Uplyne pár hodin, ale Kat pořád není doma.

Říkám si, co mi chce říct tak důležitého.

Jakmile vystřízlivím, dám si sprchu, vyčistím si zuby a snažím se zabavit úklidem jejího bytu.

Snažím se na Brookse nemyslet, ale nemůžu si pomoct. Znovu otevřu ten e-mail a zírám na pozvánku na jeho svatbu a plavbu pro páry.

Pak uvidím své jméno na špatném místě.

Žaludek se mi obrátí a sotva doběhnu do koupelny, než se pozvracím.

Později udělám něco ještě horšího.

Vygooglím si ji.

Jeho snoubenka je modelka. Dokonalá. Krásná. Všechno, co já nejsem.

Samozřejmě, že mě opustil kvůli někomu, jako je ona.

Láduju se vodou a projednou se skutečně řídím Katyinou radou, když konečně vejde dovnitř.

Ohrne nos, jak se rozhlíží kolem, ale když její oči spočinou na mně, jen si povzdechne a věnuje mi malý, smutný úsměv.

„Myslela jsem, že na tom budeš hůř,“ řekne a usadí se na gauč vedle mě.

Opřu si hlavu o její rameno a zvednu láhev s vodou. „Kdybych se nedala dohromady sama, udělala bys to za mě. Naučila jsem se vybírat si své bitvy.“

„To si piš.“ Lehce mě zatahá za vlasy. „Nechceš zajít na večeři? U mé kanceláře je nová thajská restaurace. Prý tam vaří fakt dobře.“

Zúžím na ni oči. „Ty nesnášíš thajské jídlo. Co se děje?“

Zasměje se a já na vteřinu zapomenu, jak bídně se cítím. Je krásná, a to úplně přirozeně. Kdybych vypadala víc jako ona nebo jako jeho nová snoubenka, možná by Brooks byl stále můj.

Kat rychle zvážní. „Dobře, máš mě. Já jen… nevěděla jsem, jak ti to říct.“ Zaváhá a pak se mi podívá do očí. „Brooks je kretén, Ade. Nikdy si tě nezasloužil.“

Hořce se zasměju. „To už jsi říkala.“

„A myslela jsem to vážně. Pamatuješ, jak ho draftovali a on tě v podstatě donutil se s ním přestěhovat do Chicaga?“

Zavrtím hlavou. „Takhle to nebylo.“

„Ale bylo,“ trvá na svém. „Tu pekárnu ti pořídil jen proto, že si myslel, že ho draftuje New York. Pamatuješ na náš plán? Že si tady napůl pronajmeme byt, kdyby ho nevzali. A když jsi mu řekla, že zůstáváš se mnou, ztropil scénu.“

Protočím oči. „Neztropil scénu. Byl raněný.“

Kat si odfrkne. „Jo? Takže musel ranit i tebe? Ade, ty ses ani nechtěla stěhovat. Držel si tě zavřenou ve svém bytě, aby tě měl pod dohledem. Viděla jsem tě dvakrát do roka, a to jen když Chicago hrálo s New Yorkem.“

„To není jeho chyba. Nechtěla jsem odjet. Nechtěla jsem práci. Vyhovovalo mi být na něm závislá—“

„A nikdy nevidět mě? To ti taky vyhovovalo?“ Hlas se jí zachvěje, ale rychle to zamaskuje.

Otevřu pusu, abych něco řekla, cokoli, ale ona mě přeruší.

„O to nejde. Jde o to, že jsem tě dřív skoro neviděla a teď tě tu mám každý den. Když jsem řekla, že tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš, myslela jsem to vážně, Ade. Jsem ráda, že jsi tady.“

Její slova mě zasáhnou víc, než čekám. Kdy mi naposledy někdo skutečně řekl, že chce, abych byla nablízku?

Brooks to nikdy neudělal. Toleroval mě, to jistě. Ale nikdy mě nechtěl.

Kat mě vezme za ruce a jemně je stiskne. „Trochu tě připravuju na něco, co tě naštve.“

„Co—“

„Věděla jsem, že se Brooks žení.“ Vychrlí to ze sebe rychle, jako když strháváte náplast. „Zjistila jsem to před měsícem. Je to doslova moje práce, tyhle věci vědět. Ale ty ses už tak hroutila a já věděla, že kdybys to zjistila, udělala bys nějakou šílenou hloupost, jako třeba prosila, aby se k tobě vrátil.“

Ztuhnu. Ona to věděla.

Má pravdu, samozřejmě. Ale kdyby mi to řekla, mohla jsem to zastavit. Mohla jsem ho přimět, aby se ke mně vrátil.

Je to její chyba.

„To nebylo tvoje rozhodnutí.“ Hlas se mi třepe vzteky.

Přikývne. „Máš pravdu. Nebylo. A mrzí mě to, Ade. Ale musíš pochopit, že když odešel a tak rychle se posunul dál, tak se nikdy nehodlal vrátit.“

„To nemůžeš vědět!“ Vyškubnu své ruce, ale ona mě nepustí. „Pusť mě, Katyo.“

Zavrtí hlavou. „Ne. Protože tohle není ani ta věc, která tě naštve nejvíc.“

Přestanu se bránit.

Je toho víc?

„Co to sakra je, Katyo?“

Ignoruje můj pohled a pokračuje. „On se nevrátí, Adeline. Neviděla jsi jejich společné fotky ani jsi neslyšela, jak o ní mluví v rozhovorech.“

Myslela jsem, že nejhorší bolest, jakou kdy pocítím, byla ta, když mě Brooks opustil. Strašně jsem se mýlila.

Protože tohle? Tohle mi připadá, jako by se mi hroutilo srdce.

Ale nepláču. Nemůžu.

„Proč mi to říkáš, Kat?“ Můj hlas je sotva šepot. Skloním hlavu. Nemůžu se na ni ani podívat. Moc se stydím.

Stiskne mi ruce. „Protože stojíš za mnohem víc než ten kretén, ke kterému jsi byla deset let připoutaná. A jestli tomu nevěříš, tak věř aspoň tomuhle: Nikdy, nikdy ti nebudu lhát, Adeline. I když občas zatajím pravdu pro tvé dobro.“

Prudce vydechne. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o své PR strategii pro toho idiota u nás v klubu?“

Pomalu přikývnu. Pamatuju. Jen nevím, proč to teď vytahuje.

„Jde to skvěle. Jeho image stoupá, ale musíme v tom pokračovat. Víš, jak jsem říkala, že by měl chodit s nějakou hezkou holkou, aby vypadal jako budoucí rodinný typ?“

Tentokrát nepřikývnu. Nenávidím to, kam tohle směřuje.

Katya zaváhá, pak se až moc vesele zazubí. „Na stupnici od jedné do Hádovy prdele, jak moc by ses zlobila, kdybych řekla, že jsem na tu práci doporučila tebe?“