Budík na nočním stolku nepřestával zvonit. Kaelie se převalila, aby ho vypnula. Pět ráno. Nekřesťanská hodina, pomyslela si, když lezla z postele. Dnes jsou její osmnácté narozeniny. Den, na který většina vlků netrpělivě čeká. Jí se z něj místo toho svíral žaludek. Právě dosáhla věku pro páření. Najde dnes svého druha? Bude laskavý? Pohledný? Bojovník? Ta nejistota ji naplňovala úzkostí.

Vydala se na tréninkové hřiště v naději, že jí pohyb pomůže uklidnit nervy. Všichni vlci ze smečky Argentlune trénovali, ale být dcerou alfy znamenalo, že musela dřít dvakrát víc, a proto každé ráno vstávala tak brzy, aby trénovala se svým otcem a bratrem, dvojčetem. Kieran se loudal k hřišti a v očích měl ještě těžký spánek. Ten si dneškem rozhodně nedělal takové starosti jako ona.

„Dobré ráno,“ řekla Kaelie bratrovi. Odpověděl jen zamručením „uh“. Ještě nebyl úplně vzhůru. Začali se protahovat, aby zahřáli svaly, a vtom za nimi přišel jejich otec, alfa Vaughn Argent.

„Dobré ráno, děti,“ oslovil je. „Dobré ráno,“ odpověděli sborově. „Vím, že je to pro vás oba velký den, ale přesto chci, abyste trénovali stejně tvrdě jako jindy,“ odmlčel se. „Takže začneme vaše narozeniny pěkným deseti mílovým během.“ Dvojčata zasténala, ale vyrazila na stezku. Otec je nutil, aby byli silní psychicky i fyzicky. Stejně jako boji věnovali i spoustu času studiu. Chtěl, aby všechny jeho děti, synové i dcery, byly houževnaté. Dvojčata, jakožto nejstarší, to měla nejtěžší. „Moje děti budou silné a inteligentní,“ říkával jim otec vždycky, když vyrůstaly.

Po vyčerpávajícím ranním tréninku s otcem a bratrem Kaelie v kuchyni hlavního domu smečky hltala snídani. Právě když si do úst nesla další sousto vajec, do místnosti vtančila její matka. „Ahoj! Ahoj!“ prozpěvovala. „Ahoj,“ odpověděla Kaelie s plnou pusou.

„Ach, moje děti už jsou dospělé!“ začala Seline. „Dnešní večírek bude událostí roku, pro mé andílky jen to nejlepší. Osmnáct? Kam ten čas utekl?“ Seline začala blábolit o svém věku, takže ji Kaelie přestala vnímat. Dokud Seline nezačala vyslovovat její jméno. „Co jsi říkala, mami? Promiň,“ zeptala se Kaelie.

„Ptala jsem se, jestli nevíš, kde je tvůj bratr,“ odpověděla Seline. „Aha! Myslím, že si šel ještě lehnout.“ „No ovšem, že šel. Tak já jdu vyřizovat pochůzky. Kdybys něco potřebovala, napiš mi. A samozřejmě, všechno nejlepší, miláčku!“ Seline ji na rozloučenou objala a byla pryč.

Kaelie si vždycky říkala, že její matka je jako pohádková víla kmotřička, která všude kolem sebe šíří radost. Dokonalá Luna.

Co když bude její druh alfa? Bude dobrou Lunou? Dobrou družkou? Nikdy předtím ani neměla kluka a teď se mohla kdykoliv s někým spárovat. Přemítala o tom a znovu se jí vracela úzkost, které se ráno zbavila.

Do večerního večírku měla ještě dost času, a tak se rozhodla, že si bude číst. To jí vydrželo asi patnáct minut, protože se nedokázala soustředit ani za nic. Šla se tedy projít. Doufala, že třeba náhodou zachytí pach svého druha. Bez úspěchu.

V sídle smečky vrcholily přípravy na večírek. Měla dorazit nejen celá jejich smečka, ale i hosté z jiných teritorií. Měli mnoho spojenectví, ale žádné nebylo tak blízké jako „Kruh Apex“. Ten tvořily děti různých alf. Byli přibližně ve stejném věku, přičemž Kieran a Kaelie byli nejmladší. Všechny je spojovalo to, že vyrůstali jako děti alf. Začali se spolu stýkat na shromážděních už jako malí, a když začali řídit, stali se nerozlučnými. O Kruhu Apex slyšel v celém Suverénním dominiu každý, protože všichni pocházeli z významných smeček.

Kruh Apex tvořili Kieran a Kaelie z Argentlune,

Tamsin z Lunette Rise,

Callum a Thatcher z Adamant Crest,

Hadley z klanu Umbra Moon.

Posledním členem byl princ Evander z královské rodiny. Po smrti svého otce převzal princ Evander více povinností, aby pomohl svému staršímu bratru, králi Cyrusovi, takže pro něj bylo těžší se s nimi vídat, ale dnes večer měl dorazit. K velkému nadšení mnoha vlčic. Byl to druhý nejžádanější svobodný mládenec, hned po svém bratrovi.

Kaelie pomyslela na to, že uvidí všechny své přátele, a okamžitě ji zaplavilo nadšení. Ranní nervozita byla ta tam. Vždycky stáli při ní. Když se ve dvanácti rozhodla utéct z domova, Hadley ji dva dny schovávala u sebe v pokoji. Sice si jejich otcové promluvili a věděli o ní celou dobu, ale počítal se ten úmysl.

Den strávila pitím kávy a pomocí s přípravami, dokud nenastal čas se obléknout. Do svého pokoje v patře skoro vyběhla radostí.

Po sprše Kaelie trpělivě čekala, zatímco se jí ujala kadeřnice a vizážistka. Ráda se fintila, ale kvůli tréninkům a povinnostem bývala obvykle v tělocvičném oblečení. Nakonec do pokoje vešla její mladší sestra Macy. „Páni! Nemůžu uvěřit, kolik lidí přijde! Jsem straaaaašně nervózní a to ani nemám narozeniny! Zajímalo by mě, jestli moje narozeniny budou taky takové!“ zvolala Macy.

Kaelie se na svou sestřičku láskyplně podívala a řekla: „Když znám mámu, tak určitě budou, navíc jsi benjamínek, takže se bude chtít vytáhnout.“ Seline by pro své nejmladší dítě určitě udělala i nemožné. Macy se zasmála. „Tak co, nějaké novinky ohledně druha?“

Kaelie zavrtěla hlavou. „Ne, ani závan ničeho zajímavého. Dneska jsem při přípravách prošla celou smečku a nic jsem necítila.“

„Vsadím se, že tvůj druh je princ Evander, protože celá vaše parta je spárovaná mezi sebou. Hadley je s Callumem a Tamsin s Thatcherem. Ty jsi jediná holka, co zbyla, a Evander je jediný volný kluk.“

„Macy, Evander je můj nejlepší kamarád, nemyslím si, že je to můj druh,“ namítla Kaelie.

„To znamená, že jím určitě je, jen počkej a uvidíš,“ prohlásila Macy s odhodlanou tváří.

V tu chvíli kadeřnice a vizážistka skončily. Kaelie se otočila k zrcadlu a usmála se. Její dlouhé blond vlasy byly dokonale natočené a její křišťálově modré oči vypadaly úchvatně. Macy byla u vytržení. „Ach, Kae! Vypadáš tak krásně!“

Kaelie se usmála, protože se opravdu krásně cítila.

Podívala se na sebe do zrcadla a nemohla nemyslet na svého druha.

V hlavě se jí znovu ozvala Macyina slova.

Co když je princ Evander skutečně jejím druhem?

Bude šťastná, když bude žít s druhem, kterého nemiluje?

Cítila mírné obavy, ale přesto se na rtech Kaelie objevil úsměv.