(***Elara***)

Některé dny si připadám jako robot. Vstanu, obléknu se a pak udělám snídani pro svou dceru. Pak ji odvezu do školy, jedu do nemocnice, kde pracuji, a zbytek dne trávím s nemocnými nebo zraněnými dětmi. Svou práci miluju. Je to kariéra, o které jsem snila od třinácti let.

Nicméně, jsou to dny jako ten dnešní, kdy si prostě připadám... zaseknutá.

Když odcházím z operačního sálu, drží se mých zelených sesterských šatů pach antiseptika. Požádali mě, abych asistovala při urgentní apendektomii u osmileté holčičky. Ta dívka přijela se svou rodinou včera pozdě večer na pohotovost s žádostí o pomoc od bolesti. Pohotovost byla zavalená pacienty, takže holčička ležela hodiny v bolestech, než ji mohl vidět lékař.

Teď toužím po jediném – osprchovat se, převléknout se zpátky do svého normálního oblečení a jít domů dohnat tolik potřebný spánek. Místo toho se vracím zpět do své kanceláře, abych vyřídila pár telefonátů. Moji matku zklamalo, že naši schůzku překládám už popáté za sebou. Upřímně se divím, že už na to není zvyklá.

„Doktorko Sterlingová, máte chvilku?“

Ohlédnu se přes rameno, zatímco čekám na výtah. Míří ke mně vysoký muž, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkala. Podle obleku, který má na sobě, a manilové obálky přitisknuté k jeho aktovce mohu jen hádat, že je to právník. Něco na tomhle muži mi nesedí.

„Co pro vás mohu udělat? Jste příbuzný některého mého pacienta?“ zeptám se. Pak se natáhnu a stisknu tlačítko na přivolání výtahu.

„Je tady někde místo, kde si můžeme promluvit v soukromí?“

Bez toho, abych mu odpověděla, naskočím do výtahu, jakmile se dveře otevřou. Následuje mě, ale než řekne cokoli dalšího, počká, dokud se dveře nezavřou. Být s ním sama ve výtahu mi nahání husí kůži, ale vím, že už nemám na vybranou.

„Jmenuji se Xavier Pierce a zastupuji Juliana...“

Než vůbec stihne dokončit větu, zvednu ruku, abych ho umlčela. Vytáhnu z kapsy telefon a pak stisknu tlačítko, abych zavolala své právničce. Ještě než to tlačítko stihnu zmáčknout, chytne mě za ruku, aby mě zastavil. Jeho pohyb způsobí, že mi telefon vypadne z ruky.

Oči se mu rozšíří, když přístroj dopadne na podlahu a roztříští se. „Můj bože, hrozně se omlouvám. Jen potřebuji, abyste mě vyslechla. Koupím vám nový telefon.“

„Poslouchejte mě dobře, pane Pierci, protože tohle řeknu jen jednou. Nezajímá mě, kdo jste, ale řeknu vám, co máte vyřídit svému klientovi. Zavolejte mé právničce. Tímto jsme skončili.“

Když se dveře otevřou, vystoupím z výtahu a zamířím ke své kanceláři. Xavier mě sleduje, jak spěchám ke dveřím. Pořád mele o tom, jak mu jeho klient nařídil, aby se mnou promluvil. Ignoruju ho, dokud nedojdeme k mým zavřeným dveřím.

„Máte dvě možnosti, pane Pierci. Tou první je, že odejdete sám od sebe a předáte můj vzkaz svému klientovi. Nebo mě můžete dál obtěžovat na mém pracovišti, což mě donutí zavolat ochranku, aby vás z budovy vyvedla. Vašemu klientovi bylo několikrát řečeno, že jakákoli další komunikace mezi námi musí probíhat prostřednictvím našich právníků. Prosím, zmiňte se mu o tom, až s ním budete mluvit.“

Otočím se na podpatku, abych otevřela dveře, a pak mu je bleskově zavřu před nosem, když se mě snaží následovat dovnitř. Rychlými kroky dojdu ke stolu a popadnu pevnou linku. Zavolám dolů na ochranku k recepci a nahlásím jméno a popis toho právníka.

Telefon zvedne Marshall, náš velitel ochranky. Ujišťuje mě, že Pierce doprovodí mimo pozemek nemocnice s varováním, aby se už nevracel, pokud nepůjde o lékařskou pohotovost. Poděkuji mu a zavěsím, abych udělala další telefonát. Tentokrát své právničce Isadoře Flynnové.

Když to zvedne její sekretář, informuje mě, že je na schůzce s novým klientem. Řeknu mu, co se stalo, a on mě ujistí, že mi zavolá, jakmile bude mít čas. Zavěsím telefon a svalím se do křesla.

Když jsem doktorka, jeden by si pomyslel, že budu zvyklá na jednání s právníky. Nicméně jsem neměla tolik setkání s nespokojenými pacienty, která by vyžadovala jejich zapojení. Zachránila jsem, zlepšila život a pomohla mnohem více dětem a jejich rodinám, než kolik jsem jich ztratila.

Moje pediatrická praxe funguje teprve rok. O dva roky dříve, než bylo v plánu. Normálně bych musela projít čtyřmi lety rezidentury, ale ty poslední dva roky jsem přeskočila, když mi tu nabídli pozici vedoucí pediatrického oddělení. Až poté, co jsem tu pozici přijala, jsem zjistila, že za to tahal za nitky můj otec.

Část mě chtěla skončit, ale zůstala jsem kvůli jedné holčičce. Moje druhá pacientka, Sophie, přijela do nemocnice s těžkou popáleninou na noze. Po jejím vyšetření jsem našla důkazy o zneužívání. Mnoho zhojených zlomenin, což by ve většině případů u dítěte v jejím věku nemuselo být alarmující, ale šlo o povahu těch zranění.

Sophie ve mně na něco zabrnkala. Na něco, co dokázal jen jeden další člověk v mém životě. Zůstala jsem v Providence General kvůli ní a vzpomínkám na minulost. Upřímně řečeno, zůstala jsem i kvůli sobě. Tohle byl vždycky můj sen.

Teď tenhle sen pošpiňuje můj exmanžel z nejhorších nočních můr. Naše manželství bylo chybou od chvíle, kdy jsem souhlasila, že si ho vezmu. Kdybych o jeho sklonech k násilí věděla předtím, než jsme se vzali, utekla bych.

Dřív jsem svůj život milovala. Mám úžasnou práci, krásný domov a dceru, která mě každý den naplňuje hrdostí. A přesto v mém životě něco chybí. Můj exmanžel byl despotický kretén a mně nechybí facky, rány pěstí nebo kopance pokaždé, když jsem ho něčím rozzlobila.

Nikdy mě nemiloval. Ne tak, jak jsem potřebovala být milována. Potřebuju takový druh lásky, který jsem kdysi měla, ale už dávno ztratila. Načasování bylo špatné, ale ta láska byla skutečná. Ten pocit mi chybí.

Vyzvánění mého telefonu mě přinutí vzhlédnout k hodinám na zdi naproti mému stolu. Od chvíle, kdy jsem si sedla, uplynulo třicet minut. Zvednu telefon a slyším Isadoru, jak něco ťuká do počítače.

„Elaro, právě jsem dotelefonovala s Julianovým právníkem. Hluboce se omlouvá, že se Pierce ukázal v nemocnici. Ten horlivý muž zjevně nedostal zprávu, že všechno má jít nejprve přes mě.“ Isadořin hlas je klidný, jak přechází rovnou k věci.

„Náš rozvod je uzavřený. O čem by se dalo ještě diskutovat?“

„Julian žije v bludu, že dostane dům. Chce vědět, kdy se odstěhuješ.“

„Ten dům mi darovali rodiče. Je vedený jen na mé jméno. V předmanželské smlouvě také stálo, že v případě rozvodu na něj nebude mít žádný nárok.“

„Neříkáš mi nic nového. Má to v rozvodových papírech, které předpokládám ani nečetl. Tohle všechno jsem řekla jeho novému právníkovi. Bylo trochu smutné vidět, že Penskyho vyhodil. Na toho malého hajzlíka už jsem si začínala zvykat.“

Zasměju se jejímu přesnému popisu Alberta Penskyho. Ten člověk ve mně vždycky vyvolával pocit, že se musím osprchovat ve vařící vodě poté, co jsem s ním byla ve stejné místnosti. Na padesátníka byl taky dost nezralý. Choval se jako přehnaně oprávněný kluk z bratrstva, co je ještě na vysoké.

Hádám, že vrána k vráně sedá. Koneckonců, najal si ho Julian.

„Takže jsi je usměrnila? Budou mě v práci ještě otravovat?“

„Jeho právník musel najít papírování, aby si to potvrdil, což měl udělat, než ten případ vůbec vzal. Když mi zavolal zpátky, znovu se omluvil a pak mi řekl, že Juliana jako klienta pustil k vodě.“

„No, to je alespoň malé plus pro nás. Můžeš se prosím ujistit, že všechno na mé straně týkající se domu, mého auta a svěřeneckého fondu pro Isoldu je naprosto mimo jeho dosah?“

„Už se stalo. Nemá na nic z toho žádný zákonný nárok, protože to všechno bylo založeno ještě předtím, než jste se vzali. Jasně jsme to vymezili v předmanželské smlouvě, kterou podepsal. Nemá žádný případ, díky kterému by k tomu získal přístup.“

„Děkuji ti, že ses mi ozvala, Izzy. A taky děkuji, že jako vždy děláš maximum nad rámec svých povinností.“

„Je to moje práce, Elaro. Kromě toho jsi pro mě víc než jen klientka a ty to víš.“

Má pravdu.

Pípání mého pageru v kapse mě přiměje ukončit hovor dřív, než jsem měla v plánu. Podívám se na číslo na displeji, popadnu stetoskop a náhradní mobil a pak spěchám k výtahu, abych se vrátila na pohotovost. Zatímco výtah klesá, přendám si SIM kartu ze svého rozbitého telefonu do toho náhradního.

Zavolám matce a zeptám se, jestli by mohla vyzvednout Isoldu ze školy, a pak jí řeknu, že se stavím cestou domů. Dostanu očekávanou nálož pocitů viny za to, že jsem zrušila náš oběd, ale s mou prosbou nakonec souhlasí. Moje matka si nikdy nenechala ujít příležitost strávit čas se svou vnučkou.

Co jsem ovšem nečekala, když jsem dorazila k rodičům, bylo, že uvidím svého bratra Nathaniela vycházet z domu zrovna ve chvíli, kdy jsem zastavila. Nathaniel žije v New Yorku se svou ženou, která buď zůstala uvnitř, nebo na tenhle výlet nejela. Co ho přivedlo do Kalifornie?

„Teda, na tebe je vážně pohled pro bohy,“ zeptám se ho, když vystupuju z auta.

Výraz na jeho tváři, když mě uvidí, je na okamžik šťastný. Pak se ale zamračí a podívá se jinam. To u Nathaniela nevěstí nic dobrého. Znamená to, že ho něco trápí. To, že přiletěl do Kalifornie, aby navštívil naše rodiče, znamená, že ať už ho trápí cokoli, je to vážné.

„Ahoj, co se děje, Nathanieli?“ dojdu k němu, zatímco stojí na místě jako přikovaný a zírá do země.

„S Cordelií se rozvádíme.“

To je prohlášení, které bych od něj nikdy nečekala. S Cordelií se poznal, když byl na vysoké. Randili spolu celou dobu na škole, na rok se rozešli a pak se dali zase dohromady. Když se vzali, byl to nejšťastnější den jejich života. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Co se stalo? Myslela jsem, že je mezi vámi všechno v pořádku. Cordelie zněla tak šťastně, když jsem s ní minulý týden mluvila. A co to miminko?“

„Jestli si o tomhle vy dva hodláte povídat, doporučuji vám jít dovnitř, ať sousedi nevědí o našich záležitostech,“ ozve se matčin hlas z otevřených vstupních dveří.

Chraň bůh, co by si tak sousedé pomysleli o našem rodinném dramatu!

Nathaniel na mě zavrtí hlavou. „Můžeme se sejít u tebe, až vyzvedneš Isoldu?“

„Ano, můžeš si vzít pokoj pro hosty, místo abys spal v hotelu, jak vím, že určitě plánuješ.“

Přikývne a pak zamíří ke svému autu. Uslyším tiché vzlyknutí a pak pár vybraných slovíček, když nasedá do svého auta z půjčovny. V hlavě se mi rojí myšlenky a snažím se přijít na to, co se mohlo mému silnému, stoickému staršímu bratrovi stát, že má na krajíčku.

Aniž bych čekala, až mě matka znovu zavolá dovnitř, jdu ke dveřím. Slyším Isoldin smích rozléhající se chodbou. Ignoruji matčino nazlobené mračení a zamířím do kuchyně, odkud slyším Isoldu, jak si povídá s otcem. Jeho hlas mi připomíná všechny ty chvíle z dětství, kdy seděl v kuchyni a luštil křížovky během svých vzácných dnů volna.

Když mě uvidí, poznám, že to, co Nathaniel chtěl sdělit, nebyla dobrá zpráva. Jeho oči vypadají smutně, ale usměje se, když Isolda zrovna zahlásí nějaký vtip. Budu si muset počkat až na večer, abych ze svého bratra dostala pravdu.

Zachytím pohled, který můj otec vrhá na matčina záda, zatímco ona vaří čaj. Láska, která mu září z očí, když se na ni podívá, je něco, co jsem na vlastní kůži zažila jen jednou. Přinutí mě to pohlédnout zpět na mou dceru, která pokládá karty na stůl a zalyká se smíchem.

Isolda je věrnou kopií svého otce. Silase Vance. Pokaždé, když se jí podívám do očí, vidím je na jiné tváři. Na tváři mladého muže na prahu proměny ve vojáka. Ta tvář se mi v noci stále vkrada do snů.

Tohle dávné léto mě dodnes pronásleduje. Pokaždé, když se podívám na svou dceru, ptám se sama sebe, kde právě je. Je v bezpečí? Je šťastný? Myslí na mě tak, jak já myslím na něj? S touhou, nejen po minulosti, ale i po tom, co mohlo být, kdyby se věci vyvinuly jinak.

Co mu řeknu, až se znovu potkáme? Padnu mu do náruče, jako by žádný čas neuběhl? Dvanáct let je dlouhá doba na to, aby vám někdo chyběl. Dvanáct let je dlouhá doba na to, cítit stále ten samý příval lásky, když na něj pomyslím. Lásky, o které jsem si myslela, že s přibývajícím věkem postupně vybledne.

S plynoucím časem to bylo jen silnější. Chybí mi tak moc, až to bolí. Snažila jsem se ho hledat přes kontakty mého otce v armádě. Nic z mého pátrání ale nikdy nevzešlo. Možná je teď ten správný čas pokusit se ho najít trochu víc. Když už ne kvůli mně, tak aspoň kvůli dítěti, které jsme společně stvořili.

Dítěti, které mě překvapilo a změnilo můj svět k lepšímu. Bylo počato z lásky, kdy na celém světě nezáleželo na ničem jiném než na mně a na něm. Během léta plného poznávání, rodící se romance a začátku lásky tak čisté a sladké, že jsem na ni nikdy nedokázala zapomenout.

Ani na něj bych nedokázala nikdy zapomenout.

Isolda je mým věčným spojením s mojí jedinou opravdovou láskou. Otcem, kterého ještě nepotkala, protože netuším, kde teď je. Otcem, o kterého jsem ji připravila. Co si o mně pomyslí, jestli se ještě někdy potkáme?

Silasi, lásko moje, kde jsi?

Prosím, vrať se ke mně.

Chybíš mi.

Nikdy jsem tě nepřestala milovat.