Ztuhla jsem a srdce mi při jeho slovech divoce bušilo. Žárlil snad na to, že se mě dotýkali, že se mě pokusili znásilnit? Na okamžik nedokážu dát dohromady dvě slova, neschopná soustředit se na to, co právě řekl.

„Pusť mě. Nemůžu uvěřit, že žárlíš.“ zamumlala jsem a strčila do něj ze všech sil. Ani se nehnul, jen naklonil hlavu a podíval se na mé ruce na své hrudi, což mě donutilo je rychle stáhnout zpět. Svírala jsem jeho bundu těsněji, protože jsem věděla, že je to jediná věc, která mi poskytuje úkryt před jeho pálivým pohledem.

„Že žárlím na tebe?“ ušklíbl se a do očí se mi draly slzy. „Nebuď hloupá. Kdybych tě chtěl, oba moc dobře víme, že bych tě nemusel nutit. Padla bys na kolena zatraceně ochotně.“ posmíval se chladně.

Polkla jsem, tváře mi hořely rozpaky a bolestí z jeho slov. Odvrátila jsem pohled, ale on mě popadl za tvář a donutil mě podívat se zpět na něj.

„Jsem naštvaný, protože ses vystavila zbytečnému nebezpečí. Úplně stejně jako tu zpropadenou noc, kdy jste se s Celestií vyplížily ven a tvoji rodiče byli zabiti. Nic ses nenaučila?“ řekl ledově, než mě hrubě pustil.

„Teď si pospěš, než tu venku umřeš.“ Odvrátil se a vyrazil po pěšině.

Zaváhala jsem a ani jsem se nehnula, abych ho následovala. Ušklíbl se, když se na chvíli zastavil a ohlédl se na mě přes rameno, oči mu planuly novou vlnou hněvu.

„Nebo hádám, že tu venku můžeš počkat, až tě znovu najdou; podruhé tě nezachráním, pokud je, jak jsem řekl dřív, samozřejmě nechceš.“ poznamenal arogantně. Očima jsem přelétla naše okolí. Projel mnou prudký záchvěv, protože jsem věděla, že má pravdu. S ním jsem ve větším bezpečí než tady venku úplně sama. Přesto jsem u něj v poslední době stěží byla v oblibě. „Hned! Nebo tě snad odvleču zpátky ke Kydosovi a Nikolasovi, aby dokončili to, co chtěli začít!“ Kousala jsem si ret a naposledy se rozhlédla.

Ale co pak? Takhle jsem domů jít nemohla. Co když mě Celestia uvidí? Nebo Alfa? Jen bych jim dokázala, jak slabá jsem v porovnání se všemi ostatními. Dokázala bych, že nejsem materiál na Betu.

Spolkla jsem zraněné city a rozběhla se, abych ho dohonila, jen aby mě popadl za paži a přitáhl k sobě. Po zbytek cesty neřekl ani slovo, což mi dalo čas vymyslet, jak proklouznout kolem stráží a dostat se domů, aniž by mě někdo viděl.

Byla jsem tak pohlcená myšlenkami, že jsem si ani neuvědomila, že jsme zastavili. Rozrazil dveře malé srubové chaty.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se,

„U mě.“

Zvedla jsem obočí; „Bydlíš na hradě...“

„Mám na hradě pokoj, ale tohle je moje.“ Opravil mě a podíval se na mě. Uvědomila jsem si, že jsem tu vlastně nikdy nebyla... Ale kolik jsem toho o Xavianovi vlastně věděla? Moc ne. On toho moc nesdílel a já se neobtěžovala ptát. „Máš v plánu nechat ten déšť, aby mi to tu dál vyplavoval?“

Zamrkala jsem, rychle ustoupila ze dveří a chystala se je zavřít, když se přes mě naklonil a rázně je zaklapl.

Srdce se mi zastavilo, když rozsvítil světlo a já se pořádně rozhlédla kolem sebe. Bylo to tu jednoduché a čisté, s malým kuchyňským koutem a stolem se dvěma židlemi u jedné strany. Na druhé straně stála dvoumístná pohovka naproti krbu, před ní konferenční stolek a po obou stranách krbu dvě velké knihovny.

Z místnosti vedly dvoje dveře, s největší pravděpodobností do ložnice a do koupelny.

Xavian přešel místnost a prošel jedněmi ze dveří. Z místa, kde jsem stála, byl vidět okraj postele. Odvrátila jsem se a pohlédla nahoru na strop s dřevěnými trámy a železnými filigránovými stínidly na lampách. Musela jsem uznat, že to místo vypadalo velmi útulně.

Ve vzduchu se vznášela jeho vůně. Nutilo mě to přemýšlet, kolik času tu vlastně tráví. Podívala jsem se dolů na bláto, kterým jsme ušpinili zem, a pomalu jsem si zula boty, abych tu špínu a vodu neroznášela všude. Těsněji jsem se zavinula do Xavianovy bundy a nacházela v tak prostém kusu oblečení útěchu, přestože jsem věděla, že to je ta jeho vůně, ve které jsem skutečnou útěchu nacházela.

„Běž se osprchovat.“

Vzhlédla jsem, jak Xavian vyšel ze svého pokoje a v rukou držel košili a nějaké tepláky. Své oblečení.

„Díky,“ odpověděla jsem a přešla k němu. Opatrně jsem si oblečení vzala a dávala pozor, abych ho neušpinila.

„Obleč si tu košili obráceně. Zkontroluju ti záda.“ Řekl přesně ve chvíli, kdy jsem se otočila, a mě to přimělo zamrznout na místě.

Zkontroluje mi záda? On mi je hodlal zkontrolovat?

„Nepotřebuju-“

„Buď to, nebo půjdeme ke královskému léčiteli, vyber si.“ Přerušil mě chladně.

Zamračila jsem se. To, co se stalo, nebylo nic, co bych chtěla, aby ostatní věděli. V mé situaci by mi to nepomohlo a drby by se šířily rychle.

Vešla jsem do koupelny, zavřela za sebou dveře, čisté oblečení jsem pověsila na háček za dveřmi a teprve pak si sundala jeho bundu. Podšívka byla od bláta a já se cítila provinile.

Zapnula jsem sprchu, vložila pod ni ruku a čekala, až se voda ohřeje. Rychle jsem se svlékla a kalhotky položila stranou. Nebyly tak mokré jako zbytek mého oblečení a potřebovala jsem si je obléct na sebe. Vlezla jsem do vany, stoupla si pod proud horké vody a vítala to teplo, nechávala jsem ho ulevit svým bolavým kostem.

Jakmile jsem se namydlila, přejížděla jsem prstem po stopách a modřinách, které mi barvily kůži, popadla mycí houbu z výklenku a myla se ve snaze vymazat pocity těch jejich špinavých pracek na mém těle, vymazat jejich přetrvávající pachy. Při té myšlence mě pálily oči a Xavian měl pravdu.

Už jsem se nemohla schovávat za svého otce. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě jeho jméno udržovalo v bezpečí. Teď už ne. Ne, teď už jsem byla odkázána sama na sebe, proplouvala jsem světem naprosto vydána na milost a nemilost všem. Kdyby na mě Xavian nenarazil, nerada to přiznávám, ale přišla bych o to poslední, co mi zbylo, o svou nevinnost.

A bez vlka bych mohla být přesně to, co Xavian tvrdí, nikdo. Nemám vlka a bez otce, bez matky také. Pokud se Alfa rozhodne se mě zbavit, byla bych oficiálně nikým, bez účelu.

Drhla jsem si kůži až do živého, měnila se do sytě rudé barvy. Možná, kdybych drhla dostatečně silně, dokázala bych vymazat ty vzpomínky, vymazat svá minulá selhání, vymazat sebe. Nic z toho však nefungovalo a jakmile jsem byla vydrhnutá dočista, uvědomila jsem si, že díky jeho sprchovému gelu voním tak trochu jako Xavian.

Vystoupila jsem ze sprchy a popadla jeden z jeho ručníků. Zavinula jsem se do něj. Rozhlédla jsem se, hledala koš na špinavé prádlo nebo přemýšlela, jestli bych ho neměla přeprat, ale nic jsem nenašla. Položila jsem je tedy stranou. Hádala jsem, že si prádlo nosí vyprat na hrad, Omega nebo lidský personál by obvykle zastal všechny tyto domácí práce a někdo Xavianova postavení by určitě měl k osobní dispozici jednu nebo dvě Omegy, tím jsem si byla jistá.

Při vzpomínce na to, co řekl Nikolas, mnou projela vlna žárlivosti. Xavian byl mladý muž, který by samozřejmě měl potřeby. Měl na své sexuální tužby Omegy? Nebo možná navštěvoval The Alba Dove.

Na tváři se mi usídlilo hluboké zamračení, jak mé myšlenky tmavly a tmavly. Rychle jsem se osušila ručníkem a natáhla si kalhotky. Mé tělo křičelo vyčerpáním a hrozilo, že mě pohltí nutkání prostě se schoulit do klubíčka a jít spát.

Prohlédla jsem si tepláky a natáhla si je, svázala jsem si je v pase šňůrkou. Jako poslední přišla na řadu košile, oblékla jsem si ji pozpátku, mírně jsem sebou trhla, když jsem sáhla dozadu a zapnula jeden knoflík.

Podívala jsem se na své pohmožděné ruce, povzdechla si, vytáhla pár třísek, popadla ručník a vyšla z koupelny. Rozhlédla jsem se a všimla si, že jsou zatažené závěsy, rozsvícená světla; podlaha byla uklizená od všeho toho bláta a vody a oboje naše boty stály u vchodových dveří, čisté. V krbu plál oheň, který vyhříval celou místnost.

Když jsem se podívala na Xaviana, právě naléval to, co vonělo jako káva, do dvou hrnků. Přes rty mi přelétl nepatrný úsměv. Myslím, že jsem Xaviana nikdy neviděla dělat něco tak... obyčejného? Nebyla jsem si jistá, jestli je to to správné slovo, ale i při dělání něčeho takového vypadal až moc hezky.

Pohlédl na mě, zvedl obočí a já rychle zavrtěla hlavou, odvrátila se a snažila se nečervenat. Došla jsem k pohovce a posadila se, zírajíc na police. Většinou vypadaly jako historické knihy, ačkoliv tam bylo i několik tréninkových a dalších na jiná témata.

„Nebuď zvědavá.“ Poznamenal, položil ty dva hrnky na stůl a já si vzala chvilku na to, abych se očima napila jeho svalnatých bicepsů.

Ach Bohyně, tenhle muž je stvořený k hříchu... Smím být předmětem tohoto hříchu?

Zamračila jsem se nad tou myšlenkou, vzpomínajíc na ten incident s Nikolasem.

„Vypij to, dokud je to teplé.“ Řekl, posadil se na pohovku a já si najednou velmi silně uvědomila, že tohle bylo poprvé, co jsme byli na soukromém místě, sami.

Sáhla jsem po hrnku, a jak ruce křičely bolestí, popadl mě za zápěstí a stáhl mě zpět.

„Jsi prostě hloupá, nebo neuvěřitelně lehkomyslná?“ Zvedl obočí a vrhl na mě kamenný pohled. Srdce mi poskočilo, když vzal mou ruku do své, a druhou rukou přitom prohmatával mé kosti, z nichž mi několik cestou zakřupalo. V jednu chvíli jsem se kousla do rtu, snažíc se nevnímat mravenčení, které mi z jeho doteku tančilo po ruce a paži. Pustil mou ruku, vzal druhou a vytáhl z ní pár kousků dřeva, které mé tělo automaticky nevypudilo.

„Au.“ Cukla jsem sebou, když mi vytáhl tenkou třísku, kterou jsem měla zarytou do prstu.

Předtím, než mi pustil ruku, ke mně vzhlédl.

„Na tu otázku jsi neodpověděla.“

„Neuvědomila jsem si, že to byla otázka,“ odpověděla jsem. Natáhla jsem se, vzala hrnek, košile, kterou jsem měla na sobě, mi sklouzla z ramene, a tak jsem volnou ruku položila na hruď a pomalu se posunula dozadu. Vdechla jsem vůni mléčné kávy, vychutnávala si ji, a pak si lokla.

Xavian udělal kávu. Pro mě...

Ach, nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Celestii, moment, můžu jí to říct? Ne, kdyby věděla, co se stalo, mohlo by ji to ranit. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně takhle cítila.

Upíjela jsem kávu a užívala si to ticho, zatímco Xavian zvedl svůj hrnek a na pár doušků ho do sebe kopl, až se mi rozšířily oči.

„Nebylo to horké?“ zeptala jsem se překvapeně.

Zvedl obočí.

„Pro mě ne. Já to horko snesu; ne všichni jsme mimina.“

Jeho výsměšný, arogantní tón mě přiměl přimhouřit oči.

„Nejsem mimino...“

„Ne... možná ne... Chceš se podělit o to, jak přesně to na té stezce proběhlo?“ Zeptal se a nálada v mžiku potemněla.

Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem, co říct. Jak někomu řeknete, že jste neudělali vůbec nic špatného nebo nic, čím byste to vyprovokovali? A navíc, s tím, jak to teď ve smečce chodilo a jak mě všichni v těchto dnech vnímali, by pravděpodobně řekli, že jsem si to zasloužila, nebo je vyprovokovala.

Nikolasova slova se mi točila v hlavě a jen umocňovala vyčerpání, které jsem cítila.

‚...ani nejsi vlastní krev Bety Gideona... Xavian by mohl převzít titul Bety...‘

„Otoč se.“

Jeho příkaz mě vytrhl z myšlenek, pohlédla jsem dolů na bílou košili, která mě zakrývala, než jsem se podívala do jeho očí. Zahlédla jsem v nich záblesk něčeho, co jsem nedokázala rozeznat, ale jeho pohled nepolevil, jako by mě vyzýval, abych ho odmítla. Pevně jsem stiskla košili a pomalu se k němu otočila zády, hrnek jsem teď pevně držela oběma rukama.

Kousla jsem se do rtu, snažíc se ignorovat své bušící srdce, které jsem věděla, že on slyší také. Zírala jsem dolů na svůj hrnek, zatímco jsem cítila, jak lehce zatáhl za košili, když mi rozepínal knoflík. Jeho oči se do mě vpíjely a mně se sevřel žaludek, když se košile rozevřela a odhalila mu mé záda.

Jeho srdce bilo klidně a já přemýšlela, proč na mě má takový vliv.

Zasyčela jsem, když mi ze zad vytáhl první z třísek.

„Máš jich tu pár a začala ses hojit, takže se ti zarývají do kůže.“

„Skvělé.“

„Nehýbej se.“

Protočila jsem panenky. Vždyť jsem se ani nehnula!

Oči mi vylétly dokořán, když jeho ruka sklouzla k mému pasu, pevně mě sevřel a poslal mnou silný záchvěv rozkoše.

Bohyně, nedovol mu slyšet tep mého srdce.

Vytáhl další třísku, což mě donutilo sebou cuknout, jak mi do zad vystřelila ostrá bodavá bolest.

„Tahle byla hluboko.“

Přikývla jsem, neschopná se soustředit, když mi jeho ruka stále svírala pas.

Bohyně...

Jeho dotek byl jako droga, omamný a nebezpečný, přesto tak, tak... lákavý, až se mi z toho točila hlava.

Ucítila jsem, jak mi po zádech stéká pramínek čerstvé krve, a Xavian ho svým palcem setřel a zanechal za sebou stopu jisker.

„Perfektní.“

Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak si olizuje krev z palce, při čemž se mi převrátil žaludek a mé nitro se rozbušilo touhou, kterou dokázal zažehnout jedině on.

Zvedla jsem na něj obočí. „Tak jak chutnám?“ zasmála jsem se a očekávala, že se trochu zastydí za to, co udělal. Byla to tak zvláštní věc a na zlomek vteřiny jsem si myslela, že se mi to jen zdálo.

Jeho pohled střelil k mému a ty intenzivní jantarové oči mu sklouzly k mým rtům, a pak jsem to uslyšela, tu nepatrnou změnu v tlukotu jeho srdce. Naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě.

„Zvědavost mě přemohla. Už se to nestane,“ zamumlal, ačkoli jeho oči zkoumaly mou tvář. Jeho slova mi připadala zvláštní.

„No, víš, jak se to říká, zvědavost zabila kočku,“ zasmála jsem se.

„Ještě že nejsem kočka,“ ušklíbl se arogantně a naklonil se blíž.

„Nikdy jsi neodpověděl.“

Podíval se na mě těma chladnýma očima. „Jinak.“

„Jinak? Piješ snad dost krve na to, abys to mohl porovnat?“ Zasmála jsem se.

„Ne, ale koupal jsem se v krvi svých nepřátel, to je chuť, na kterou si musíte zvyknout.“

„Chutnám tedy jako tvoji nepřátelé?“ Naklonil se blíž, jeho rty se téměř otíraly o mé.

„To jsem se ještě nerozhodl. Chceš být mým nepřítelem?“ zapředl, tvář mi při jeho slovech zahořela a on se stáhl zpět s chápavým úšklebkem na tváři. Jako by přesně věděl, jak na mě působí.