Bylo tam až příliš velké ticho. Myšlenky se mi honily hlavou a zaváděly mě na místa, ze kterých se mi rozbušilo srdce. Když jsem konečně usnula, strach mě pronásledoval i ve snech. Nechtěla jsem tu být. Ve věži byl klid jen v noci; v pět ráno mě vzbudil dusot nohou na střeše. Co si mám vlastně vzít na sebe? Uniformu?

Marisová mi žádnou nenechala. V tašce jsem hledala něco nejvíc neutrálního. Našla jsem černou sukni s kapsami, abych mohla schovat telefon. Jediné obyčejné tričko, které jsem měla, bylo bílé s rukávy, které mi těsně obepínalo tělo. Snažila jsem se, aby mi v koupelně nenavlhly mé jahodově blond vlasy, ale stalo se a teď se mi část kroutila a zbytek byl buď krepatý, nebo rovný. Neměla jsem ani gumičku, abych to hnízdo zkrotila.

Outfit doplňovaly černé tenisky. Vteřinu poté, co jsem vyšla ze dveří, jsem se změnila v šedou myš.

„Ó, kdopak to je?“

„Čerstvé maso?“

Couvla jsem zpátky na chodbu.

„Dělejte, pohněte se. Slečno Lennoxová, následuje shromáždění. Na kterém byste měli být všichni.“ Místností projela vlna síly. Stouplo mi to přímo do hlavy, až jsem málem zavrávorala zpět do chodby.

Dav hladových vlků se vyhrnul ven dvoukřídlými dveřmi.

„Já… já nemám uniformu,“ řekla jsem.

„Uniformy se vydávají, jakmile je vám přidělena hodnost. Obvykle nám tyto informace poskytuje vaše smečka…“

„Ale já jsem se nikdy neproměnila,“ dokončila jsem za ni.

„Přesně tak, takže se stane to, že budeme muset určit, v čem je problém.“

„Může být můj vlk mrtvý?“

Zasmála se a znělo to, jako by to nedělala moc často. „Proboha, to ne. Kdyby zemřel on, zemřete i vy.“

Polkla jsem. „Dobré vědět.“

Shromáždění se konalo venku. Nedokázala jsem si představit, jaká hala by byla dost velká na to, aby pojmula přes dva tisíce vlků. Všichni stáli v pozoru. Uniformy tu byly různé. Dívky mohly nosit buď šortky, sukně, nebo kalhoty. Dobré vědět, že je tu výběr. Ti v černých košilích se zelenými pruhy stáli v první řadě. Byly tam celkem tři. To museli být betové. Další měli šedé košile s tmavě modrými pruhy. Gamy, předpokládala jsem. Nakonec menší dav v hnědých košilích bez pruhů. Polkla jsem. Omegy.

„Co mám—“ Podívala jsem se na ty hodnosti.

Pár hlav se ke mně otočilo. Ach, jak já nesnášela být ta nová.

Marisová se podívala na skupiny a pak na čtyři starší stojící před školou. Marisová mi pokynula, abych šla dopředu. Otřásla jsem se. Proč musím stát před celou školou? Měla jsem trému. Prosím, Sero, neomdlej.

„Můžeš stát vedle mě,“ řekla Marisová.

Založila si ruce před svými tmavě modrými šaty a vysoko zvedla hlavu.

„Další školní rok. Stejná pravidla. I když tento rok bude trochu jiný, protože nad námi vycházejí rituální měsíce. Většina z vás na tyto měsíce trénovala roky.“

Davem projelo šuškání. Jaké rituální měsíce? Jediný měsíc, který jsem znala, byl měsíc proměny, a ten byl jen pro první proměny. Vlci k proměně měsíc nepotřebovali vždycky.

„Vaši učitelé a alfové vás budou informovat o změnách v rozvrhu. Nicméně vše zůstává při starém – překročte čáru a budeme to řešit u mě v kanceláři. Rozchod.“

Měla jsem nechat hlavu skloněnou, ale nemohla jsem se přestat dívat na vlky před sebou. Někteří lidé byli z mé vlastní smečky. Kdybych se proměnila, přidala bych se k nim už před lety. Můj termín už vypršel. Já se neproměním. Také jsem vyhlížela Kierana. Měl by být součástí skupiny alfů, ale ti tu nebyli.

„Mám schůzku, pak ti předám tvou hodnost,“ zašeptala Marisová.

Kývla jsem. Upřímně jsem se chtěla schovat v pokoji, dokud nedostanu uniformu a nebudu moct splynout s davem. Se svými šílenými vlasy a civilním oblečením jsem vyčnívala jako bolavý palec. Dav se rozdělil do skupinek, ale betové zůstávali mezi betami a omegy mezi sebou. Nebylo to zrovna prostředí pro navazování přátelství, dokud nikdo nevěděl, kam patřím.

„Podívejme, co to sem vítr zavál.“ Otočila jsem se, abych viděla, kdo to mluví, protože jsem věděla, že to míří na mě.

Tessa! Poslední člověk na světě, kterého jsem chtěla vidět.

„Nemyslela jsem si, že se sem kdy dostaneš.“ Naklonila hlavu na stranu a její hustý culík se svezl k rameni. „Nebo jsi tu na návštěvě?“

Zamračila jsem se. „Ne, Tesso. Přijali mě…“

Prohlédla jsem si ji. Musela jsem potlačit nutkání promnout si oči. Tessa, ta drsná, namyšlená Tessa, ta, které byla předurčena velká budoucnost, ta budoucí samozvaná Luna… Tessa měla hnědou. Nejnižší hodnost…

„Na co čumíš!“ vyštěkla.

Tessa je pořád stejná mrcha, pomyslela jsem si. Uchechtla jsem se. „Jen mě tak napadlo, neměla jsi být náhodou budoucí Luna nebo tak něco?“

Zúžila na mě oči. „Teď se směješ. Ty nemáš ani hodnost.“

„Ještě ne. Právě jsem dorazila.“

Zoufale jsem se jí chtěla zeptat, co se stalo, ale s Tessou jsme nebyly zrovna kamarádky. Jo, chodily jsme na stejnou střední a na pár stejných večírků, ale nikdy mě neměla ráda. Vždycky jsem si myslela, že to má něco společného s Kieranem.

A teď tu byla jako omega, v podkolenkách, rozevláté sukni a s tričkem své hodnosti. Skoro mi jí bylo líto. Musel to být šok. Omegy nejsou ve smečce zrovna nejvíc cenění vlci. Ve všem jsou považováni za poslední. Nesmí zastávat významné pozice ve smečce, jako třeba být družkou alfy, leda by mu jen v noci zahřívaly postel… aspoň tak jsem to slyšela.

„Jé, hurá! Nová holka.“ Vedle Tessy poskočila dívka s krátkými hnědými vlasy. „Moc jich tu nemíváme, zvlášť omeg.“

„Romy!“ vyjela na ni Tessa.

Romy zvedla ruce v předstíraném gestu kapitulace. Uchechtla jsem se.

„Nejsem omega, vlastně si nejsem jistá, nikdy jsem se neproměnila.“

„Typické,“ zamumlala Tessa.

„Ach, to je tak smutné. Schovám ti postel. Tak zatím, lidi.“ Zamávala a odskákala pryč.

„Postel na co?“ zeptala jsem se Tessy.

Protočila oči. „Na to, až tě pošlou do Služebnického křídla.“

„Jak si může být tak jistá?“

„Kdyby byl tvůj vlk aspoň trochu silný, nebo kdyby vůbec existoval, už by ses proměnila. Protože se to nestalo, znamená to, že jsi omega. Výchozí hodnost pro někoho, kdo se nikdy neproměnil.“

Horko mi stouplo do tváří. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že nemám vlka a pravděpodobně prožiju život jako člověk, ale tohle? Tohle vyžadovalo úplně nové nastavení.

„Není to tak zlé. Naše smečka není tak hrozná jako ostatní.“ Tessa sledovala kolemjdoucí vlky.

„Viděly jste v poslední době alfy?“ zeptala se nějaká dívka, které mohlo být tak šestnáct, své kamarádky, když procházely kolem nás.

„Ne, hrozně se těším, až uvidím alfu Kierana. Slyšela jsem, že přes prázdniny zase o kus vyrostl.“

„Já vím! Pojďme se podívat na bety.“

„Jo!“

Ty holky byly betové z prvního ročníku. Spěchaly pryč, aby mohly zírat na své starší spolužáky. Mluvily o Kieranovi? O mém Kieranovi. Tep se mi zrychlil. Neviděla jsem ho celou věčnost. Pořád nás bude brát jako nejlepší kamarády? Nebo mu ta celá věc s alfou stoupla do hlavy?

„Kieran? Z naší smečky?“ zeptala jsem se Tessy.

Kývla. „Ten samý.“

„Jaký je teď? Myslím, už je to strašně dlouho.“

Zasténala. „To zjistíš. Pojď, dovedu tě k Marisové do kanceláře.“

Rozešla se a já se zarazila. „Ty mě tam dovedeš?“

Vrhla na mě vražedný pohled. „Těžko bys věděla, kde to je.“

Kousla jsem se do rtu. „Pravda.“