„Nevadilo by mi si s vámi zaspárovat, Alfo, ale obávám se, že bych z toho nevyvázla živá,“ odpověděla jsem s mírným úsměvem.

Byl to dobrý pocit vědět, že se mnou stále mluví, i když ho do dobré nálady dostal jen adrenalin z toho, že někoho zmlátil na kaši.

„Slyšel jsem, že teď mnohem víc trénuješ… tak se ukaž.“

To byl rozkaz.

Takový, který jsem nemohla neuposlechnout.

„Neumři,“ poznamenal posměšně Xavian, zkřížil si paže a jednu ruku si položil pod bradu, jako by se chystal vychutnat si představení.

Vykročila jsem a vzhlédla ke svému Alfovi; v jeho očích bylo vidět pobavení. Věděl, že nevydržím ani pár minut… Ti dva muži, kteří byli sraženi k zemi, vstali, když král trhl hlavou na znamení, že mají odejít.

„Nejsem si jistý, jestli jsi lehkomyslná, nebo statečná,“ prohlásil král, popadl ručník a otřel si obličej pokrytý vrstvou potu.

„Trochu od obojího?“ navrhla jsem, když se ke mně otočil.

Na tváři se mu objevil dravčí úsměv, zvedl pěst a bez varování se na mě vrhl. Vyřeštila jsem oči a uskočila doleva právě ve chvíli, kdy jeho pěst dopadla na zem a vytvořila v ní prasklinu. Otočil se a zasadil další ránu, přičemž využil veškerou svou hrubou sílu. Samozřejmě, že v souboji sil bych neobstála.

Bylo by neuctivé bránit se nebo útočit na krále?

Pokračovala jsem v uhýbání, až král zavrčel.

„Neutíkej! Útoč! Už tak jsi pro smečku přítěží, když jsi beze vlka. Ale to není omluva! Jsem si jistý, že ti Gideon něco ukázal!“ Náhlý hněv a podráždění v jeho hlase kvůli ztrátě jeho nejbližšího důvěrníka byly syrové a jasné a já pocítila bodnutí bolesti. „Nedělej jejich jménům ostudu. Ukaž mi, co v tobě je, nebo snad riskuju svou dceru tím, že tě mám za její stráž?!“ zařval.

Samozřejmě, že ukázal… nikdy bych nedovolila, aby jméno mého otce bylo pošpiněno…

Věděla jsem, že mi to dává za vinu i on. Všichni mi dávali za vinu smrt mých rodičů. Někdy přísahám, že zapomínají, že přišli o svého váženého Betu. Ale já ztratila matku i otce!

Viděla jsem mu to na očích, i když to nikdy nevyslovil… Copak to nechápete, Alfo? Já taky trpím… vnitřně se hroutím, ale vy jste všichni tak pohlceni vlastní ztrátou, že zapomínáte, že to byli moji rodiče. Moji. Místo toho musím snášet kousavé poznámky a odsuzující pohledy.

Od smrti rodičů jsem se soustředila na to, abych víc pracovala a posouvala se až na hranice svých možností. Bylo mi sedmnáct, ale svého vlka jsem stále neměla. Vlkodlaci se obvykle mění v jakémkoli věku od třinácti let. Nejpozději zaznamenaná proměna byla v devatenácti. Průměrný věk u většiny vlků byl ale čtrnáct až šestnáct let. Celestia se proměnila v patnácti a mně bylo teď sedmnáct, skoro osmnáct, a po proměně nebylo ani vidu, ani slechu.

Věděla jsem, že očekávání, že se proměním a prokážu své kvality, abych převzala pozici Bety, od smrti mých rodičů jen rostlo, ale nemohla jsem dělat nic, čím bych to vynutila. Musela jsem prostě počkat na svůj čas a na proměnu.

Přemohl mě záblesk hněvu a smutku, ale nedala jsem to na sobě znát. Touha uvolnit toto nahromaděné podráždění a úzkost ve mně narůstala. Pokud měl král sílu, pak já měla rychlost.

Tentokrát, když se na mě vrhl se zvednutou pěstí, jsem neuhnula. Zablokovala jsem ji pažemi a zatnula zuby, když jsem ucítila, jak se něco zlomilo. Otočila jsem se, popadla královo silné předloktí a se vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem ho kopla přímo do břicha. Doufám, že si uvědomil, že jsem ho mohla kopnout kolenem do míst, kam slunce nesvítí, ale to by asi nebylo moc uctivé.

Mírně zavrávoral a já střelila pohledem po Xavianovi. Na jeho obvykle arogantní tváři bez emocí se mihl záblesk překvapení.

„Hmph… talent, ale žádná síla,“ odfrkl si král, odvrátil se, což byl jasný signál, že jsme skončili.

Moje paže křičely agonií, ale ty se zahojí. Podívala jsem se dolů a všimla si, že ta pravá je v mírném úhlu, ale před králem ji na místo vracet nebudu.

Neodpověděla jsem, jen jsem sklonila hlavu v podřízení. Věděla jsem, co tím myslel… fakt, že jsem se neproměnila ani nenabyla plné síly…

Popadl láhev vody, na pár loků ji vyprázdnil a opřel se o sloup, přičemž sledoval mě i Xaviana. Cítila jsem, jak se do mě Xavianův pohled zabodává, ale odmítala jsem se na něj podívat.

„Víte, proč jsme neustále napadáni?“ zeptal se.

„Každý chce kousek moci, kterou drží král Alfa, a dost možná i legendu, podle níž ten, kdo dobude Aethelgard, získá moc vládnout třinácti královstvím a sedmi mořím,“ odpověděl Xavian.

Tahle stará lidová povídačka? Věděla jsem, že lidé tomu věří, ale nemyslela jsem si, že by Xavian byl na babské báchorky.

Král s úšklebkem přikývl.

„No, je to naprostá kravina, ale každý mýtus a legenda odněkud pramení.“ Jeho úšklebek zmizel a on pohlédl k obloze. „Věřím vám oběma. Xaviane, možná jsi u nás jen dva roky, ale osvědčil jsi se jako loajální válečník a vážený člen této smečky. Svěřil jsem ti do péče svůj největší poklad a vím, že ji budeš chránit vším, co máš. Dodržíš přísahu, kterou jsi složil, když jsi se k nám přidal.“

Koukla jsem na Xaviana, který krále jen lhostejně sledoval. Oba muži byli majestátní a mocní. Cítila jsem se tu jako zbytečný doplněk. Proč chtěl mluvit se mnou?

„Zachránila mi život. To je dluh, na který nikdy nezapomenu,“ odpověděl.

Král přikývl.

„Elowen, jsi… dcera mého nejbližšího přítele a důvěrníka a jsi také nejlepší kamarádka Celestie. Vím, že pro ni znamenáš celý svět, a navzdory všemu ji skutečně chráníš. Je tu něco, co s vámi oběma musím sdílet…“ Jeho pohled přejel okolí, aby se ujistil, že jsme sami.

Proč jsem měla pocit, že cokoli nám chce říct, je velmi důležité?

„Ten mýtus, o kterém mluvíš, Xaviane, ten takzvaný poklad darovaný střednímu království; srdce Kaelonu, našeho světa… Není to žádný spis ani magický krystal, je to něco úplně jiného… a to je důvod, proč ho nikdo nikdy nenašel. Říká se, že se zjevuje každých několik století…“

Zamračila jsem se, jak jsem začala skládat kousky skládačky dohromady. Zmínil Celestii… Souvisela s tím nějak?

„Chcete říct…“ zamumlal Xavian, ale z jeho tónu jsem poznala, že mu to došlo.

„Ano. Moje dcera je tím srdcem, pokladem, který hledá každé království.“

Xavianovy oči na zlomek sekundy zářily jasnou zlatou, než se zamračil.

„To dává smysl… poklad, který se zjeví každé páté století… protože se znovu rodí,“ uvažoval Xavian a ve tváři se mu zračilo pochopení.

Král přikývl.

„Ano, v samici Alfy. Jde však o to, že Celestia nevykazuje žádné známky toho, že by tuto moc odemykala. Ze všech stran se valí potíže. Nemůžeme otálet.“

No, věděla jsem, jaké to je, když se od vás něco očekává, a přesto… nejste schopni s tím nic udělat.

„Co když ona není tou, kdo má mít tuto schopnost? Sám jste řekl, jednou za pár století, možná to není Celestia,“ uvažovala jsem a snažila se nesvírat svou zlomenou ruku.

„Ona je srdcem Kaelonu. Před jejím narozením bylo vyjeveno proroctví. Moje dcera je tou, která v sobě nese srdce našeho světa, síly, které hledá každý na této planetě, a já chci, aby ji Xavian vycvičil, aby ji tlačil až na hranice jejích možností, dokud ty síly neodemkne náhodou nebo násilím.“

Jeho chladné šedé oči se střetly s Xavianovými jantarovými. Dohoda byla uzavřena beze slov.

Král nás brzy nato propustil, a když jsme mlčky kráčeli chodbou, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Krále muselo trápit něco velkého, když skutečně uvažoval o tom, že dožene Celestii až na hranice možností. Věděla jsem, že si vybral Xaviana, protože všichni věděli, že dodržuje pravidla, aniž by přemýšlel o následcích.

„Myslíš, že jí to dokážeš udělat?“ zeptala jsem se, protože jsem přesně věděla, co to znamená tlačit někoho na hranice možností.

Dělala jsem si to samé. Někdy jsem se po tréninku nebyla schopná ani pohnout a občas jsem dokonce upadla do bezvědomí.

„Proč ne?“

„Zachránila ti život a ty ji chceš zlomit?“ zeptala jsem se. Jenže to byla lež. Ona ho nikdy nezachránila, zachránila jsem ho já. Ne že by se to on někdy dozvěděl. Zastavila jsem se u dveří své ložnice a čekala na jeho odpověď.

Jeho uhrančivé oči se střetly s mými a on se ke mně otočil, až se mi pod tou intenzitou rozbušilo srdce.

„Pokud je to pro její dobro, pak ano, zlomím ji ochotně.“ Na rtech se mu objevil lehký úšklebek, když naklonil hlavu. „Co se děje, Malá siréno, žárlíš?“

„Ale prosím tě, na co bych měla žárlit? Na to, že mě zmlátíš na kaši?“ zavrčela jsem, když mě najednou chytil za paži a prudce ji vrátil na místo. Vykřikla jsem při té palčivé bolesti, která mi projela paží i krkem, až mi vyhrkly slzy.

„Ne.“ Udělal krok blíž a já ustoupila, pod jeho hrozivým pohledem jsem naprázdno polkla. Zády jsem narazila na dveře a on o ně po obou stranách mé hlavy opřel ruce, když se ke mně naklonil. Žár jeho těla narušoval mou osobní zónu, jeho hruď se otírala o mou. Cítila jsem jeho teplý dech na uchu, když zašeptal slova, která mnou vyslala vlnu vzrušení. „Abych zlomil tebe.“

Odtáhl se a můj obličej polil horký ruměnec, jen aby se mi při jeho dalších slovech sevřel žaludek. „Nabídl bych se, že zlomím i tebe, ale případy z milosti nedělám. A teď už tu tvůj otec není. To je všechno, co jsi. Už se nemáš za koho schovat.“ Jeho slova bolela víc než kohokoli jiného. On byl ten poslední, od koho jsem čekala taková slova a nenávist. Byl tam. Xavian viděl, co se stalo, a zabránil mi, abych se jim snažila pomoci.

„Teď mazej do postele a zkus se nedostat do problémů,“ zavrčel a rázoval chodbou pryč, aniž by se na mě podruhé podíval.