REID

Adeline mi frkne do ramene, ale pak se jemně odtáhne a s tichým úsměvem do mě dloubne, než se usadí vedle Briony. Neříká nic – ani jedna z nich – ale upadnou do takového toho uvolněného ticha, které nepotřebuje svolení ani omluvu.

Pijí. Pomalu. Potichu. Rameno vedle ramene, nedívají se na sebe, ale nejsou v tom samy.

V 15:47 už mám před sebou dvě ženy utápějící se ve vlastním vyčerpání, přiop