„Zlato, přišel nám dopis,“ řekla máma a křečovitě svírala v pěsti červenou obálku, jako by jí na tom závisel život.

Odložila jsem misku s ovesnou kaší.

„Od koho?“

„Ze školy. Žádají si tvou přítomnost.“

„Co je to za školu, že tohle dělá? Nepamatuju se, že bych si někam podávala přihlášku, a navíc na univerzity se posílají až za několik měsíců.“

„Ano… já vím.“

„To mi smrdí, mami. Vyhoď to.“

„To nemůžu.“ Hlas se jí zlomil. „Tohle je jejich čtvrtý dopis. Musíme to… zvážit.“

„Propána, kdo to je?“

„Akademie Ravenspire… je to škola pro měniče.“

Přejela jsem očima z červeného ubrusu ke kuchyňskému oknu, ze kterého byl dokonalý výhled na dub na našem dvorku. Škola pro měniče? Ztratila jsem cit v prstech a tváře mi začaly hořet. Neměli by po mně jít.

„Zlato, myslím, že bys měla…“ Máma Mara nedokončila větu.

Na co myslela? Tam jsem přece nemohla.

„Mami, já se neumím proměnit.“ Bylo mi osmnáct a svou vlčici jsem pořád ještě neměla. Tou dobou už jsem si byla celkem jistá, že se prostě neobjeví.

„Jen se to ještě nestalo,“ řekla máma a pořád drtila ten dopis v ruce.

„Nejsem vlk. S touhle naivní nadějí jsem skončila.“ Popadla jsem misku, přešla ke dřezu a pustila vodu. „Nejsem jako ostatní.“ Viděla jsem celý dvorek i sousedovu větší zahradu.

Žila jsem v Briarwoodu, komunitě měničů. Máma měnič nebyla, a od té doby, co táta zmizel, ji život v komunitě vlků znervózňoval.

„Ta škola žádá, abys tam byla zítra, Sero. Dožadují se tě už týdny. Myslela jsem, že když nebudu odpovídat, dají pokoj.“

„Ale já nemám vlka, co tam se mnou budou dělat? Netušila jsem, že je tam prostě rozdávají.“

Máma zasténala. „Zatáhnou do toho Radu alfů. Všichni měniči musí projít Akademií.“

„Je to proto, že mi byl před měsícem osmnáct?“

„Pokud vím, většina měničů se poprvé promění před osmnáctkou. Musí si myslet, že už to máš za sebou.“

Znovu jsem se posadila ke stolu. O té tajemné Akademii Ravenspire jsem věděla. Nedokázala bych spočítat, kolik lidí, které jsem znala, z města odešlo právě tam. Upřímně jsem si myslela, že tam jde jen pár vyvolených. Když mi bylo patnáct, odešel tam můj nejlepší kamarád Kieran. No… on není jen tak obyčejný vlk. Je to syn alfy. Od té doby jsem ho neviděla ani o něm neslyšela.

Kdyby zemřel, samozřejmě bych se to dozvěděla. Pro smečku by to byl černý den. Uvidím ho ještě někdy?

„Musím odjet tak brzy?“ zeptala jsem se.

Máma se posadila na volnou židli po mé pravici. Nechtěla jsem ji tu nechat samotnou. Ne že by tahle smečka byla nebezpečná. Alfa byl kdysi tátův přítel, takže jsem si ráda namlouvala, že jsme pod ochranou. Nechtěla jsem, aby byla osamělá. Táta se nevracel a ona se příliš bála začít znovu.

„Ano, zlato, jede tam autobus, který tě doveze přímo ke škole.“

„Jak dlouho tam budu?“

Odhrnula mi pramen vlasů za ucho. „Ještě jsi tam ani nedojela a už myslíš na odjezd.“

„Být ta nová je těžké, mami. A to ani nemluvím o tom, že budu jediná bez vlka.“

„Oni ti pomůžou,“ trvala na svém.

Kousla jsem se do rtu. Děcka tady byla dost hrozná i tak. Každý čekal, že se proměním, ale nestalo se to. Vždycky mě zajímalo, jestli je se mnou něco špatně. Necítím ani to pouto, o kterém ostatní vlci ve spojení se svými vlky mluví. Moje vnitřní já bylo prostě tiché nebo prázdné. Mrtvé.

„Najdeš si spoustu přátel. Myslím, že jsi hrozně fajn holka.“

Zasmála jsem se. „Díky, mami. Myslíš, že uvidím Kierana?“

Cítila jsem, jak se mi tváře trochu zalévají červení. Dokázala jsem si představit, že navenek je úplně jiný, ale doufala jsem, že uvnitř zůstal stejný.

Mámě se rozzářila tvář. „Ano, Kieran. To byl tak milý kluk. Vidíš, už tam máš jednoho kamaráda.“

Vstala a přešla do obýváku. Šla jsem za ní. Snad se nerozpláče? Zápasila se zásuvkou u stolku, na kterém stála obrovská ošklivá lampa od babičky. Podařilo se jí ji otevřít a přehrabovala se uvnitř, dokud nevytáhla řetízek.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

Podala mi lesklý stříbrný řetízek. „Byl tvého táty, myslím, že by sis ho měla vzít. Myslím, že ti ho tu nechal. Nikdy tu věc nesundal.“

Byl na něm přívěsek se zkříženým šípem a sekyrou. Nechala jsem si chladný kov spadnout do dlaně. Pamatovala jsem si, jak mu visel na hrudi, když jsem byla malá.

„Měla by ses jít připravit, Sero,“ řekla máma tiše.

„Já jen… je to tak narychlo. Nechci tě opustit…“

„Ach… Sero.“ Sevřela mě v náručí a já ji pevně stiskla. „Budu v pořádku.“

***

Měla jsem před sebou jeden kufr a batoh. Autobus, který mě měl odvézt do mého nového domova na bůhvíjak dlouho, byl prázdný a řidič se na mě díval, jako bych mu nakopla psa.

„Bude to v pořádku, Sero.“ Máma se usmála, ale k očím ten úsměv nedorazil.

Kývla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že odjíždím z domova. Teprve teď mi docházelo, že už se nebudu probouzet ve vlastním domě. Aspoň nějakou dobu. Doufala jsem, že se pletou. Že zjistí, že nemám vlka, a pošlou mě domů. Sice by se mi dál posmívali, ale aspoň bych byla někde, kde to znám.

Máma mě objala. „Všechno bude v pořádku. Už musíš jít, zlato.“

„Já vím. Budu se snažit volat každý den.“

„To bude skvělé.“

Cesta autobusem mi připadala jako pět hodin. Usnula jsem se sluchátky na uších při poslechu hudby. Probudilo mě až houpání autobusu. Rozsvítila se světla a já musela zamrkat, abych si na ten jas zvykla.

„Konečná, mladá dámo,“ zachroptěl řidič.

Hodila jsem si tašku přes rameno a vypotácela se z autobusu. Tak tohle byl můj nový domov. Středověká věž, která vypadala jako posedlá démony. A co víc, plná lidí, kteří se mění v chlupaté bestie. Světla autobusu ozařovala vchod.

Před dveřmi stála žena v dlouhé róbě a s kloboukem na hlavě. Položila jsem si ruku na hruď. Myslela jsem, že je to duch.

„Vítejte, slečno Lennoxová.“

„Děkuji?“

Co to bylo zač, správkyně? Otočila se a pokynula mi, abych šla za ní.

„Škola oficiálně začíná zítra. Noví studenti přespávají dnešní noc v Opálové síni, dokud nebudou zařazeni do svých řádných kolejí. Bohužel jste jediná nová studentka.“

„Proč?“

„No… někteří dorazí až první den. Některé roky nemáme vůbec žádné nové studenty.“

Zaváhala jsem, tohle mi nepřipadalo správné.

„Omlouvám se, paní…“

„Ředitelka Marisová.“ Narovnala se v zádech.

„Paní ředitelko… já si nemyslím, že bych tu měla být. Nikdy jsem se neproměnila. Nevím, proč tu jsem,“ řekla jsem skoro šeptem.

„To, že ses neproměnila, ještě neznamená, že nejsi vlk, který sem patří.“ Pokračovala v chůzi a očekávala, že ji budu následovat.

Jediným dalším zvukem bylo klapání našich bot o mramorovou podlahu.

„Co se stane, když se nebudu moct proměnit?“

„To budeme řešit, až to nastane, slečno Lennoxová. Zítra vás čeká velký den.“