Deset let svého života jsem zasvětila jedinému muži, kterého jsem kdy milovala, svému bývalému snoubenci Brooksu Sinclairovi.

Od osmé třídy na základce jsem mu vždycky stála po boku. Vytvarovala jsem se v dokonalou ženu přímo pro něj.

Své černé kudrny jsem nosila ostříhané nakrátko, přesně tak, jak to měl rád. Nikdy jsem se nemalovala. Oblékala jsem se do věcí, které mi schválil, protože se mu nelíbilo, když se na mě dívali jiní muži.

Deset let jsem dělala všechno, co chtěl. Měla jsem se stát jeho ženou. Všichni věděli, že k sobě patříme.

Takže nedávalo žádný smysl, když to před šesti měsíci všechno zahodil.

„Cos to řekl?“ Můj hlas byl sotva víc než šepot.

Brooks se na mě přes stůl v restauraci díval s nečitelným výrazem. Tuhle rezervaci jsem udělala už před měsíci k našemu desetiletému výročí.

„Myslím, že bychom se měli rozejít,“ řekl.

Zamrkala jsem. Srdce mi bušilo v hrudi. „Brooksi, to má být vtip? Protože to není vtipné, zlato.“

„Já nežertuju, Adeline.“

„Ne, to musí být vtip!“ Hlas se mi mírně zvýšil a já se rozhlédla kolem. Lidé na nás zírali. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se přes stůl po jeho rukou. Snubní prsten mi stále seděl na prstě. Nikdy jsem si ho nechtěla sundat. Ani teď.

„Právě jsme začali plánovat svatbu,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas. „Vím, že je to stresující, ale proto jsem většinu práce dělala já.“

Neodpověděl.

„Pokud je toho na tebe moc, můžeme to odložit,“ dodala jsem, i když mi ta slova v ústech chutnala jako jed. Už jsme ji odkládali roky. Ale kdyby to bylo to, co by nás udrželo pohromadě, udělala bych to bez mrknutí oka. „Nechci, aby ses cítil pod tlakem.“

Brooks se prudce nadechl. „Takže nechceš, abych si tě vzal? Protože to je něco, co já udělat nechci, Adeline.“

Jeho slova dopadla jako facka. Hruď se mi sevřela. „Takhle to nemyslíš.“

„Ale myslím.“ Jeho hlas byl pevný. Chladný. Vůbec nepřipomínal muže, do kterého jsem se zamilovala. „Už tě nemiluju. Už celé roky ne.“

Přestala jsem dýchat.

„Zůstával jsem, protože vím, kolik ti toho dlužím,“ přiznal. „Ale už tě nemůžu upřednostňovat před svým vlastním štěstím.“

„Vztahy procházejí těžkými časy. Musíme na tom prostě zapracovat—“

Brooks vytrhl svou ruku z mé a prohrábl si vlasy. Vždycky byl pohledný. Měl světle hnědé vlasy, zlatohnědé oči a úsměv, při kterém by každý roztál. Věděla jsem, že mám štěstí, že ho mám.

Mohl mít jakoukoli holku.

Ale vybral si mě.

To muselo něco znamenat. Lidé jen tak nezahodí deset let.

Ale teď se na mě neusmíval. Mračil se. Vstal a otřel si ruku o stehno, jako by můj dotek byl něco špinavého.

„Nechci na ničem pracovat. Ne s tebou.“ Jeho hlas byl plochý. „Už je to deset let, Addie. Kdybychom si byli souzeni, už dávno bychom se vzali, ne?“

Ta přezdívka zabolela. Upřeně jsem se dívala do talíře. „Jediný důvod, proč ještě nejsme svoji, je ten, že ses musel soustředit na svou kariéru—“

„Ne.“ Jeho tón byl ostrý. „Je to proto, že jsem v tobě nikdy neviděl někoho, s kým bych se mohl oženit.“

Ta slova mě zasáhla jako rána do žaludku.

„Možná jsi něčí šálek čaje, ale můj ne, Adeline. A kromě toho, většina hokejistů NHL se nežení. Ale to bys ty nepochopila.“

Chápala jsem to. Nechtěla jsem prožít celý život, aniž bych byla něčí manželkou. Ale pro něj bych se o to pokusila.

„Nedělej tu scénu, Brooksi. Mohli by tu být reportéři.“

Uchechtl se. „Vždycky jsi byla taková měkkota, že?“ Mírně se naklonil. „Ale když jsme byli mladší, miloval jsem tě. Kvůli tomu si můžeš nechat ten zásnubní prsten. Nechci ho zpátky.“

Otočil se k odchodu, pak se ještě ohlédl přes rameno. „Jo, a už spolu nemůžeme bydlet. To chápeš, ne? Teď jsem svobodný muž. Měl bych mít možnost vodit si holky na sex do svýho vlastního zatracenýho baráku.“

Ušklíbl se. „Klíč nech v květináči.“

Pak odešel.

A jen tak s sebou vzal i můj život.