Pohled Elary

V úžasu mi spadla čelist a zavrávorala jsem dozadu. Tak tohle byl ten důvod, proč mě Luna chtěla mít tak brzy doma – abych se starala o jejího syna po všech těch hrozných věcech, které mi provedl.

Ruce se mi nervózně ošívaly, zatímco se mi úzkost zařezávala do páteře. Bylo toho na mě zkrátka moc. Třásla jsem se a měla pocit, jako by mi na žaludku ležel obrovský balvan. Zhluboka jsem dýchala nosem a snažila se uklidnit.

Nezdálo se, že by to fungovalo, protože jsem stále cítila ten tlak na těle, ze kterého jsem začala hyperventilovat. Tlak v hlavě se kvůli tomu ještě zhoršil. Bylo mi špatně. Chtěla jsem se z tohohle snu prostě jen probudit.

Trvalo několik minut, než panika odezněla. Když bušení srdce ustalo a já se uklidnila natolik, abych dokázala jasně uvažovat, otevřela jsem oči a podívala se vzhůru k povrchu, kde svítilo slunce.

Ti tři alfové ze smečky, kteří si z mé šikany udělali svou životní povinnost, se vraceli zpět. Do očí mi vyhrkly další slzy. Byla to lest měsíční bohyně, jak mě po smrti mých rodičů konečně dorazit?

Představa jejich návratu pro mě byla nesnesitelná, protože jsem věděla, že to je začátek noční můry, před kterou jsem se snažila utéct. Dlouho mi trvalo, než jsem se ze skandálu, kvůli němuž museli odjet, vzpamatovala, a teď jsem musela jitřit staré rány. Proč ke mně osud musel být tak krutý?

Ačkoli ten skandál, který vedl k poslání chlapců do zahraničí, byl bolestivý, pro mě představoval vyslyšenou modlitbu.

Pohrdala jsem jimi celou svou bytostí a mým jediným přáním bylo, aby se to shledání zvrhlo v tragédii, která chlapce přinutí vrátit se tam, odkud přišli. Chtěla jsem od nich být prostě jen co nejdál.

Ze všeho nejvíc jsem ale doufala, že mě nikdy nepoznají.

V takových chvílích jsem si přála, abych měla rodiče, kteří by mě podpořili. Přála jsem si, aby nikdy nezemřeli. A co je nejdůležitější, přála jsem si, abych nemusela žít s Alfou a Lunou Corrine, kteří si potrpěli na tom, aby se mnou zacházeli jako s hadrem.

Mysl mi zabloudila zpět k té nevyhnutelné tragédii, která ze mě nejen udělala sirotka, ale proměnila mě ve vyvrhele, kterým všichni opovrhovali.

Když moji rodiče zemřeli, ujali se mě Alfa a Luna ze smečky, do které jsem nyní patřila – konkrétně Luna Corrine. Protože mi nic dalšího neřekli, jediné, co jsem věděla, bylo, že mé rodiče zavraždili nějací kumpáni.

Stejně tak jsem netušila nic o identitě Smečky. Byla jsem prostě Elara, Omega. Když si mě v šesti letech vzali k sobě, byla jsem šťastná, že jsem našla domov a rodinu.

Hned první den, kdy mě do domu přivedli, však mé iluze rozbili na padrť tím, že mi přidělili bezpočet povinností. Rovnou mi řekli, že jsem Omega a že poslání celého mého života je být otrokyní, což splasklo mou bublinu štěstí.

Od té chvíle o tom věděl i jejich syn Zane. Udělal mi ze života peklo tím, že se mi posmíval a řekl to svým přátelům – Rykerovi a Griffinovi. Můj telefon se hlasitě rozezvonil, až jsem zpanikařila. Bez rozmýšlení jsem hovor přijala.

„Kde kurva jsi?!“ zaječela.

„O-omlouvám se.“ Vyrazila jsem ze třídy tak rychle, jak mě nohy nesly, a vyhýbala se její otázce. Kdyby zjistila, že jsem stále v areálu školy, můj trest by byl zpečetěn.

Otřásla jsem se při té vzpomínce, když jsem přecházela rušnou silnici vedoucí k domovu. Byl to předvečer mých šestnáctých narozenin a ona mě poslala vybrat nějaké peníze od svých dlužníků, jenže bylo pozdě v noci, než jsem z jednoho člena Smečky její peníze dostala.

Té noci silně pršelo a cestou zpátky jsem po útěku před nějakým násilníkem její peníze ztratila. Své narozeniny jsem strávila v temném sklepě, hladová a vyčerpaná. Od toho dne jsem věděla, že můj život po jejich boku nikdy nepozná mír.

Zanedlouho jsem dorazila domů. Vešla jsem do obývacího pokoje a s každým krokem jsem si přála, aby se pode mnou rozevřela zem a spolkla mě. Bylo to mnohem lepší než hněv, kterému jsem měla čelit.

Těkala jsem očima po rozlehlém obývacím pokoji, srdce mi divoce bušilo v hrudi. Bylo tu nezvyklé ticho a já přemýšlela, kde všichni jsou. Můj pohled nakonec padl na hodiny osázené diamanty, které stály nad krbem. Byly skoro tři odpoledne, ale v obýváku nikdo nebyl. Kde sakra všichni jsou?

Nalíčila to snad Luna? Byla jsem příliš zmatená na to, abych se pohnula, když se dveře rozletěly a téměř okamžitě mým směrem vyletěl hrnek.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když jsem se mu vyhýbala. Narazil do zdi a roztříštil se na tisíc kousků. Rty se mi šokem pootevřely, když jsem si uvědomila, že to byl oblíbený hrnek Luny Corrine, ten samý, který pro ni byl speciálně navržen.

Těžce jsem polkla a připravila se na výprask, který budu muset přetrpět. Jeden by si myslel, že můj zubožený vzhled poté, co mě ty holky zmlátily, bude stačit, aby to Lunu Corrine zastavilo. Nestačilo, protože se ke mně téměř okamžitě rozešla rychlými kroky.

„Kde jsi byla, ty huso?!“ Vydala ze sebe pronikavý jekot, který se rozlehl po celé místnosti, ale otevřené dveře její kroky zastavily.

„Mami.“ Ozval se známý sytý baryton, který na ni zavolal. Otočila jsem se a ve dveřích uviděla siluety tří nesmírně přitažlivých mužů. Chytila jsem se rámu pohovky za mnou, abych nespadla.

Málem jsem omdlela, když jsem zírala na ty tři muže, kteří teď vypadali svůdněji, než jsem si kdy dokázala představit. Přede mnou stály noční můry, které sužovaly můj život – Zane, Ryker a Griffin, ti tři Alfové.