Když jsem se poprvé nastěhovala do Katyina bytu, napadly mě dvě věci.

Zaprvé: Katya byla stejně náročná, jako bývala na vysoké. Všechno v jejím bytě křičelo luxusem. Špičkový nábytek, designové dekorace, takový ten dokonale uspořádaný prostor, u kterého si říkáte, jestli v něm vůbec žijí lidé. Byla jsem ráda, že má práci, která jí dovoluje takový životní styl udržovat.

Zadruhé: Katyin byt byl tím nejpohodlnějším místem na světě, kde se člověk mohl cítit pod psa.

I když mi zařídila pokoj pro hosty přímo pro mě, většinu svých nejhorších nocí jsem strávila na jejím gauči, zabalená v předražené dece a pila víno přímo z láhve.

A teď, když zírám na oznámení na svém telefonu, přesně vím, co musím udělat.

Vejdu do Katyiny kuchyně, popadnu láhev červeného vína, nějakou drahou značku, kterou neznám, a zhroutím se na její gauč. Vytáhnu korek a pořádně se napiju, než se odvážím znovu podívat na telefon.

Celé měsíce jsem po tomhle toužila. Modlila jsem se, aby se mi ozval. Teď je to to poslední, co potřebuju.

Klid, Adeline. Je to pravděpodobně jen kvůli uzavření minulosti nebo tak něco.

Není to tak, že by jedna zpráva mohla něco změnit.

Klepnu na oznámení. Žaludek se mi sevře, když si uvědomím, že jsem si nikdy nezměnila, jak ho mám uloženého.

Zlato

Zlato

Zlato

Zlato

Zlato

Zírám na displej, srdce mi buší.

Brooks se ŽENÍ?!

Do sebe obracím víno takovým tempem, že se mi točí hlava.

Měsíční plavba? Plavba jen pro páry?

Znovu si pořádně přihnu vína.

Ze všech způsobů a důvodů, proč jsem si představovala, že se mi Brooks ozve, tenhle nebyl ani jeden z nich.

Jsem v polovině láhve, když konečně přijdou slzy.

Deset let.

Byli jsme spolu celou dekádu. A za celou tu dobu jsem pro něj nebyla dost dobrá. Nikdy jsem nebyla někým, koho by viděl jako hodného manželství.

Ale za pouhých sedm měsíců si našel nevěstu. Někoho, koho zbožňuje.

Někdo, s kým s radostí plánuje svatbu, zatímco já jsem ho musela prosit, aby byl vůbec přítomen u té naší.

Pořádá měsíční plavbu na oslavu jejich lásky ještě předtím, než se vůbec vezmou.

Nikdy jsem nechtěla nic tak extravagantního. Chtěla jsem jen jeho pozornost. Jeho lásku.

Začali jsme spolu chodit, když nám bylo čtrnáct. Všichni dospělí kolem nás říkali, že to nevydrží, že jsme příliš mladí na to, abychom věděli cokoli o lásce. Jediný člověk, který nám věřil, byl můj bratr.

Už jen pomyšlení na něj mě nutí brečet ještě víc, tak tu myšlenku zapudím. Jednoho dne budu muset tu Pandořinu skříňku otevřít, odkládala jsem to už sedm let, ale dneska ten den není.

Brooks a já jsme překonali nepřízeň osudu. Prošli jsme spolu střední i vysokou. Jeho spoluhráči mi říkali paní Sinclairová.

Všichni kolem viděli, že spolu hrajeme tuhle dlouhou partii. Všichni kromě Brookse, člověka, který měl hrát na mé straně hřiště.

Jediný člověk, na kterém mi skutečně záleželo.

Nikdy mi ani nezáleželo na změně příjmení nebo na tom, abych nosila jeho prsten, prostě jsem jen chtěla být jeho. Navždy.

Kat jednou řekla, že jediný důvod, proč jsem si ho tak moc chtěla vzít, byl ten, že to všichni ostatní očekávali.

Možná měla pravdu.

Kat má vždycky pravdu.

Tahle myšlenka mě zasáhne přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem namol. Láhev vína není nikde k nalezení, a při pokusu ji najít se nakonec skutálím z gauče na podlahu.

S úpěním nahmatám telefon, ruce se mi třesou a jsem nešikovná. Katya. Ta bude vědět, co dělat. Ona to ví vždycky.

Volání sotva zazvoní, než to zvedne, její hlas je vřelý a klidný, jako záchranné lano. „Ahoj, miláčku. Není na kontrolu stavu trochu brzy?“

„Brooks se žení.“ Můj hlas zní jako ubohé zakňourání, zatímco se snažím odlepit z podlahy.

Mátožně zamrkám do místnosti. Kam se sakra poděl ten gauč?

Střádám plán, jak ten gauč najít, když vtom—

BUM!

Narazím si palec o Katyin konferenční stolek.

„Sakra!“ zakleju nahlas a držím se za nohu, jako by mi měla upadnout. Bolest je ostrá, ale můj opilý mozek ji zaregistruje o vteřinu později.

V pokusu získat zpět rovnováhu se úplně přepočítám a spadnu dozadu—

Přímo na ten gauč, který jsem hledala.

Podezřívavě na něj zírám. Přísahala bych, že tu před vteřinou nebyl.

Budu muset Kat říct, že jí občas mizí gauč.

„Cože?!“ vykřikne Kat prakticky do telefonu. V pozadí slyším tlumené hlasy, než ztiší hlas. „Promiň, jsem v práci, ale slyšela jsem tě správně?“

„Slyšela!“ oznámím dramaticky. „Poslal mi pozvánku na svatbu. A měsíční plavbu jen pro páry před svatbou, Kat! Protože se zjevně nemůžu posunout dál, budeš muset být můj doprovod ty.“

Zachechtám se jako blázen a pak prudce přestanu.

Počkat. Čemu jsem se to smála?

„Kat?“ mžourám na telefon. „Jsi tam ještě?“

Její hlas změkne způsobem, ze kterého se mi sevře žaludek. „Jo, jsem pořád tady. Jen… zůstaň, kde jsi, jo? Budu z práce doma dřív, než se naděješ. A přestaň pít moje víno, miláčku, ten chlast byl drahej.“

Odmlčí se. Dost dlouho na to, abych slyšela tu tíhu v jejím tichu.

„A, Ade… myslím, že ti musím říct něco důležitého.“

Pak hovor skončí.