(***Silas***)

Výhled na panorama města z okna mé kanceláře mě vždycky dokáže uklidnit. S jednou dlaní opřenou o okno a druhou rukou zabořenou do hedvábných blond kadeří sleduju provoz v ulicích dole. Zdá se, že ruch aktivit mi vždycky pomůže přemýšlet. Dnes ráno jsem vystresovaný kvůli akvizici jednoho podniku.

Když se podívám dolů na ženu, která mi usilovně kouří ptáka, myslím jen na schůzku, kterou mám naplánovanou na dnešek odpoledne. Tahle malá úleva od stresu mi pomůže přežít zbytek dopoledne. Moje sekretářka na mě už měsíce hází pohledy ‚opíchej mě‘. Podlehl jsem svým nejnižším instinktům a zavolal si ji do kanceláře.

Camille vplula do mé kanceláře s úsměvem na tváři.

Její sténání se mnou nic nedělá, ale to, jak hltavě olizuje můj kmen, mnou vysílá vlny slasti. To je vše, čeho jsem v těchto dnech schopen. Čistá, neředěná tělesná slast. Žádné emocionální spojení. Jen žhavý, zapařený sex se všemi těmi ženami, které se mi vrhají k nohám. Nejsou to nic než zlatokopky, ale pro mé potřeby mi plně vyhovují.

Se zafuněním vypustím své sémě do jejího hrdla a ona, nenasytná jako vždy, spolkne každou kapku. Oblízne si rty, vstane, uhladí si vlasy a pak se pokusí přitisknout své tělo k mému. Zlehka ji odstrčím, abych mohl svého ptáka nacpat zpátky do kalhot, a pak jdu ke svému stolu. Ignoruji ublížený výraz na její tváři, poděkuji jí za její čas a pošlu ji zpátky k jejímu stolu.

Po tom, co se právě odehrálo, si budu muset najít novou sekretářku. Měl jsem přísnou zásadu nemíchat obchod a potěšení, ale právě jsem ji s Camille porušil. Byla výjimečně dobrá v tom, co dělala, ale tu hranici už podruhé nepřekročím a ona na mě působí jako žena, která odmítnutí neponese zrovna dobře. Ještěže všichni naši zaměstnanci při nástupu podepisují dohody o mlčenlivosti.

Jako jeden z nejbohatších mužů na západním pobřeží si na nedostatek žen, které se mi neustále vrhají k nohám, opravdu stěžovat nemůžu.

Naštěstí pro mě jsou všechny ty události, charity a benefiční akce, kterých se účastním, převážně soukromé záležitosti bez přítomnosti kamer a novinářů. Mám PR tým, který se postará o jakékoliv neautorizované fotky, co by se objevily v bulváru nebo novinách. Jsou extrémně dobře placení za to, že drží můj obličej mimo média, pokud nejde o plánované focení.

Stejně jako na včerejší benefiční akci, všichni novináři byli z budovy vyvedeni hned poté, co proběhlo focení veškeré vyšší elity na dané události.

Bylo dobře, že se tak stalo, protože se našla jedna velmi troufalá dáma, která mi při tanci vklouzla do kapsy klíč od svého hotelového pokoje. Neměla na ruce snubní prsten, takže když večer skončil, přijal jsem její pozvání. Jakmile jsem ji zanechal plně uspokojenou, vyklouzl jsem z jejího apartmá a před ranním svítáním zamířil do svého střešního apartmánu.

Nikdy jsem se žádnou ze svých milenek nezůstal přes noc. To je další hranice, kterou odmítám překročit. Dostal jsem tvrdou lekci, která ve mně zůstala dodnes. Většina těchto žen ve mně vidí jen bankovní účet, na který se chtějí napojit kvůli svému sociálnímu a finančnímu statusu.

Tak to ani náhodou. Nemám v úmyslu se někdy oženit nebo se k někomu vázat. Alespoň do chvíle, než najdu ženu, která uvidí mě samotného a ne můj bankovní účet. Láska vždy končí jen zlomeným srdcem, kdy buď jeden toho druhého na konci opustí, nebo udělá něco ještě mnohem horšího, čím tu bolest způsobí.

„Půjdu na oběd s tou naší krásnou sekretářkou,“ řekne Caleb. Vkročí do mé kanceláře se sebevědomým krokem a úsměvem.

Zasměju se mu. „Prosím, rozptyl ji za mě. Měli jsme dnes ráno takovou menší relaci na uvolnění stresu.“

„No sakra, to vysvětluje ten tvůj méně napjatý výraz. Co kdybychom ti najali jinou sekretářku a já bych si Camille prostě přesunul k sobě do kanceláře. Tobě můžeme najít nějaký babičkovský typ,“ navrhne Caleb a odchází z mé kanceláře.

To není úplně špatný nápad. Zvednu telefon a zavolám do pracovní agentury, přes kterou jsme sehnali Camille. Sdělím jim své požadavky na novou sekretářku a dozvím se, že mají dva lidi, kteří tomuto popisu odpovídají. První je padesátiletá matka tří dětí, druhým třicetiletý muž, který má ta nejlepší doporučení od všech personálních agentur. Bez váhání jim řeknu, ať mi je pošlou ráno oba.

Po vyřešení této situace zavolám dolů na oddělení lidských zdrojů a nechám Camille přeložit do jiné kanceláře v rámci firmy. Caleb ať si s Camille dělá mimo kancelář, co chce. V naší už pracovat nebude. Poté, co jsem jí vyklidil stůl a poslal její věci do její nové kanceláře, pošlu Calebovi zprávu s informací o tom, co jsem udělal.

S povzdechem obrátím svou pozornost zpět k finančním záznamům Providence General a začnu si dělat poznámky. Čím více se probírám jejich záznamy, tím očividnější jsou nesrovnalosti. Jak to, že si toho nikdo v jejich účetním oddělení doteď nevšiml? Vezmu do ruky složku zaměstnanců a nalistuju přímo na seznam účetního oddělení. V evidenci je jen šest účetních. Ani jeden z nich tam nepracuje déle než rok. Proč ta obměna personálu?

Aby něco skryli, to je jasná odpověď.

Vibrace mobilu odtáhne mou pozornost od složky v ruce. Vytáhnu ho z kapsy a zkontroluju, kdo volá. Číslo na displeji je povědomé. Nevím, komu patří, ale stejně to zvednu.

Jakmile hovor přijmu, spojení se přeruší. Za poslední měsíc je to už potřetí, co mám takový hovor. Každý proběhne naprosto stejně. Řeknu haló a oni zavěsí. Žádná slova od toho, kdo je na druhém konci linky. Podobná situace se mi stala před rokem. Trvalo to několik dní a pak to prostě přestalo. Bylo to z jiného čísla než tohle teď.

Tehdy jsem tušil, o koho jde. Tentokrát nemám ponětí. S tamtou ženou jsem nebyl v kontaktu přes dva roky. Proč by mi volala zrovna teď? Je načase nechat Jaxe zjistit, kdo je můj tajemný volající.

Setřesu tyto myšlenky ve chvíli, kdy cinknutí výtahu ohlásí Calebův návrat. Vypadá trochu neupraveně, což mě vede k domněnce, že si venku dal víc než jen oběd. Kroutím hlavou, protože znám jeho zvyky tak dobře jako on ty moje. Než tahle noc skončí, budeme mít oba v náručí ženu, zatímco budeme na charitativním večírku pro veterány. Ani jeden z nás na konci tohoto večera nezůstane moc dlouho sám.

„Užil sis oběd?“ zeptám se ho s úsměvem.

„Och, dodala mi přesně to, o co jsem požádal, a ještě něco navíc. Ta ženská byla nabuzená a připravená na kohokoliv z nás, jak se zdá. Teď, když jsem to ze sebe dostal, dovol mi trochu se upravit a budu připraven, až dorazí členové správní rady,“ pronese Caleb a zaleze do koupelny ve své kanceláři.

Někdy se bojím, že Caleb jednoho dne narazí na žárlivého manžela, a dopadne to špatně. Měl tolik milenek a sexuálních dobrodružství, co by mě nikdy nenapadlo mít. Vím, že sex využívá jako únik před nočními můrami, které ho pronásledují stejně jako mě. Možná jsme už mimo válku, ale ta válka z naší mysli nikdy úplně nezmizí. Ty vzpomínky jsou záludní parchanti, kteří se k nám připlíží v tu nejméně očekávanou chvíli.

Oba jsme využívali ženy, alkohol a extrémní sporty k tomu, abychom rozptýlili mysl od válečných traumat. Nic z toho nikdy nefunguje dlouho, ale aspoň na těch pár okamžiků klidu. Zavrtím hlavou, abych tyto myšlenky zaplašil, když zaslechnu cinknutí výtahu. Podívám se na hodinky a vidím, že dorazili dřív.

*O třicet minut později*

„Chcete koupit celou nemocnici?“ zeptá se mě Ashton, kterému se prý má říkat jen Ash, Kensington.

Jak se zdá, Ash je mluvčím skupiny, protože nikdo z dalších pěti členů správní rady nemocnice od úvodního představování nepromluvil. Všechny je znám jménem i od vidění z našeho vyšetřování z minulého týdne. Pro mě bylo představování ztrátou času, ale na prvních schůzkách musíme dodržovat protokol. Správní radu nemocnice tvoří šest členů.

Majitel, Richard Kensington, starší muž necelých sedmdesát let. Jeho syn, Ashton, ředitel nemocnice, kterému táhne na čtyřicet. Victoria Sinclairová, finanční ředitelka nemocnice, která vypadá, že jí je něco přes třicet. Z našich prověrek však vím, že je Victoria starší, než na co vypadá – ach ano, takhle ženy udržují mladistvý vzhled díky plastické chirurgii.

Teď, když víme o těch nesrovnalostech ve finančních záznamech, si její minulost i finance prověříme ještě podrobněji. Jako finanční ředitelka drží celou ruku na penězích. Pošlu její jméno Jaxovi v SMS, aby se do toho pustil. Nemyslím si, že bychom se měli posunout dál, dokud nebudeme mít kompletní detaily o jejím zapojení do té katastrofy v Providence General.

Pak jsou tu Harrison Tate, Mitchell Shaw a Bradley Finch, kteří mají ve správní radě spíše podřadné role. Každý vlastní akcie nemocnice, ale ani jeden nemá žádnou podstatnou pravomoc. Ti odejdou přesně tak jako Richard, Ash a Victoria. Bude to dokonalá čistka správní rady Providence General.

Caleb posune po stole malý útržek papíru s naší podhodnocenou nabídkou. Začali jsme nízko, jen abychom viděli, jak zareagují. Pokud nabídku okamžitě chytí, jsou zoufalejší, než víme. Pokud je nabídka urazí, ukážeme další kartu. Ash se po papíru natáhne, ale Richard mu v tom zabrání a vrhne na syna zamračený pohled. Ash je možná mluvčím skupiny, ale zdá se, že tu pořád velí starej chlap.

Bod jedna pro Richarda.

„Nemocnice má mnohem vyšší cenu než tuhle ubohou nabídku,“ řekne Richard. „Nabídka za akcie je přijatelná. Půjde o úplné odkoupení?“

„Původně jsme plánovali financovat nebo koupit jen program pro veterány, ale rozhodli jsme se, že budeme mít větší kontrolu nad tím, jak a kde se peníze utratí, když prostě koupíme celou nemocnici,“ odpoví Caleb.

„Samotná budova má větší hodnotu než to, co nám tu nabízíte,“ odsekne Ash.

„Vaše nemocnice se nachází v hluboké finanční krizi. Příšerná investice srazila vaši nemocnici na kolena. Vědí vaši zaměstnanci, jak je to zlé? Vědí, že možná nebude dost peněz na vyplacení jejich dalších tří výplat?“ zeptám se.

Koutkem oka zahlédnu, jak Victoria zbledne při zmínce o tom, v jak zlé situaci jsou. Ash zhluboka nasaje vzduch a vstane, aby si vzal aktovku a kabát. Richard se na něj podívá s obličejem plným vzteku.

„Sedni si, Ashi,“ zahřmí Richard. „Hned!“

Ash posadí zadek na židli. Bod dva pro Richarda.

„Zvažovali byste, že zde ponecháte někoho ze správní rady, kdybychom souhlasili s prodejem?“ zeptá se Richard.

Podívám se po místnosti na všechny jejich tváře. Harrison vypadá bledě. Jako by nevěděl, co má dělat. Mitchell a Bradley působí dojmem, že se jen svezli na projížďku. Přikyvovači, takoví, co udělají cokoliv, co se jim řekne, pokud z toho kápne nějaký šek i pro ně. Takové lidi v naší správní radě nechceme. Odejdou všichni, a pokud je moje teorie správná, Ash s Victorií si odsedí pár let za mřížemi. Jedou v tom spolu, jestli se dá usuzovat podle pohledů, které Ash neustále vrhá na Victorii.

„To ještě uvidíme, pokud postoupíme v jednáních dál,“ řekne Caleb Richardovi.

„Omluvíte mého partnera a mě na chvilku, abychom si mohli promluvit?“ zeptám se Richarda.

Richard Kensington je tím jediným, s kým se odteď budu bavit. Ash je slabošský červ, který si myslí, že může oklamat svého otce. Myslím, že starej ví o tom, co se skutečně děje, mnohem víc, než dává najevo.

Richard jen přikývne. Vstanu a odejdu z konferenční místnosti. Přes skleněné stěny nás sice uvidí, ale neuslyší, co říkáme. Dojdu k pultu recepce a počkám, až se ke mně Caleb přidá. Když dorazí, vytáhnu z kapsy saka malý zápisník, načmárám na něj malého smajlíka, přeložím ho a podám ho svému nejlepšímu příteli.

Caleb si zachová naprosto nečitelnou tvář, když se na papírek podívá. Přikývne a poodejde pár kroků, aby vytáhl telefon. Nikomu nevolá, jen to tak musí vypadat. Tohle je zdržovací taktika. Chceme, aby si mysleli, že hrajeme jejich hru. Hrajeme svou vlastní hru, zatímco čekáme, až zavolá Jax.

Když sleduji, jak se členové správní rady Providence General ošívají, cinkne výtah. Otočím se, abych se podíval, kdo sem může přijít během téhle schůzky. Usměju se, když z výtahu vystoupí Archer Grant, náš finanční ředitel. Jeho načasování je dokonalé, ale výraz na jeho tváři mi říká, že je tu problém. To není to, co zrovna teď chci slyšet.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys nesl špatné zprávy, Archere,“ řeknu mu, zatímco ke mně přichází.

„No, pro nás nic špatného, ale všechny druhy špatného pro ně,“ řekne Archer a kývne hlavou směrem ke konferenční místnosti. Podá mi složku a čeká, zatímco ji otevírám.

„Tohle ti poslal Jax?“ zeptám se ho a zvednu obočí nad čísly, která vidím. Jsou desetkrát horší než v té druhé složce.

„Ano, má toho víc, ale chce ti to předat osobně. Říkal, že to, co je v té složce, ti pomůže líp vyjednávat. Na všech těch dokumentech je podpis té zrzky,“ informuje mě Archer.

„Tohle bohatě stačí k tomu, abychom naše dnešní jednání ukončili. Ať mají o čem přemýšlet do příští schůzky. Díky, Archere,“ potřesu mu rukou a otočím se ke Calebovi, který se k nám mezitím připojil.

„Jdeme zpátky dovnitř. Chystáme se shodit bombu,“ řeknu Calebovi. „Archere, byl bych rád, kdyby ses k nám na zbytek té schůzky připojil.“

„Starej Richard z toho praskne vzteky,“ podotkne Caleb.