ELOWEN

Déšť na nás dál bubnoval a smýval většinu bláta, které mi vystříklo do obličeje.

Zvedl ruku a odhrnul mi špinavé vlasy z obličeje. Oči se mi pod jeho dotekem zachvěly a zavřely, dotekem, který jsem vítala...

Zalila mě vlna úlevy. Xavian byl mnoho věcí; výsměšný, odtažitý, chladný a arogantní, ale nebyl to monstrum.

„Zdá se, že nedokážeš zůstat stranou od potíží ani na okamžik.“ Zamumlal tiše, než mu oči ostře střelily ke dvěma mužům, kteří stáli jen pár stop od nás.

„Měl bys odejít. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.“ Ozval se zezadu Nikolasův drzý hlas.

Zlatý záblesk v Xavianových očích mi způsobil vynechání tepu. I když zbytek jeho tváře zůstal bez emocí, ten hněv, který jsem v jeho očích viděla... kvůli mně. V žaludku se mi zachvělo, než mě Xavian posunul za sebe.

„Jako od válečníků smečky je to pěkný příklad.“

„Tohle s tebou nemá nic společného. Odejdi. Nic jsi neviděl.“ dodal Kydos chladně.

Zírala jsem na zadní část Xavianovy hlavy, překřížila jsem si ruce přes prsa a objala se.

„Viděl jsem dost na to, abych s tím šel za Alfou.“ Xavian postoupil vpřed a oba muži ztuhli.

Zamračila jsem se, když mi to došlo. Nebáli se Xaviana, ale toho, že by mohl být budoucí Betou... Jen to ukazovalo, že hodnost z vás dělala všechno, nebo nic...

Ti dva si vyměnili pohledy a spojili se myslí, než na mě chladně pohlédli. Tichý slib, že tohle ještě neskončilo, byl v jejich očích jasný. Oba muži nás minuli, načež Xavian popadl Nikolase za límec a vrazil mu pěstí do čelisti.

„Co to má kurva znamenat?!“ zasyčel Nikolas a chytil se za tvář, jak vrávoral dozadu.

„Dotkni se jí ještě jednou a zabiju tě,“ zavrčel Xavian hlasem nebezpečným a mrazivým.

Oba muži odešli, ale Xavian se otočil ke mně. Najednou jsem se cítila velmi obnažená, navzdory tomu, že jsem se před ním teprve včera promenádovala... Dnešek byl jiný. Samotná tíha toho, co se mi mohlo stát, ve mně najednou vyvolala pocit, že jsem špinavá a využitá. Obrátila jsem se k němu zády, nechtěla jsem, aby mě viděl ve zranitelném stavu, ve kterém jsem se nacházela.

Strach, který mnou, mým celým tělem, otřásal, byl za hranicí vyčerpání. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem ucítila, jak se jeho prsty otřely o mé horní záda. Kousla jsem se do rtu, když ze mě stáhl žmolek vlny.

Ticho mezi námi bylo hlasité, ale já dnes neměla co říct. Srdce mi bušilo, když jsem na svých ramenou ucítila teplo jeho bundy a jeho vůně mi vtrhla do smyslů. Zavřela jsem oči. Navzdory intenzitě útěchy, kterou mi to přineslo, mě tvrdě zasáhla čirá realita, že jsem teď nikdo... v podstatě na tomhle světě úplně sama.

moji rodiče byli mrtví... nemohla jsem udržovat jméno Delacroix a neměla jsem nikoho...

Máš Celestii a Xaviana... snažila jsem se namluvit sama sobě, ale bylo to tak?

„Pojďme odsud.“ Ozval se jeho hlas a já přikývla, pevně svírajíc bundu, jak se odvrátil.

K mému překvapení mě popadl za zápěstí, pohlédl na mé potlučené ruce a mračil se, jak mě vedl pryč. Podívala jsem se na jeho velkou ruku obtočenou kolem rukávu jeho kožené bundy a srdce se mi rozbušilo.

Zachránil mě...

‚Xavian by mohl převzít titul Bety...‘

Prudce jsem k němu vzhlédla, zajímalo mě, nakolik je to pravda. Věděl to? Byla jsem však vytržena ze svého zamyšlení, když jeho sevření na mém zápěstí zesílilo, až to bylo téměř bolestivé.

„Na co jsi sakra myslela?“ zlostně zasyčel a vyděsil mě hněvem ve svém hlase. Zamrkala jsem, déšť padal prudčeji a on mě táhl za sebou.

„Prosím?“ zeptala jsem se, zmatená jeho slovy. Celé jeho vystupování se změnilo v mžiku oka.

„Copak ses od toho útoku nic nenaučila? Měla bys mít víc rozumu než se sama potulovat venku. Obzvlášť když se královstvím šíří takové zvěsti!“ zavrčel jedovatě a já od něj ucouvla, překvapená a zraněná. „Kolikrát ještě všechno zkazíš?!“

Vinil snad z toho, co se stalo, mě? Vinil mě i z jejich smrti? Jako bych si snad přála, aby se to stalo?

Jeho slova mě ranila, navzdory jeho obvyklému chladnému, arogantnímu přístupu. Tohle jsem od něj, ze všech lidí, nečekala. „Máš štěstí, že jsem na tebe narazil.“ Zasyčí a já mu vyškubnu ruku z jeho nemožného sevření. Ten pohyb mu neunikne, donutí ho se prudce otočit a zamračit se na mě. Má záda narazí do stromu, jak udělám další krok vzad a sasyčím bolestí, záda mě po tom napadení už teď štípala.

Oči mu plály zuřivostí. „Odpověz mi!“ zavrčel a práskl rukama do kmene po obou stranách mé tváře, hruď přitisknutou k té mé. Jeho obličej byl tak blízko, že jsem na vteřinu prostě jen ochromená a ztrácím schopnost mluvit. Byl příliš blízko...

„Xaviane?“ dokázala jsem zamumlat a jeho oči ostře střelily do mých; polkla jsem, jak se do mě propalovaly jeho pronikavé jantarové oči.

„Máš štěstí, že jsem prostě nešel dál.“ Zašeptal drsně, při jeho slovech se mi stáhl žaludek a odmrkala jsem slzy, které naštěstí zakryl déšť. Jeho slova mě taky naštvala. Jak se opovažuje tohle říct? Nic, co jsem udělala, neospravedlňovalo to, o co se pokusili. Chtěla jsem jít jen trénovat.

„Tak proč jsi to kurva neudělal?“ zasyčela jsem. Hrozivé zavrčení, které z něj vyšlo, mě přimělo chtít vzít ta slova zpátky, a když na mě přitiskl celé své tělo, zády mi projela bolest, jak se přitiskl ještě blíž. Cítila jsem každý záhyb jeho těla a žaludek se mi stáhl do uzlu.

„Vsadím se, že by se ti to líbilo, co? Abys pak mohla hrát oběť. Je to to, co jsi chtěla, a jen sis hrála na nedobytnou?“ zavrčel. „Bylo to tak? Řekni mi, Malá siréno, máš to ráda drsně?“ Ruka mi stiskla hrdlo a já se proti němu zmítala, snažíc se osvobodit.

„Xaviane! Přestaň!“ zachraptěla jsem.

Xavian se naklonil blíž, nosem mi přejel přes tvář k uchu. „Cítím je na tobě úplně všude...“ nebezpečně zavrčel, ten zvuk mi poslal mráz po zádech a na pažích mi naskočila husí kůže.

„Xaviane, prosím. Proč se takhle chováš?“ zašeptala jsem, srdce mi bušilo, jak jsem vzhlédla do těch planoucích zlatých očí. Jeho ruka dráždivě sjela po mém krku k prsu a hrubě je stiskl, až jsem zakňučela, a vyslal mi přímo do samotného nitra vlnu rozkoše.

„Riskovala jsi svůj život kvůli vlastní hlouposti. Nechalas je, aby na tebe sahali svýma špinavýma rukama. Jsi slabá,“ zlostně zasyčel. „Nikdo se tě nesmí dotýkat... jediné ruce, které se tě smějí dotknout, jsou ty mé.“