ADELINE

Dveře se rozletí a já zůstanu stát jako přimražená.

Nejdřív si myslím, že mě Reid zatáhl do muzea. Stropy jsou vysoké, světlíkem dovnitř proudí světlo. Všechno se leskne – sklo, kámen, vyleštěné podlahy. Ale není to ta budova, co mi vyráží dech.

Je to to, co je uvnitř.

Sochy.

Všude.

Některé jsou vysoké a hladké, vytesané z bledého mramoru. Jiné se kroutí v tmavém bronzu, zachycené uprostře