Pohled Elary

„Ty náno, buď doma před druhou.“

Její slova se mi ozývala v koutech mysli ve chvíli, kdy Kendřino zápěstí narazilo do mé brady. Blesková bolest a šok mě odhodily vzad.

Klopýtla jsem dopředu na kolena, pak se narovnala a otřela si ústa, jak se mi na jazyku rozlila trpká chuť krve. Až když na mě vyrazila znovu, uvědomila jsem si, proč mě její nečekaný pohyb tak vyvedl z rovnováhy.

Spadla jsem na podlahu vedle lavice. Sebrala jsem se a využila poslední zbytky sil, abych se zvedla, ale to nejhorší mě teprve čekalo.

„Ach, Kendro, hledaly jsme tě.“ Peytonin nezaměnitelný hlas mi vyslal mráz po zádech a já věděla, že je konec, protože za ní stála třetí blondýnka, která z nich dělala dokonalé trio – Lexi.

Teď, když byly kompletní, bylo jisté, že jim nedokážu vzdorovat. Vzhledem k tomu, že si pro mě vybraly perfektní budovu i vyučovací hodinu, stihnou mi ublížit dřív, než mě vůbec někdo přijde zachránit. Tedy, pokud by se někdo vůbec odvážil postavit se těmhle holkám kvůli mně. Ve škole jsem neměla žádné přátele.

„Kde jinde bych byla? Učila jsem tady toho ptáčka slušnému vychování.“ Kendřinu tvář zkřivil úšklebek a vrhla se na mě.

Popadla mě za vlasy a přitáhla si mě k sobě, zatímco Peyton stála na stráži po mém boku. Srdce mi bušilo a plíce mě pálily nedostatkem vzduchu.

Snažila jsem se vymanit, ale ruce jsem měla přišpendlené a věděla jsem, že z toho, co si na mě dneska přichystaly, není úniku. Do očí se mi draly slzy, zatímco se obě blondýnky hystericky smály.

„Elaro, ty jsi měla tu drzost říct svému instruktorovi, že tě šikanujeme? Taky jsi jim řekla, že tě nutíme dělat naše úkoly? Co dalšího jsi jim navykládala?“

V agónii jsem se kousla do koutku spodního rtu, oči se mi zalily slzami a žadonila jsem o slitování.

„P-prosím, já...“ zakoktala jsem se a sepjala své krvácející ruce k sobě.

„Ty neumíš mluvit?!“ zaječela mi Peyton do ucha, až jsem strachy zalapala po dechu. Místností se rozlehl pronikavý jekot, když ze sebe vydala zuřivé zavrčení. Udeřila mě do tváře.

Stačilo to, aby to vyvolalo bolest a závrať, takže se se mnou zatočil celý svět. S každým nádechem jsem cítila palčivou bolest v místech, kde mě pořezaly, a byla jsem k smrti vyděšená.

Koutkem oka jsem viděla Lexi na jejím obvyklém místě. Zatímco se ty dvě se mnou bavily, ona hlídala dveře, aby je v případě potřeby varovala.

Obě blondýnky se na sebe krátce podívaly a pak se zlomyslně usmály. Cítila jsem tlak jejich rukou, když mě jedna z nich zvedla za podpaží, a já začala křičet, když jsem ucítila, jak mě vytahují na stůl.

Obě na mě skočily a já zběsile kopala nohama, zatímco se mi další prsty zaryly do kůže.

Křičela jsem, ať mi někdo pomůže. Ale nikdo nepřišel. Peyton už mě začala svlékat do půl těla. Poraženecky jsem zavřela oči a v duchu zamumlala tichou modlitbu k měsíční bohyni – prosím, pomoz mi.

„Holky!“ vykřikla Lexi téměř okamžitě plná nadšení, což mě donutilo prudce otevřít oči. Holky její volání zjevně ignorovaly.

„Holky, tohle musíte vidět!“ Přiběhla k nim s telefonem v ruce. Kendra a Peyton mě okamžitě pustily.

„Páni!“ Všechny tři unisono vydechly překvapením.

„Pořádá se večírek na počest shledání tří nejmocnějších Smeček.“ Kendra se zdála neuvěřitelně nadšená.

„A my máme to štěstí, že jsme pozvané!“ dodala s jásotem Peyton.

„Musíme se připravit na párty! Potřebujeme si sehnat nové oblečení, holky. Co myslíte?“ vložila se do toho Peyton.

„To není všechno. Neznamená to náhodou, že Crestwood znovu otevře dveře svých učeben?“ Dokonce i Lexi vypadala pobledle.

„Myslím, že ano. To jsou skvělé zprávy!“ Všechny začaly radostně poskakovat a úplně zapomněly na mě, předmět svého posměchu. Nebo mi možná jen daly chvíli na vydechnutí, protože jejich nadšení znamenalo pouze novou energii pro mou šikanu. K mému údivu ale vyběhly ze třídy, nadšeně vypískávaly a poskakovaly radostí.

S námahou jsem se vyškrábala na nohy a zhluboka oddechovala po agónii, kterou mi ty tři mrchy způsobily. Z úst mi uniklo bolestné syknutí.

Být omegou znamenalo jedinou věc – že nejsem nic, že nikdy nebudu sedět u vyšších stolů, ale jen uklízet nepořádek po ostatních. Lidé toho nemuseli říkat mnoho. Jejich činy ukazovaly, že o mě nikdo nestojí. Jen mě strpěli, dokud se mě nebudou moci zbavit.

Byla jsem v jejich rukou jen obyčejná otrokyně; jedinými výhodami, které mi poskytli, byla příležitost navštěvovat prestižní školu ve městě, jídlo a ty nejzákladnější životní potřeby.

A ani ve škole mi ty tři holky nikdy nedaly pokoj. Potlačila jsem příval slz, které mi hrozily zhroucením, ale nedokázala jsem to. Volně mi stékaly po tvářích, když jsem se sehnula, abych zvedla batoh a posbírala své poházené učebnice z podlahy.

S frustrovaným zasténáním jsem z kapsy vytáhla telefon. Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem uviděla, kolik je hodin. Luna Corrine mi naservíruje hlavu na stříbrném podnose. Ne, narazí ji na kůl.

Jako by to byla náhoda, telefon mi pípl a ohlásil novou zprávu. Okamžitě jsem si otřela slzy.

Když jsem zprávu přelétla očima, naskočila mi husí kůže a srdce mi sevřel děs.

Ty náno! Musím ti snad připomínat, že se musíme připravit na párty?! Nebo ti mám připomenout, jak důležití ti tři Alfové jsou!? Jestli tu nebudeš do třiceti minut, budeš litovat, že jsi mě kdy poznala.