Když na večírek začali přijíždět hosté, dostala jsem za úkol je společně s ostatními vítat. Umírala jsem hlady a v břiše mi kručelo, ale ze strachu z trestu jsem se neodvážila říct si o jídlo.

Bylo zbytečné si přát, aby tu to trio nebylo. Byli tu a právě teď byli středem pozornosti. Neuměle jsem těkala pohledem přes ramena lidí a doufala, že se Zane, Ryker a Griffin nějakým zázrakem vypaří.

Nemohla jsem uvěřit, že ta tři namyšlená zvířata, kterými jsem tolik opovrhovala, stojí přímo přede mnou; myslela jsem, že sním. Možná jsem viděla věci, které tam nebyly, protože se mi to jen zdálo nebo jsem měla halucinace.

Potlesk a výkřiky publika mě vytrhly zpět do reality a já si uvědomila, že to, čeho jsem svědkem, není ani sen, ani halucinace, ale naprosto skutečná pravda.

Chladné výrazy v jejich tvářích mi prozradily, že v sobě stále dusí zášť. Hospodyně k nim přistupovaly s grácií a v úctě se hluboce klaněly. Byla jsem tak mimo, že jsem si neuvědomila, jak důležité je se před nimi na znamení úcty poklonit.

Pomyšlení na to, jak zlí a brutální byli téměř ke každému, oživilo všechny ty vzpomínky, které jsem se snažila potlačit. Bála jsem se, že dostanu záchvat paniky.

S každým krokem, když jsem se prodírala davem lidí k toaletám, se mi podlamovala kolena. Poslední, co jsem teď potřebovala, bylo, aby mě někdo viděl v takovém stavu. Ne že by na tom, co kdo uvidí, vůbec záleželo.

Všichni se až příliš zajímali o to trio, které mi udělalo ze života mizerné peklo. Cítila jsem, jak se mi žluč zvedá do krku a žaludek se mi stahuje, a tak jsem si dlaněmi zakryla ústa, abych neudělala ostudu na večírku, jehož plánováním strávila Luna bezesné noci.

Okamžitě jsem se vrhla na toalety.

S úlevou jsem vydechla a rychle si pospíšila k umyvadlu, abych si umyla ruce a obličej. Zrovna když jsem se chystala sklonit hlavu a znovu si obličej opláchnout vodou, zachytila jsem v zrcadle svůj vlastní odraz.

Byla jsem bledá a vyčerpaná. Pod očima jsem měla hluboké kruhy. I mé lícní kosti vystupovaly výrazněji. A ačkoli mé vlasy obvykle vypadaly dokonale upraveně a úhledně, viděla jsem několik zbloudilých pramenů, které se mi lepily na tvář. Povzdechla jsem si.

Když jsem vyšla ven, ocitla jsem se tváří v tvář Luně, což znamenalo, že celou dobu sledovala každý můj pohyb. Jazyk se mi zasekl v krku a raději jsem odvrátila zrak.

„Drahá Elaro.“ Na tváři se jí objevil falešný úsměv, když mě oslovila tím blahosklonným tónem, který obvykle používala, když jsme byly na veřejnosti.

„Raději se vrať zpátky do sálu, než ti utrhnu hlavu!“

Odškobrtala jsem pryč. Jakmile jsem vešla do sálu, někdo mě zatáhl za zápěstí a okamžitě mi do rukou vrazil tác. Narovnala jsem se, připravená s prázdným žaludkem pokračovat ve svých povinnostech.

Zastavila jsem se, když jsem se otočila k hostovi. Sloane, Lexi a Kendra tu byly také. Když jsem je uviděla, srdce se mi rozbušilo strachem a rychle jsem sklonila hlavu, abych neudělala scénu.

„Co byste si přály nabídnout, prosím?“ Jak můj hlas utichal, držela jsem tác tak pevně, až se zdálo, že mi prasknou žíly.

Kendra zavrtěla hlavou a založila si ruce na hrudi, čímž všechny kolem sebe rozesmála.

Když jsem viděla, že mlčí jen proto, aby mě vyprovokovala, chystala jsem se stejná slova zopakovat, ale vtom mě uhodila do tváře, srazila tácy, které jsem držela, na podlahu a všude se rozletěly sklenice s vínem.

Když jsem se podívala dolů na rozbité skleničky, cítila jsem se bezmocná cokoli udělat. Klekla jsem si na kolena a z očních víček mi vyklouzly horké slzy, zatímco jsem zamumlala těch pár jediných slov, na která v tu chvíli moje mysl dokázala přijít.

„Moc se omlouvám. Je mi to t-tak líto.“ Hlas se mi při těch slovech zlomil. Zvedla jsem hlavu a uviděla, že se pozornost všech upírá na mě, ale v jejich pohledu nebylo nic soucitného.

Nebyla to lítost nad mladou dívkou, kterou očividně někdo uhodil, ale naštvání z faktu, že byl narušen chod večírku. Rty se mi pootevřely, abych řekla něco dalšího, co by zmírnilo napětí, když vtom jsem uviděla ten vražedný pohled ve tváři Luny.

Bezpochyby jsem věděla, že ani tento večírek, ani hosté na něm mě před ní nezachrání, až si to se mnou bude chtít vyřídit. Způsobila jsem jí spoustu škod jen za pár hodin od chvíle, co jsem se vrátila domů. Kousla jsem se do spodního rtu, úplně v koncích z toho, co dělat nebo říct.

Když jsem se pokusila vstát s tácem plným střepů, někdo mě zezadu kopl a já dopadla zpátky na studenou tvrdou podlahu, jenže tentokrát se tác plný střepů vysypal na dlaždice a sklo se mi zarylo do jemné kůže.

Nikdo mi nepřišel na pomoc. Všichni si udržovali odstup. Jako by se báli, že když se přiblíží moc blízko, nebo se snad jen podívají o trochu pozorněji, taky přijdou k úrazu nebo něco podobného.

Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to byl, a k mému nesmírnému překvapení mě propalovali pohledem moji úhlavní nepřátelé.

„O-omlouvám se.“ Ruce se mi nervózně třásly, zatímco jsem opakovala své upřímné omluvy, bez ohledu na to, jak velkou bolest jsem cítila.

„Za co se sakra omlouváš!? Viděli jsme všechno, co se stalo, tak proč se omlouváš ty?“ zařval známý hlas.

Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem před sebou Zanea, Rykera a Griffina, kterým z očí šlehala zuřivost. A jestli jsem se před lety něco naučila, pak to, že je nikdy nesmím naštvat.

Něco mě však zarazilo. V tu chvíli mi došlo, že mě ti tři Alfové brání, což nikdy předtím neudělali.