ADELINE

Když dorazíme k podniku na brunch, je tam už narváno. Před dveřmi a dál po bloku se vine fronta a já jsem připravená Reidovi říct, ať na to zapomene a vezme mě do nejbližšího bistra. Ale on mi stiskne ruku, zazubí se, jako by to měl všechno promyšlené, a řekne: „Věř mi. Bude to stát za to.“

Protočím oči, ale v duchu? Vlastně se mi hrozně líbí, že se mnou chce dělat něco takhle… normálního.