(***Elara***)

„Ne, Isoldo, na ten charitativní večírek jít nemůžeš. Už jsem ti to říkala, nebudou tam žádné děti,“ říkám jí.

Isolda na mě jen zírá těma svýma zelenýma očima barvy moře. Proč musela podědit oči po něm? Myslím, že kdyby mi byla vzhledově víc podobná, sledovat ji vyrůstat by pro mě nebylo tak těžké. Když se na mě skrz mou dceru dívají Silasovy oči, někdy mě to vážně drtí.

„Mami, nepotřebuju, aby mě Piper pořád hlídala. Jsem dost stará na to, abych zůstala doma sama, zatímco se půjdeš bavit s bohatými doktory.“ Isolda po mně vrhá naštvané pohledy. Dupne nohou, překříží paže na hrudi a jen na mě zírá.

„Isoldo, o tomhle už jsme spolu mluvily. Mám povinnosti mimo tento dům a ty se občas kříží s tím, co bys chtěla ty.“

„Chci jít do kina nebo jít s tebou na ten večírek.“

Sevřu si kořen nosu a povzdechnu si. Zasekly jsme se ve stejné hádce od chvíle, co přišla ze školy. Moje odpověď se nezměnila, ale ona i tak neustále tlačí na pilu. Chci na tenhle večer zpátky svou milou dceru s dobrou povahou, ne tuhle naštvanou divošku.

Ještě jednou se na mě podívá, pak vběhne do svého pokoje a práskne dveřmi. Přejedu pohledem Piper a pak v klidu vyjdu po schodech nahoru, abych se postavila svému naštvanému dítěti. Začínám z ní být každou minutu víc a víc frustrovaná.

Tohle je upoutávka na přicházející pubertální léta. Už teď z toho cítím bolesti hlavy. V jedenácti letech začíná být Isolda pěkné číslo. Vím, že nic ze své kuráže a vzdorovité povahy nemá po mně. Jednou jsem se zachovala vzdorovitě a výsledkem je ona. Za nic na světě bych to ale neměnila.

Ale panečku, kvůli dnům jako je ten dnešní, mám chuť poslat své dítě k mému dědečkovi. Ten si od ní nenechá líbit žádné blbosti a donutí ji poslouchat. Isolda rozhodně není hrozné dítě, ale o večerech, kdy se má práce kříží s jejími plány, se se mnou hádá zuby nehty. Dnes večer ale neustoupím.

Dnešní večírek se pořádá ve prospěch zraněných veteránů a já tam jdu s přítelkyní, která sloužila jako armádní zdravotní sestra. Isolda se prostě bude muset naučit, že nemůžu vždycky vynechat takové akce jen proto, že má zrovna záchvat vzteku. Narovnám se a pohlédnu na ni s chladem v očích. Nesnáším být za zlou a ona to ví.

Můj exmanžel nikdy nebyl dobrý otec, ale předstíral to do chvíle, než se stal nevěrníkem, který spal s naší účetní. Pak se stal tím kreténským rodičem, co prohlásil, že jelikož Isolda není jeho biologické dítě, nevidí po rozvodu důvod, proč by se s ní měl stýkat. Ze začátku to Isoldu těžce zasáhlo. Julian byl jediný otec, kterého kdy poznala.

Částečně to byla i moje chyba za to, že jsem se víc nesnažila Silase najít. Omlouvám to tehdejší hloupou a nevinnou pubertou. Kdo by k čertu věděl, že v osmnácti skončím těhotná? Já tedy ne. Používali jsme ochranu, nebo aspoň většinu času. Sakra, byli jsme prostě pitomci.

Otevřu dveře do Isoldina pokoje a podívám se na ni. Sedí na posteli a zírá na dveře. Její pohled se změní v naštvané mračení, když přejedu očima z ní na dveře.

„Jaké máme v tomto domě pravidlo ohledně dveří?“

„Nepráskat jimi,“ zamumlá.

„Správně. Takže, vzhledem k tomu, že si myslíš, že je v pořádku porušovat pravidla a házet záchvaty, poneseš za to následky. Řeknu Piper, že dnešní večer pro tebe platí zákaz videoher. Můžeš se dívat na filmy nebo hrát deskové hry.“

„Chci, abys udělala to, cos slíbila.“

„Neslíbila jsem ti, že tě vezmu do kina, Isoldo. Řekla jsem, že bychom mohly jít, pokud mi do toho nevlítne nic pracovního. Nikdy jsem neřekla, že půjdeme dnes večer.“

„Ale říkala jsi,“ utichne, když zvednu ruku v gestu zastavení.

„Dobře, podívej, vím, že chceš, abych zůstala doma, abychom se mohly jít podívat na ten film, který jsi tak chtěla vidět. Je mi líto, že nemůžeme, ale o tomhle večírku víš už měsíc. Tohle je něco, na čem mi vášnivě záleží a nevynechám to jen proto, že tu teď děláš scény,“ říkám jí.

„Ale slíbila jsi, že se na něj půjdeme podívat,“ křičí na mě Isolda.

„Neslíbila a ty to víš. Půjdeme o víkendu. Zkus na mě ještě jednou takhle zařvat a nepůjdeme na něj vůbec. Budou to hrát v kinech ještě několik měsíců, máme spoustu času. A teď, nechci od tebe už slyšet žádné odmlouvání.“ Dívám se na ni ve chvíli, kdy otevírá pusu k dalším stížnostem, ale prozíravě je protentokrát spolkne.

Odejdu z jejího pokoje, abych se mohla obléct. Být svobodnou matkou je občas pěkná osina v zadku, ale svou dceru miluju a snažím se udělat maximum pro to, abych jí dala všechno, co můžu. Tedy alespoň v rámci možností.

Naposledy se na sebe podívám do velkého zrcadla přes celou stěnu. Stáhnu si své kaštanové vlasy dozadu do francouzského copu a kolem obličeje mi unikají volné kudrny. Šaty, co mám na sobě, jsou přiléhavější, než by se mi líbilo, ale jejich bledě modrá skvěle ladí k mé pleti. Mají vršek řešený za krk a sukně spadá v hladké linii saténu dolů. Připadám si na ten charitativní večírek trochu přestrojeně, ale vím, že se tam objeví spousta žen ustrojených mnohem luxusněji.

Většina z nich se tam bude pokoušet ulovit bohatého manžela, ovšem tím, že už jsem jednou vdaná byla, já o nic, co se byť jen vzdáleně podobá vztahu, vůbec nestojím. Zastavím se v herně, abych se rozloučila s holkami, a pak vyrazím z domu vyzvednout svou přítelkyni Beatrice. Ty šaty vybírala ona, takže si je dnes musím vzít.

„Ty šaty ti padnou naprosto úžasně. Přesně, jak jsem si myslela,“ řekne Beatrice, když otevře dveře do svého bytu.

Usměju se na ni a vejdu dovnitř. Zpraví mě o tom, že už je skoro hotová a potrvá to jen dalších pár minut. Její byt je vymalován jasnými barvami a otevřený prostor způsobuje, že vypadá o dost větší, než ve skutečnosti je. V celém obýváku má rostliny, aby budil dojem vnitřní zahrady.

Byt Beatrice odráží její vlastní osobnost. Zářivý a veselý, a přitom stojící pevně nohama na zemi. Zatímco se dočesává, čekám na pohovce s jejím kocourem Leroyem. Svěřím se jí o postoji, který Isolda opět předvádí.

Když vyjde zpátky, moje tvář se roztáhne do širokého úsměvu. Smaragdově zelené saténové šaty obepínají její křivky a jsou krátké. Zářivě rudé vlasy jí volně splývají po zádech. Moje nejlepší kamarádka je naprostá kočka.

„Chystáš se dnes v noci na lov?“ zeptám se, zatímco sahá po své kabelce.

„Já jsem vždycky na lovu, ale dnes chci jen tančit a užít si to. O hledání přítele popřemýšlím zase jiný večer.“

„Jednoho dne najdeš Pana Božského namísto Pana Playboye,“ řeknu jí s jemným úsměvem. Na okamžik vypadá smutně, tak ji pevně obejmu. „Tak, pojďme si tenhle večer užít a mít to za sebou, abych se mohla vrátit domů ke svému náladovému dítěti.“

O hodinu později vstupujeme s Beatrice do sálu ve velkém hotelu, kde se večírek koná. Z reproduktorů hraje vážná hudba, lidé se procházejí se sklenkami vína v ruce, ale můj úsměv o pět minut později rychle pohasne, jakmile zaslechnu pisklavý smích mé ex-účetní. Tak to bude ještě o dost horší, než jsem si představovala.

„Chceš, abych jí pak dala pěstí?“ zeptá se mě Beatrice.

Zasměju se a zavrtím hlavou. „Ne, ji zvládnu. Dělá mi starosti Julian. Běž se bavit, Beo, budu v pohodě.“

Beatrice mě obejme a vyrazí si najít tanečního partnera. Nechá mě samotnou sledovat, jak Sienna flirtuje s nějakým vojákem v uniformě. Je mi jí líto, až ji Julian spatří. Už zažila jeho vztek? Už ji začal mlátit? Pro její dobro doufám, že ne, ale vím, že pokud s ním zůstane dostatečně dlouho, k tomuto bodu stejně dospěje.

Julian umí lidem svou pravou tvář znamenitě skrývat. Mě blbnul celou hlavu hned první rok našeho manželství. Pak mě, hned co jsem si oblékla poprvé něco, co se mu nelíbilo, nebo když jsem mu špatně složila prádlo, seznámil se svým hněvem. Dva roky jsem zakrývala modřiny, dokud jsem nenašla odvahu podat žádost o rozvod. Dva dny na to jsem ho přistihla v posteli se Siennou. Následoval soudní zákaz přiblížení a bleskový rozvod.

Cizoložství stálo v předmanželské smlouvě a k smrti ho to vytočilo, když ode mě nic nedostal. Během rozvodu jsem se dozvěděla, že se Siennou spal víc než rok. Tříleté manželství v háji. Den, kdy se uzavřel náš rozvod, byl ten den, kdy mě Julian uhodil naposledy.

Strávil šest měsíců ve vězení za napadení, ale pokusil se mi ublížit znovu, takže ho teď propustili na kauci a čeká ho soudní stání ohledně tohoto incidentu. Do té doby na něj mám vydaný permanentní zákaz přiblížení. Navždy budu vděčná, že nikdy neublížil Isoldě. Svoji stinnou stránku před mou dcerou ukryl velice dobře.

Pokud je tu dnes večer, nesmí se ke mně přiblížit na sto yardů. Rozhodnu se, že bude dobré to raději zmínit nějakému členovi ochranky, ale ve stejnou chvíli se mi ruka pevně zaryje do ramene a strhne mě dozadu za mohutný mramorový sloup. Podle kolínské okamžitě vím, kdo to je. Julian Reed, ta nejhorší chyba, kterou jsem kdy udělala.

„Ty šaty jsou ti moc těsné, Laro,“ zavrčí Julian u mého ucha, těsně předtím, než si mě k sobě otočí. „Co jsem ti o tom říkal? Až se vrátíme domů, budu ti to muset připomenout.“

Je opilý. Fantastické. Mimoto, tuhle přezdívku nesnáším.

„Porušuješ soudní zákaz přiblížení, Juliane.“

„Ani náhodou. Jsi moje žena a žádný kus papíru ani žádný soudce mi nebude říkat kdy, kde nebo jak s tebou můžu mluvit.“ V opilosti poslední slova spíše srmblá a upře na mě vražedný pohled.

Ve chvíli, kdy mě pohltí panika, se začnu rozhlížet. Jsme ve vestibulu úplně sami, což je děsivé. Bráním se, když si mě k tělu přitiskne ještě blíž. Táhne z něj alkohol. Nakrčím nos, čímž ho naštvu o dost víc.

„Pohoršuju tě snad?“ zavrčí na mě a natlačí hlavu blíž k mé tváři. „Když jsem tě píchal, vydávala jsi ty nejvíc sexy zvuky.“

Ach, to tedy ano. Smrdí ti z pusy a tvoje dotyky mě nutí ke zvracení. S tímhle hlupákem jsem většinu orgasmů předstírala. Co jsem na tom muži kdy viděla?

„Pusť mě,“ procedím skrz zuby.

„Jsi moje manželka, Laro. Až budeme doma, předvedu ti, co se mnou dělají ty tvoje šaty právě teď.“

Fuj! Tam už jsem byla, to už jsme dělali, a o reprízu nestojím. Tři roky strašného sexu stačily bohatě. Misionář Julian, tak jsem mu v duchu říkala. Žádné jiné polohy nepřicházely v úvahu.

„Juliane, my už nejsme svoji. Sundej ze mě ruce, teď hned, a já nebudu křičet. Přece si pamatuješ, že ke mně máš zakázáno se vůbec přiblížit, že ano?“ zeptám se. Bráním se, abych uvolnila jeho ruku ze svého ramene.

To způsobí jen to, že stisk ještě zesílí a přitiskne mě na sebe blíž. Z toho, jak mu táhne z úst vodka, je mi na zvracení. „Vždycky budeš moje, vždycky. Žádný soudce to nezmění. Jsi moje, Laro, jen moje.“

„To ani náhodou. Pusť mě teď hned,“ vyštěknu na něj.

„Nezáleží na tom, jak moc to popíráš, jsi do mě pořád zamilovaná. Můžu ti odpustit, že jsi na mě podala to obvinění. Můžeme zapomenout, že se to vůbec někdy stalo.“ Hlas měl klidný, zatímco prosil, ale v jeho očích se objevila zlomyslnost.

Bránila jsem se jeho držení a díkybohu byl opilý do té míry, že už mě nebyl schopný udržet v sevření. Ustoupím od něj, jeho tvář mezitím nabrala výraz, který znám víc než dobře. Natáhl se a ruku mi zachytil pevným sevřením, tak rychle, že mi mělo docvaknout, že to udělá.

„Jsi jen ubohá výmluva na muže, Juliane. Nemiluju tě. Jestli chceš pravdu, nikdy jsem tě nemilovala. Takže dej ze mě pryč tu svou zasranou ruku, nebo začnu křičet o pomoc.“

„Na mě nadávat nebudeš, ty malá děvko,“ zažene se na mě, jako by mi chtěl vrazit facku.

Zavřu oči, ale žádná rána mi na tváři nepřistane. Když je otevřu, Julian se otáčí, aby zabodl svůj vrahounský pohled do muže za sebou. Ten muž drží Julianovu ruku zvednutou ve vzduchu, jako by ji chytil v polovině úderu. Slzy mi zamlží zrak a záchrancova silueta se rázem rozpije.

„Myslím, že vás dáma požádala, abyste ji nechal jít,“ promluvil neznámý.

Ach, můj bože, ten hlas. Zamrkám, abych zapudila slzy, a doostřím. A když se mi to podaří, podívám se do očí barvy moře. Očí, které mě tak dlouho pronásledovaly ve snech. Jeho tvář je tvrdší, čelist ostřejší, ale vždycky bych ho poznala.

Můj bože, on to opravdu je.

Silas Vance z masa a kostí.