setkat. Čas ho zlomí. Kolik času bude trvat, než tomu muži dojde, že vlastní potápějící se loď? Pokud nás neopustí štěstí, ten starý muž se smíří s realitou spíš dříve než později.

Podívám se z okna své kanceláře směrem k výtahům, abych zjistil, jestli už Caleb dorazil. Pořád jsem rád, že jsem ty kanceláře nechal přebudovat, když jsem je koupil. Jak to tak je, celé nejvyšší patro budovy patří mně. Tedy mně a mému nejlepšímu příteli Calebovi. V&T Developments je název naší společnosti, název, na kterém nám trvalo asi rok, než jsme se shodli, ale posledních pět let nám funguje skvěle.

„Tak jo, členové správní rady z Providence General volali. Jsou ochotní zasednout k jednání,“ říká Caleb, když vstoupí do mé kanceláře.

Caleb má na sobě tmavě šedý oblek s jemným proužkem, vlasy pořád ostříhané na toho vojenského ježka, kterého má tak rád, a jeho hnědé oči zírají na složku v mých rukách. Vím, na co čeká, ale ještě jsem se nerozhodl, co uděláme, jestli odmítnou prodat.

Nabízíme odkup nemocnice, která kdysi mívala ty nejprestižnější programy pro veterány na západním pobřeží, ale v posledních letech si prošla těžkým obdobím. V&T Developments vlastní a financuje mnoho programů na pomoc válečným veteránům. Vlastníme výrobní společnosti, které se specializují na umělé končetiny pro válečné veterány. Společnosti, které se snaží zajistit bydlení pro ty veterány, kteří přišli o domov, když bojovali ve válkách za svou zemi.

Když jsem slyšel o programu ve Všeobecné nemocnici Providence, věděl jsem, že to je ono.

Program, který jsme hledali. Do jejich programu kdysi jezdili pacienti z celé země. Kdysi byl považován za špičku v pomoci zraněným veteránům s návratem do života. Pak nemocnice udělala několik příšerných investic a začala programu omezovat financování.

Přemýšlel jsem o tom, že bych ten program prostě jen financoval, ale Caleb podotkl, že bychom měli větší kontrolu, kdybychom tu nemocnici prostě koupili celou. Takže teď tu zírám na složku ve své ruce a ještě nejsem připravený ji otevřít, abych viděl čísla, která mi ukážou, jak špatně na tom Providence General finančně ve skutečnosti je. Dali nám kopii svých záznamů za poslední rok, ale já chtěl mít hlubší přehled o tom, jak utráceli své peníze.

„Je to horší, nebo lepší, než jsme čekali?“ zeptám se Caleba.

„Otevři tu složku a zjistíš to,“ odpoví. Posadí se do jednoho z naditých kancelářských křesel před mým stolem.

Zasténám a udělám, co mi řekl. Otevřu složku a rychle přelétnu stránky. Nemocnice si vede hůř, než se čekalo. S několika zásadními změnami jsem si jistý, že by se dala znovu oživit a vrátit tam, kde bývala. Co mě znepokojuje nejvíc, je program pro veterány. Některá čísla v této složce neodpovídají tomu, co nám původně dali. Ty nesrovnalosti mě děsí. Tisíce dolarů, o kterých se tvrdilo, že šly do programu, nešly tam, kam tvrdili.

Kam se poděly?

To bude potřeba zjistit. Zavolám svému příteli Jaxovi. Je to firemní vyšetřovatel. Chci vědět, co se dělo s těmi prostředky, než Providence General koupíme. Chci mít čisté účetnictví, než pokročíme dál.

„Zavolej Jaxovi, potřebujeme, aby se podíval na zoubek těmhle nesrovnalostem,“ řeknu Calebovi, zatímco zavírám složku.

„Už na tom dělám. Poslal jsem mu e-mailem kopii obou složek, které nám dali, a sdělil mu naše obavy. Nasral se a řekl, že se nám na to podívá blíž. Měl by se nám ozvat ještě dnes. Můžeme začít jednat o koupi nemocnice, zatímco budeme čekat na jeho hovor,“ říká Caleb.

„Proč se vůbec obtěžuju dávat ti návrhy, když jsi vždycky o jeden nebo dva kroky přede mnou?“ zeptám se ho.

„To taky nikdy nepochopím. Budou tu zítra ve dvě odpoledne,“ říká. Pak se zvedne ze sedadla. „Půjdu sehnat něco k obědu, pak můžeme začít plánovat naši strategii.“

Někdy mě můj nejlepší přítel zná lépe než já sám sebe. Dovolil jsem jen jednomu dalšímu člověku, aby se ke mně dostal tak blízko. Ne, zastav se, touhle cestou se nevydávej, říkám si. Teď není čas ponořit se do vzpomínek. Musím si připravit poznámky na schůzku. Kdo by si pomyslel, že se ze vzteklého teenagera stanu válkou znaveným vojákem a pak bohatým obchodním ředitelem?

Sakra, já to teda rozhodně nikdy nečekal, že můj život dopadne takhle.

Setřesu ty myšlenky ve chvíli, kdy uslyším cinknutí výtahu, které signalizuje Calebův návrat s obědem. Popadnu složky a své poznámky a následuju Caleba do jeho kanceláře. Během oběda diskutujeme o našem herním plánu.

„Myslíš, že je přesvědčíme, aby prodali?“ ptá se Caleb.

Pro kohokoliv jiného by vypadal klidně, ale já ho dobře znám. Cukání levé nohy, když si pod stolem podupává. Je nervózní z toho, že se správní rada nemocnice rozhodne neprodat. Chápu jeho nervozitu, protože sdílím stejné myšlenky.

Je tolik dobrého, co bychom touhle akvizicí mohli pro naše kolegy veterány udělat. Ano, mohli jsme koupit jen ten program pro veterány. Caleb má ale pravdu. Budeme mít mnohem větší kontrolu nad tím, co se s programem stane, když budeme tu nemocnici vlastnit. Už v samotných základech Providence General je potřeba provést reformu.

Mají problém s peněžními toky, víc peněz odchází, než přichází. Jak to vypadá teď, tak pokud se neudělá něco hned, do konce roku stěží zůstanou v provozu. S Calebem máme plán, jak v Providence General uvést věci na pravou míru. Naneštěstí to všechno závisí na jednom starém muži, jeho synovi a zbytku správní rady. Doufám, že Jax najde něco, co nám dá do ruky trumf. Mám pocit, že ve financích Providence General se toho děje víc, než ví i ten starý muž.

„Myslím, že Jax najde něco, co můžeme použít, abychom je přesvědčili v náš prospěch.“

„Co tě k tomu vede?“

„Odliv finančních prostředků dalece přesahuje to, co by mělo být u nemocnice takové velikosti běžné. Se všemi programy, které provozuje, by měli být hluboko v černých číslech. Nemluvě o tom, kolik charitativních akcí ročně pořádají, aby na ty programy získali peníze. Ty peníze jdou někam, kam by neměly.“

„Myslel jsem si to samé, když jsem si tu zprávu četl. Uvažoval jsem, že to na té schůzce použiju, abych jim otevřel oči.“

„Ne, s touhle kartou počkejme, dokud neuslyšíme Jaxe. Chci konkrétní důkaz své teorie, než to proti nim použiju.“

Se smíchem kroutím hlavou nad vtipem, který Caleb pronesl o bohatých starcích. Zbytek dopoledne strávíme procházením našeho plánu. Vyladili jsme si poznámky, cíle a první priority. Ani jeden z nás neví o vedení nemocnice vůbec nic. Známe lidi, kteří to vědí a kteří jsou připraveni nám pomoci, pokud prodej klapne.

Prosím, ať stojí štěstí na naší straně.