REID

„Neměl bys být něco jako celebrita první kategorie?“ zeptá se Adeline a zamračí se. Přešlápne, aby znovu našla rovnováhu, a já se prostě musím křenit.

Jsem o celou hlavu vyšší než ona, a pokaždé, když skloním hlavu, abych se jí podíval do očí, zatváří se nakvašeně. Pokaždé mě to rozesměje.

„Jen v hokejových kruzích,“ opravím ji. „Ale vsadil bych se, že nás právě teď sledují paparazzi.“

Není to ani otázka – vím, že to tak je. Jsem horké téma už týdny, od té aféry se Siennou. I když potvrdila, že jsme spolu nikdy nerandili, škoda už byla napáchána.

Teď nemůžu jít ani po ulici, aniž by mě někdo nesledoval. Vedení mi nedá pokoj a trenér? Ten mě sjel už tolikrát, že to ani nespočítám.

Je to vyčerpávající. Jediné, co chci, je hrát hokej. Nikdy mi nešlo o slávu nebo o to, abych se musel zpovídat médiím, obzvlášť teď, když mi přišili nálepku „zlého hocha hokeje“, co ho neudrží v kalhotách.

Vztahy nepěstuju. Říkejte si mi, co chcete, ale v tomhle jsem nikdy nelhal.

Na rozdíl ode mě Adeline takovou odpověď očividně nečekala. Okamžitě se cítím provinile, když zbledne.

„Aha.“

Otřese se zimou a já bez přemýšlení shodím sako a přehodím jí ho přes ramena. Obočí jí vyletí nahoru, skoro až k vlasům.

Uchechtnu se. „Máme být zamilovaní, pamatuješ?“

„Aha,“ řekne znovu, tentokrát o něco tišeji.

Je až bolestně jasné, jak je nervózní – přešlapuje, ošívá se, skoro se mi nedívá do očí. Je to roztomilé.

Ona je roztomilá.

Myslel jsem si to už na vejšce. Adeline v sobě vždycky měla tuhle tichou, nenucenou krásu – velké, tmavě hnědé oči, rty, které se přirozeně kroutí do Amorkova luku, a teplou hnědou pleť, která nějakým způsobem září víc, než si pamatuju.

Pamatuju si o ní všechno, proto mi přišlo tak divné, když na mě vybalila to „ráda tě poznávám“, jako by nepoznala, že mi už roky straší v hlavě.

Možná je divné si toho tolik všímat u dlouholeté přítelkyně mého bývalého spoluhráče, ale nemohl jsem si pomoct. Ani tehdy jsem nechápal, co na něm vidí.

Brooks byl pyšný, domýšlivý hajzl – ne takovým tím zábavným způsobem jako Grant, ale takovým tím stylem na vytrhání si vlasů, který vypiloval k dokonalosti. A k Adeline se nechoval o nic líp.

Viděl jsem spoustu kluků, co se v šatně chovají jako kreténi, ale u své holky se změní v andílky. Brooks ne. Ten byl hajzl skrz naskrz.

V žaludku se mi sevře malý uzel viny. Kdysi jsem doufal, že se s Brooksem rozejdou.

Teď, když se to stalo, vím, že bych se měl cítit mizerně, že jsem si to vůbec přál. Ale nejsem zase takový svatoušek.

Jsme na parkovišti a čekáme, až Garry s Katjou dořeší, co to sakra řeší. Je pozdě, vzduch je ostrý a Adeline stojí přede mnou a ošívá se, jako by se snažila něčím zabavit.

Pořád zápasí s mým sakem, nedaří se jí trefit rukávy, a já ji pobaveně sleduju, jak si pro sebe frustrovaně mumlá. Má nádherné šaty – elegantní, upnuté – ale bez rukávů, a zima na ni očividně doléhá.

Povzdechnu si, odlepím se od svého auta – černého Porsche, kterému láskyplně říkám Angel – a vykročím k ní. „Tady,“ řeknu, chytím límec saka a navedu jí ruce do rukávů. „Není to hlavolam, víš?“

Odfrkne si, tváře má mírně narůžovělé, nejsem si jistý, jestli z rozpaků nebo z té zimy. „Bylo to divně složené,“ oponuje.

„Určitě,“ protáhnu a potlačuju úšklebek, zatímco jí sako urovnávám na ramenech. Prakticky ji pohltí, rukávy jí visí až za konečky prstů a z nějakého důvodu mě ten pohled píchne u srdce.

Podívá se na mě, rty má pootevřené, jako by chtěla něco říct. Ale než stihne, vzduchem prořízne hlasité hvízdnutí.

„Sakra, chlape, ty teda jedeš.“

Garry. Jak jinak.

Adeline ode mě prakticky odskočí a já zavrtím hlavou a otočím se, abych viděl, jak k nám kráčí spolu s Katjou. Oba vypadají až příliš pobaveně na můj vkus.

Garry se ušklíbne a překříží paže. „Takže, co nám uteklo?“

Adeline narychlo zamumlá „Nic“ ve stejnou chvíli, kdy já řeknu: „Právě jsme se s Adeline domlouvali, že si někam vyjdeme.“

Garry i Katja povytáhnou obočí.

„To jsme se domlouvali?“ zeptá se Adeline a otočí se ke mně.

„To jste se domlouvali?“ zopakuje Katja s rukama v bok.

Potlačím úsměv nad Adelineiným zmatkem a kývnu směrem k Garrymu. „Dostaň Katju bezpečně domů.“

Katja se zamračí. „Je sotva sedm. Kam ji bereš?“

„Nejsi moje máma, Kat,“ skočí jí do řeči Adeline a protočí panenky. „A večerku nemám.“

Garry si tiše hvízdne. „Sakra. Tak my se teda nebudeme starat.“

Katja si povzdechne, ale netlačí na pilu. Místo toho mě propadne pohledem, který jasně říká: *Nebuď idiot.*

Beru na vědomí.

Než s Adeline nastoupíme do auta, střelím po Katje suchým pohledem. „Mohli by se aspoň snažit být nenápadní. Chovají se, jako bys je osobně informovala.“

Za jedním ze zaparkovaných aut nějaký chlap zvedne foťák a vyfotí Adeline, jak nastupuje.

Katja jen pokrčí rameny, vůbec ji to netankuje. „To je fuk. Prostě ji vezmi někam, kde budou mít fakt pěkný fotky.“

Odfrknu si. „Jsi hrozný člověk.“

Ušklíbne se. „Ty taky, ty lúzre.“

Rozloučíme se a já nastartuju auto bez jasného cíle. Adeline se pohodlně usadí na sedadle spolujezdce a ladí rádio, jako by tu seděla už tisíckrát. Prochází stanice, až se zastaví u nějakého rapu a začne mírně pokyvovat hlavou.

Kouknu na ni s povytaženým obočím. „Ty posloucháš Kendricka Lamara?“

Změří si mě pohledem. „A ty snad ne?“

Fér bod. Ale stejně bych to do ní neřekl. Do Katji možná. Ale do Adeline? Ta na tenhle typ prostě nevypadá.

Ušklíbnu se a zesílím hlasitost. „Netipoval bych tě na holku, co jede rap.“

Pokrčí rameny a sleduje cestu před námi. „Nesuď knihu podle obalu, Reide.“

Touché.

„Takže kam jedeme?“ zeptá se a na rtech jí hraje úsměv. Možná je to tou hudbou, ale vypadá vážně nadšeně. Má ruce spojené v klíně, a když se na mě podívá těma svýma nádhernýma laníma očima, skoro zapomenu odpovědět.

Pokrčím rameny. „Někam, kde si můžeme promluvit bez Garryho hlouposti nebo Katjiny... no, Katji.“

„To chápu.“ Pobaveně zavrtí hlavou a pak si hraje s bezpečnostním pásem. „Vůbec jsem na tohle nechtěla přistoupit, víš? Je to hloupé – dokonce ubohé –, že potřebuju falešné rande jen proto, abych mohla jít na svatbu svého ex. Ale co je horší? Dala jsem mu deset let svého života a on si nějak dokázal najít všechno, co chtěl, u někoho, s kým randí sotva rok.“

Vyjedeme z parkoviště. Nečekal jsem, že se otevře tak brzy, ale hádám, že musí. Přece jen spolu s tím kreténem strávíme celý měsíc na lodi.

A slyšet ji, jak to říká nahlas? Je to nepříjemné. Věděl jsem, že se tak nejspíš cítí, ale vědět není to samé jako slyšet to přímo od ní.

„Ještě ho miluješ?“ zeptám se dřív, než se stihnu zarazit. Okamžitě toho lituju. Blbá otázka, Reide.

Vypadá stejně překvapeně jako já, ale místo aby mě poslala někam, jak jsem čekal, se nad tím vážně zamyslí.

„Ano i ne,“ řekne nakonec. „Miluju to, jak mě miloval on? Vůbec ne. Viděla jsem fotky jeho a jeho snoubenky a on vypadá jinak – šťastněji, uvolněněji. Když jsme byli spolu, i když jsme byli zasnoubení, musela jsem ho prosit, aby o svatbě se mnou vůbec uvažoval.“

Zasměje se, ale je to hořký smích. A z nějakého důvodu mě z toho píchne u srdce.

„Bože, to je tak trapné,“ zamumlá. „Ale z nějakého důvodu je lehčí vykládat všechny tyhle ponižující sračky tobě než Katje.“

„Asi proto, že nemám žádné právo tě soudit,“ řeknu prostě. „Stejně jsem se tě chtěl zeptat, jak se ohledně té svatby cítíš, takže tenhle rozhovor by dřív nebo později stejně přišel.“

„Jo.“ Vydechne a otočí se k oknu. Nadšení z předchozí chvíle? Pryč. A to se mi nelíbí.

Pak mi zazvoní telefon. Kouknu na displej, zachytím první dvě písmena – *Si* – a pak hovor típu. A v tu ránu mě něco napadne.

„Chceš udělat něco naprosto šíleného?“ zeptám se.

Pozvedne obočí. Malá známka života. Malé vítězství.

Zazubím se. „Beru to jako ano.“ A pak bez dalšího slova auto otočím.