***

V očích muže přede mnou nebyla láska ani emoce… jen jasně planoucí plameny nenávisti, které je stravovaly.

„Pověz mi… co jsme my dva?“ zeptala jsem se tiše. Bolest v mém těle byla dusivá, a i když jsem se snažila zůstat silná, nedokázala jsem ji vytěsnit ze svého hlasu.

„Nic víc než nebe a peklo.“ Jeho hlas byl stejně chladný a zničil i poslední zbytky mého odhodlání.

„Tak mě zabij,“ zašeptala jsem chraptivě a snažila se ignorovat bolest ze zrady, která mě zevnitř trhala na kusy.

Na jeho pohledné tváři se objevil krutý úšklebek. Prsty mi sevřel pod bradou a jiskry z jeho doteku mnou projely jako elektrický proud; bylo to slastné a zároveň stejně bolestivé.

Byl tak blízko… a přitom tak daleko…

„To by bylo až příliš snadné… ale ujišťuji tě, že až s tebou skončím, budeš si přát, ses nikdy nenarodila.“

„Takhle to nemyslíš…“

„Sleduj mě.“ Odvrátil se a hrubě mě srazil k zemi. „Upalte ji.“

Srdce mi kleslo a hlava mi klesla k hrudi, jak mnou projela bolest z jeho odmítnutí. Ani když mě polili benzínem, nepohnula jsem se. Snažila jsem se nepozvracet z toho silného štiplavého pachu, který mě teď celou halil, a oči jsem nechávala pevně zavřené.

Copak si neuvědomoval, že už teď hořím v agonii z bolesti, kterou mi způsobil uvnitř?

Oči mě pálily, když jsem je přinutila se otevřít a sledovala ho, jak odchází. Doufala jsem… modlila se… že se otočí a změní názor. Že možná hluboko v něm ten muž, kterého jsem milovala, stále existuje.

Kdysi řekl, že jsem jeho kryptonit…

Byly to všechno jen lži?

Zastavil se a mé srdce poskočilo zábleskem naděje, ale pak jsem to uviděla – hořící zápalku v jeho ruce, když se jeho oči střetly s mými…

***

SOUČASNOST

ELOWEN

Z neustálého bušení na dveře ložnice se mi vydralo zasténání. Zrovna jsem si lehla. Přinutila jsem se vstát, přešla ke dveřím a prudce je otevřela. Stál tam Xavian. To mi v tréninku nenakopal zadek dostatečně? Rozhodl se vrátit. To snad vynechal nějaké místo? Jsem si docela jistá, že na mém těle už zbývá jen jeden kousek kůže, který mě ještě nebolí! Ne že by mi to vyloženě vadilo; nikdy si nestěžuju, když se mnou Xavian hází. Jen bych si přála, aby to bylo v ložnici a ne na gumové podložce nebo v hlíně.

Srdce mi vynechalo úder a já vzhlédla k muži, který byl o dobrou hlavu vyšší než já; jeho měděně hnědé vlasy byly sčesané dozadu, jantarové oči plály hněvem, který jen stěží potlačoval, a jeho ostře řezaná čelist byla zatnutá, jak drtil zuby. Svalnaté paže měl zkřížené na široké hrudi a tetování vykukující zpod límce a rukávů mu jen dodávalo na tom, jak sexy teď vypadal. Slunce způsobovalo, že jeho vlasy vypadaly jako v plamenech a zdůrazňovalo každý úhel a křivku jeho tváře.

„Obleč se. Alfa chce vidět nás oba,“ zavrčel na mě. No, tebe taky zdravím!

Jeho oči po mně přejely s nesouhlasem, když mě viděl v pyžamu. „Máš dvacet minut. Buď upravená!“ pak mi práskl dveřmi přímo před nosem. Mizero!

Zatřásla jsem hlavou, rychle se svlékla a natáhla na sebe tmavě modrý přiléhavý top, černé kalhoty a boty, načež jsem si mokré vlasy stáhla do culíku. Přemýšlela jsem, co asi Alfa chce. Byla jsem z toho nervózní, protože jsem věděla, že mi dává za vinu to, co se stalo. Možná to neříkal nahlas, ale nemusel. Kdyby se nečekalo, že budu Celestiinou stráží, protože jsem její nejlepší kamarádka, nepochybuji o tom, že by se mě zbavil.

Vyšla jsem z pokoje a málem narazila do Xaviana, který se opíral o zeď.

„Bohyně!“ vydechla jsem a uskočila, srdce mi bušilo. „Vyděsil jsi mě.“ Napůl jsem čekala, že odejde a nechá mě najít si cestu k Alfovi samotnou.

„U někoho tak troufalého jsem netušil, že ho může něco vyděsit,“ odpověděl bez emocí, očividně stále otrávený z toho, že mě přistihl při koupání naostro s naší budoucí královnou. To byl pravděpodobně důvod, proč mi dnes na tréninku dal takovou nakládačku.

„Co je to za život, když ho nežiješ na plný plyn?“ odsekla jsem a ujistila se, že jsou dveře zamčené, než jsme se vydali na cestu.

„Nech mě hádat – ne žít, ale jen existovat?“ Nadzvedl obočí.

„Ty se mi posmíváš?“

„Jsem rád, že ti to došlo,“ zašeptal chraptivě a naklonil se ke mně.

Srdce mi vynechalo úder, když se naše oči střetly, až se mi z toho zatočila hlava. Jeho sexy mužná vůně zaplavila mé smysly a tlukot jeho klidného srdce způsobil, že to mé bušilo ještě hlasitěji.

„Mizero,“ odsekla jsem a odstrčila ho.

Xavian byl v této smečce teprve dva roky. Nevěděli jsme, odkud přišel, ani kdo je. Jediné, co si pamatoval, když nabyl vědomí, bylo jeho jméno: Xavian.

Byla jsem to vlastně já a Celestia, kdo ho našel pár týdnů po její první proměně. Byly jsme venku, jako obvykle jsme se někam vyplížily, když jsme uviděly nagu; bytost napůl člověka a napůl hada. Na rozdíl od těch, co žili na souši, byly mořské nagy stejně nebezpečné jako sirény, a tahle nebyla jiná.

Když Celestia uviděla zkrvavené tělo v sevření nagy, ztuhla hrůzou, a přestože mi instinkty velely utéct, nemohla jsem tam někoho nechat zemřít, a tak jsem vyplavala. Jen se svým mečem jsem nagu zranila natolik, aby Xaviana pustila. Přestože měl živelné schopnosti, podařilo se mi odtáhnout Xaviana do bezpečí a pak jsme zavolaly pomoc.

Ale Xavian to nevěděl. Celestia se mě zeptala, jestli by mohla říct, že ho zachránila ona, když viděla, jak je ten mladý muž pohledný. I když by mě bavilo ho provokovat, tohle bylo ještě lepší. Teď jsem mu často připomínala, že ho zachránila princezna.

Nebyli jsme si jistí Xavianovým věkem, ale vypadal na něco málo přes dvacet.

Trvalo nějakou dobu, než mu všichni začali důvěřovat, ale pomalu se stal jedním z nás a byl přijat do smečky. Paměť se mu nikdy nevrátila, ale byl pracovitý, silný a vynikající válečník, takže v hodnostech rychle stoupal. Teď byl válečníkem v hodnosti epsilon, což znamenalo, že nad ním byly jen čtyři hodnosti, včetně hodnosti Alfy.

Být osobním strážcem princezny byla čestná práce. Znamenalo to, že mu Alfa důvěřuje a ví, že je schopen ji ochránit.

Šli jsme chodbou. Zabočila jsem k pracovně krále Alfy, ale Xavian se vydal doleva.

„Pracovna je tudy.“

„Já vím, ale řekl jsem snad, že je v pracovně?“ odpověděl, jako by to bylo naprosto očividné.

„Aha…“

Alfa Varick – bez ohledu na to, kolikrát jste před něj předstoupili, byl stále zastrašující a mocný. Byl to největší muž, jakého jsem kdy viděla, měřil kolem dvou metrů. Vedle ostatních prostě vypadal až příliš velký. Bylo tu sice pár mužů Xavianovy velikosti, ale i ti byli vzácní. Král byl zvíře a král v každém ohledu.

Xavian prošel dvoukřídlými dveřmi, které vedly na pozemky za sídlem, a já dveře zachytila těsně předtím, než se mi zabouchly před nosem.

„Slyšel jsi někdy o slušném chování? Takhle se k dámě nechová,“ poznamenala jsem.

„Nikdy jsem netušil, že jsi jednou z nich,“ zněla jeho bezcitná odpověď, když se na mě přes rameno podíval. Jeho pohled na okamžik sklouzl k mému tělu, než se mu na tváři mihl letmý úšklebek. „Jo, rozhodně nejsi žena.“

To ti jednou vrátím…

Zlostně jsem se mu dívala na záda a můj pohled sklouzl k jeho zadku. Nemohla jsem popřít, že je sexy, ale zároveň byl neuvěřitelně iritující. Ačkoli nám oběma s Celestií připadal neuvěřitelně pohledný, nevěnoval nám žádnou pozornost. I když v poslední době jsem měla pocit, že mě popichuje o něco víc… nebo to možná bylo jen mé zbožné přání. Také jsem nevěděla, co si o tom myslet. Celestii se také líbil a ona byla Alfova dcera… zasloužila si ho víc než já…

Následovala jsem ho ven právě ve chvíli, kdy král mrštil dvěma muži o zem, až se při nárazu zachvěla půda.

Byl do půl těla svlečený, muž stvořený z čistých, vystupujících svalů. Jeho opálená kůže byla posetá jizvami a tetováními run. Symboly a obrazy znázorňující válku a vítězství mapovaly celý jeho trup a jeho rozcuchané čokoládově hnědé vlasy mu sahaly pod obrovská svalnatá ramena. Byl pravým opakem své dcery, která byla celá po matce.

„Právě včas. Kdo je další?“ zeptal se s křeněním, když se k nám otočil a jeho zlatý zub se zaleskl ve světlech nádvoří.