Je to šest měsíců, co mě Brooks opustil.

Zpočátku jsem to nenesla dobře. Vyhodil mě a já neměla kam jít, dokud mi Katya, moje nejlepší kamarádka, nezarezervovala první let do New Yorku a nedonutila mě zůstat u ní.

Trávila jsem noci na jejím gauči a plakala v koupelně, když byla v práci.

Týdny jsem ignorovala tu malou pekárnu — s Katyou jsme ji pojmenovaly „Sametový drobek“ poté, co jsme se jednou na výšce šíleně opily a ona měla něco, čemu říkala šílené osvícení — kterou mi Brooks otevřel poté, co dostal svou první výplatu z NHL. Nemohla jsem se přimět do ní vstoupit.

Pak toho měla Katya dost. Nazvala mě peciválem, řekla, že marním slzy pro „jednoho kreténa“, a dotáhla mě zpátky do práce.

Odnaučit se desetileté návyky nebylo snadné.

Některé noci se stále přistihnu, jak zírám na telefon a čekám na zprávu, která nikdy nepřijde. Čekám, až Brooks řekne, že udělal chybu. Že mě chce zpátky.

Ale on to nikdy neudělá. Ani v mých snech.

Je pátek a já jsem v pekárně. Základní část sezóny má brzy začít. Vím to, protože jsem si Brooksův rozvrh zapamatovala už před měsíci. Tehdy jsem si plánovala dny podle jeho rozvrhu a dbala na to, abychom měli čas pro sebe.

Teď je jediným důvodem, proč sleduju hokej, Katya. Poslední dobou má strašně moc práce.

Dělá PR manažerku pro NYC Sentinels. Byl to Brooksův oblíbený tým. Vždycky snil o tom, že ho tam draftují. Místo toho skončil v Chicago Frost.

To pro nás bylo těžké období. Byl kvůli tomu tak naštvaný a já byla ta, na které si to vybíjel. Stálo mě to všechno úsilí, abych udržela náš vztah pohromadě.

Odeženu tu vzpomínku a vytáhnu z trouby druhou várku sušenek. Právě když je pokládám, zacinká zvonek nad dveřmi a já se usměju.

Sullivanovi bydlí přes ulici. Stavují se každé ráno pro sušenky a já se vždycky postarám o to, abych pro ně měla něco navíc.

„Dobré ráno, slečno Beaumontová!“ Willow, jejich holčička, se na mě zazubí, chybí jí dva přední zuby. Drží svého otce za ruku a houpe s ní tam a zpět.

Srdce mi taje. „Dobré ráno, Willow. Pane Sullivane. Dneska jen vy dva?“

Pan Sullivan přikývne a usměje se. „Moje žena včera porodila. Přišli jsme jí vyzvednout nějaké dobroty. Výslovně si vyžádala vaše koblihy.“

Paní Sullivanová byla těhotná celou věčnost, nebo mi to tak aspoň připadalo. Ve skutečnosti byla těhotná asi dvanáct měsíců.

Sedávala v mé pekárně, dívala se, jak peču, a stěžovala si, jak je těžká a unavená. Jediné, co chtěla, bylo zdravé a šťastné miminko. Doktoři říkali, že takhle dlouhé těhotenství je neobvyklé, ale není se čeho bát.

Když teď slyším tu novinu, nemůžu potlačit nadšení. Vypískla jsem a Willow se zachichotala.

„Gratuluju! Mám z vás takovou radost!“ Zářila jsem. „Hned ty koblihy nachystám. Udělala jsem i nějaké cupcaky! Skoro jako bych věděla, že přijde něco dobrého!“

Willow nadšeně přikývla. „Mám teď malého bratříčka! Je hrozně červený a není moc hezký, ale maminka říká, že takhle vypadají všechna miminka.“

„To není moc hezké, co říkáš, Willow,“ pokárá ji jemně pan Sullivan, zatímco rychle balím cupcaky, koblihy a pár čerstvých sušenek pro paní Sullivanovou.

„Ale je to pravda!“ Willow se našpulí a zkříží ruce. Otočí se na mě pro podporu. „Slečno Beaumontová, řekněte tátovi, že je to pravda!“

Podám dobroty panu Sullivanovi a pak si dám ruku v bok a prohrábnu Willow vlasy. „Souhlasím s tvým tátou. Možná je trochu červený, ale pořád je to tvůj bratr. A jako jeho starší sestra ho teď musíš chránit. Hlavně před lidmi, kteří mluví o tom, jak moc je červený.“

Willow si přehnaně povzdechla. „To bude tak těžké.“

Pan Sullivan se zasmál. „Vítej v roli starší sestry.“

S úsměvem ty dva sleduju. Chvíle jako tato mi připomínají, že ne všechny vztahy se rozpadnou. Některé rodiny zůstávají skutečně šťastné.

Ale z nějakého důvodu žádný z mých vztahů nikdy nevydrží. Bez ohledu na to, kolik ze sebe dávám, nikdy to nestačí.

Mávám Sullivanovým, když odcházejí, a jejich štěstí se vznáší ve vzduchu jako vůně čerstvě upečených sušenek. Chtěla jsem to, co mají oni, rodinu, která se o sebe stará.

Ale po tom, co jsem udělala před sedmi lety, jsem věděla, že nemám rodinu, ke které bych se mohla vrátit. Rodiče mi už měsíce nezavolali. Moje sestra sotva bere na vědomí, že existuju.

Dřív to bolelo míň, když jsem si říkala, že si to zasloužím. Že tohle je jen cena za mé chyby. A bez ohledu na to, kolik jsem toho ztratila, myslela jsem si, že Brookse budu mít vždycky.

Ale i v tom jsem selhala.

Byla jsem ubohá. Nedokázala jsem být ani tou ženou, kterou by si Brooks chtěl vzít. Všechno, čeho jsem se dotkla, se rozpadlo a já nemohla udělat nic, abych to zastavila.

Zazvoní mi telefon a rychlý pohled na displej mi prozradí, že je to Kat. Ten tísnivý pocit v hrudi povolí ve chvíli, kdy uslyším její hlas.

„Nejsi na mém gauči, že ne?“ zeptá se tónem tak skeptickým, že vybuchnu smíchy.

„Ne, Kat. Jsem v pekárně. Dokonce jsem ti upekla nějaké sušenky.“

V tu chvíli zacinká zvonek nad dveřmi a dovnitř vejde Katya, drží telefon a vítězoslavně se usmívá. „No, díky bohu za malé zázraky.“

Katya a já jsme nejlepší kamarádky od prvního ročníku na vysoké.

Bylo to pro mě těžké období, následovala jsem Brookse na vysokou do New Yorku, protože mě o to požádal, ale bojovala jsem s tím, abych zapadla.

Nikdy neměl rád, když jsem měla moc přátel, takže jsem nebyla zvyklá se opírat o někoho jiného než o něj. Pak jsem potkala Kat na dějinách umění.

Nemohla Brookse vystát a já to na ní dřív nesnášela. Ale z nějakého důvodu se mě přesto držela.

Je naprosto úchvatná, má platinově blond vlasy, lesní zelené oči a dlouhé nohy, za kterými se každý otočí. Je mým přesným opakem v každém ohledu.

Její kůže je až nepřirozeně bledá, moje má teplý hnědý odstín. Její vlasy jsou rovné jako hřebíky, moje jsou jedna velká změť kudrlin. Ona má křivky na těch správných místech, zatímco já jsem byla vždycky nejistá kvůli těm svým neexistujícím. Její oči jsou uhrančivé, zatímco ty moje jsou prostě… hnědé.

V porovnání s ní jsem úplná šedá myška.

A nejen vzhledem, ale i povahou. Když Brooksovi řekla, že bude PR manažerkou hokejového klubu, vysmál se jí do obličeje a řekl, že marní čas.

Teď dělá přesně to, co miluje, zatímco já se stále plácám v tom, kam se můj život ubírá.

Než jsme spolu s Brooksem začali chodit, snila jsem o tom, že budu vlastnit galerii umění, ale on si myslel, že to není dost dobré.

Miluju pečení i tuhle pekárnu, ale někdy se nemůžu zbavit pocitu, že mi ji koupil jen proto, aby měl jistotu, že budu dělat přesně to, co chce on.

Kat ke mně přijde, obejme mě a zasype mě polibky, až se rozchichotám. Vždycky byla takhle vřelá. Je to milé.

Pak cítím, jak se mi s povzdechem sesune na záda. „Nikdy neuvěříš, co se stalo.“